Kundera byl skoro proti všemu, co dnes prosazuje Česká republika

16. 7. 2023

 
Kunderova pověst byla za zenitem v 80. letech, kdy v jeho zkoumání přežití tváří v tvář totalitě bylo cosi naléhavého. V řadě románů, od Žertu, napsaného na počátku 60. let, ale vydaného až v roce 1967, až po své nejslavnější dílo Nesnesitelná lehkost bytí, vydané poprvé francouzsky v roce 1984, s ponurým humorem líčil konflikty a absurdity života pod stalinskou vládou. Jak studená válka ustupovala do pozadí, Kunderova témata i jeho styl jako by patřily do jiné doby. Mnozí kritici se zaměřili na jiné, méně obdivuhodné rysy jeho psaní, zejména na nepřátelské, až kruté zacházení s ženskými postavami.

V jádru Kunderova díla, v jeho esejích stejně jako v románech, se však nachází další soubor myšlenek a úvah, které jsou pro dnešní svět stejně zásadní, jako byla v osmdesátých letech jeho kritika totalitarismu: zkoumání vztahu mezi kulturou, historií, pamětí a identitou. Jsou životně důležité ne proto, že by poskytovaly konkrétní odpovědi na otázky, kterým čelíme, ale proto, že stejně jako většina Kunderova díla jsou protkány dvojznačnostmi a paradoxy, které pomáhají lépe osvětlit tyto otázky samotné.

"Identita národa a civilizace se odráží a soustřeďuje v tom, co vytvořila mysl - v tom, co se nazývá 'kultura'," napsal Kundera v eseji Unesený západ, který poprvé vyšel v roce 1983 ve vlivném francouzském časopise Le Débat. Bylo to rozvinutí argumentu, který Kundera pěstoval po mnoho let.

Kultura, jak naznačil téměř o dvě desetiletí dříve v projevu na Sjezdu českých spisovatelů v roce 1967, je nezbytná "k ospravedlnění a zachování naší národní identity". Pouze prostřednictvím ochrany "jazyka a identity" si malé národy mohly udržet své "hodnoty".

Středoevropské národy si podle Kundery musely uchovat nejen svou specifickou kulturu, ale také svou příslušnost k Evropě. "Tragédií střední Evropy" však bylo, že ji pohltil Sovětský svaz, a tak "zmizela z mapy Západu", ale toto "zmizení zůstalo neviditelné", téměř nepovšimnuté. Proč? Protože, jak tvrdil Kundera, Evropa sama "ztrácela svou kulturní identitu". Existuje "nesmírná osamělost... prázdnota v evropském prostoru, z něhož se kultura pomalu stahuje".

To vše by se dalo číst jako hluboce konzervativní vize kultury a identity odvozená z evropského romantismu, z představy, že každý národ je definován jedinečnou historií a kulturou, kterou je třeba chránit před zásahy zvenčí. Ale stejně jako u většiny Kunderových myšlenek není nic tak přímočaré. Kundera sice trval na tom, že národní kultura je nezbytná "pro ospravedlnění a zachování naší národní identity", ale zároveň byl hluboce nepřátelský vůči myšlence, že by kultury byly omezeny národními hranicemi. Za své motto si vzal Goethovo přesvědčení, že "národní literatura dnes už mnoho neznamená", protože "vstupujeme do éry Weltliteratur - světové literatury - a je na každém z nás, aby tento vývoj urychlil". "Neschopnost vidět vlastní kulturu v širších souvislostech" Kundera odsoudil jako "provincialismus".

Přes veškerou naléhavost, s jakou zdůrazňoval potřebu zachovat svébytnost středoevropských národů, byl Kundera skeptický k samotné myšlence "domova" či "vlasti". "Přemýšlím, zda náš pojem domova není nakonec iluzí, mýtem," naznačil v jednom rozhovoru. "Zajímalo by mě, jestli nejsme obětí tohoto mýtu. Zajímalo by mě, zda naše představy o tom, že máme kořeny - d'être enraciné -, nejsou jen fikcí, na které lpíme."

Stejně paradoxní může být i Kunderovo pojetí Evropy. Nemluvil o "východní Evropě", ale vždy o "střední Evropě", aby ostřeji odlišil předěl mezi Východem a Západem, aby zdůraznil vazbu střední Evropy na Západ a aby Rusko představil jako neevropské, jako tvořící "úplně jiný svět".

Pohled na Evropu jako na svébytnou kulturní entitu má dlouhou tradici, což je způsob, jak upřít "evropanství" některým národům, ať už Židům nebo Slovanům v minulosti či muslimům dnes. Mnozí pravicoví představitelé dnes používají myšlenku jednotné, homogenní Evropy, aby odsoudili přistěhovalectví jako narušování bělosti kontinentu a jako okrádání Evropanů o jejich "domovinu".

Tato vize Evropy je však na hony vzdálená té Kunderově. "Můj vlastní ideál Evropy," napsal v úderné větě, je ideálem "maximální rozmanitosti na minimálním prostoru".

Kundera se v tom všem potýká s problémem, s nímž se neustále potýkáme i dnes: se snahou pochopit vztah mezi lokálním a globálním, mezi partikulárním a univerzálním, mezi hledáním útočiště v identitách zaměřených dovnitř, které mají často kořeny v netoleranci a vyloučení, a přijetím kosmopolitismu, který často oslavuje erozi společenství a demokracie.

Podrobnosti v angličtině ZDE