Sociální ostuda Prahy
14. 9. 2023
Ilustrace: Jáchym Bohumil Kartous14. 9. 2023 / Matěj Metelec
Budovy jako ta na rohu Apolinářské tvoří jakýsi uzel entropie v tkáni města. Jeden z nejpochmurnějších takových uzlů je hned nedaleko. Vyšehradské nádraží se navzdory všem snahám přimět vlastníka o zodpovědný výkon vlastnického práva rozpadá dál. A to doslova. Jeho rozklad pohltil nejprve chodník, poté vozovku, další na řadě je tramvajová trať. Zkuste provést myšlenkový experiment, v němž by se rozpad památkové chráněné budovy nezastavil v jejích fyzikálních hranicích, ale postupoval by dál. V jakém okamžiku by veřejný zájem převážil na tím soukromým? Kam až by postupující entropie musela dospět, abychom dokázali říct „Už dost“? Nebo bychom ji postupně nechali pohltit celé město, abychom nepošlapali posvátnost vlastnického práva?
Dost možná. Naše legislativa a do velké míry i mentální nastavení stojí zcela na straně vlastníka. V současném stavu stačí na to, nechat rozpadnout součást kulturního dědictví, jen trochu pevné nervy a poštovní schránka v zahraničí. Možnosti obce, památkářů a státu zakročit jsou tak omezené, že bych se nedivil, kdyby pomyšlení na jejich bezzubost nevyvolávalo u majitelů Vyšehradského nádraží příležitostně záchvaty smíchu. Absurdní je, že nezáleží ani na tom, že dochází k porušování práv těch, kteří vlastní jiné nemovitosti v okolí, jejichž cena klesá v důsledky entropií stiženého sousedství.
Některé chátrající budovy coby mementa primátu spekulativního vlastnictví patří už natolik ke koloritu města, že si je málokdo pamatuje jinak. Dvojice vil v ulici Milady Horákové v pražské Bubenči pro mě byla vždy zchátralá torsa. Jakkoli je to otřesný pohled, jejich osud plasticky ilustruje přístup vlastníků – nejde o domy, místa nebo lidi, jde o pouhou součást investičního portfolia. Nakonec nezáleží na tom, jestli tyto domy spadnou zítra nebo za patnáct let. Spekulativní kapitál má čas, ceny nemovitostí rok od roku rostou, takže čím jsou domy zchátralejší, tím jsou vlastně hodnotnější.
Kritický stavy bydlení v Praze a dalších městech se nejspíš jen tak nezlepší. Přirovnání s plnou sýpkou v hladovějícím městě zní možná přepjatě a drasticky, ale přinejmenším na symbolické rovině to není tak špatná analogie. Signál, který dává stále opuštěný dům na Slupi či rozpadající se kulturní památky, je jasný – tohle město patří penězům, ne těm, co v něm žijí.
Diskuse