O dvou pojetích víry v Boha
18. 7. 2023 / Boris Cvek
čas čtení
4 minuty
Uvědomil
jsem si nedávno, že Bůh může být v reálném křesťanství
chápán dvojím velmi, ba radikálně odlišným způsobem, z čehož
plynou dalekosáhlé důsledky. Ačkoli evangelium líčí jako
základní konflikt Krista s jeho protivníky problém
pokrytectví, často se v běžné praxi křesťanů klade
obrovský důraz na to, že člověk má být takový a takový,
protože takového ho Bůh chce, a to bez ohledu na to, jaký ten
člověk skutečně je.
Na
jedné straně, a v tom je podle mne podstata Nového zákona,
Bůh vidí a zná člověka takového, jaký opravdu ten člověk je,
a nabízí mu svou bezpodmínečnou lásku, v jejímž prostředí
se ten člověk může proměňovat, ale nikoli přetvařovat, nikoli
si hrát na změnu, která třeba reálně není možná. Na druhé
straně se očekává, a to je podle mne proti Novému zákonu, že
člověk prostě bude takový, jakého jej dané společenství chce,
aby ho uznalo za hodna Boha, což pak samozřejmě vede ke lhaní a
pokrytectví, jako by Bůh neviděl, jak se věci skutečně mají.
Ono
vlastně v jádru věci jde o to, zda v Boha skutečně
věříme, čili zda nám stačí konformita, nebo zda se zabýváme
tím, jak nás vlastně Bůh vidí, zda nám na tom záleží. První
věc ve víře v Boha není přece otázka zázraků nebo článků
víry, ale otázka toho, jak nás Bůh vidí, jací jsme, jak se
k němu máme. A odtud pak plyne i to, zda se spokojíme se
zdáním, nebo jdeme za skutečností.
Když
třeba říkáme, že Bůh stvořil vesmír, pak pokud to míníme
vážně, musí nás zajímat, jaký ten vesmír skutečně je.
Protože Bůh ho nestvořil jako pohádku, ale jako něco reálného.
Musí nás zajímat skutečné pocity, skutečná situace našich
bližních, protože tak je vidí Bůh. Jistě ve společnosti,
v běžném mezilidském životě vždycky nosíme tak či onak,
více či méně nějaké masky, ale před Bohem to přece nejde.
Čili vnitřní pravdivost je základní předpoklad víry, není-li
to víra sama. Kdo má skutečnější vztah k Bohu: věřící,
který nebere vážně, že ho Bůh vidí, jaký skutečně je, nebo
ateista, který se snaží být k sobě upřímný, tedy vlastně
brát vážně, jak ho vidí Bůh?
Samozřejmě
nikdy nemůžeme vidět věci plně tak, jak je vidí Bůh, protože
jsme jen lidé, ale je veliký, zásadní rozdíl mezi tím, když
k této skutečnosti míříme, když nám na ni záleží, nebo
když se rozhodneme hrát jen hru, abychom zapadli a uspokojili
očekávání našeho okolí. To, že nemohu vědět tak, jak ví
Bůh, neznamená, že můžu Bohu lhát a předstírat sám sebe,
pokud v něj tedy vůbec věřím, pokud beru vážně, že vidí
dokonale do mého srdce a mého života.
Když
stojím před Bohem, má situace není přece dána tím, že je
třeba zakrýt skutečnost, ale tím, co dělat, aby skutečnost
nesla, nakolik je to možné, plody lásky. Sama láska přece
vyžaduje ohled ke skutečnosti, pokud chce skutečně pomoci,
skutečně proměňovat, nikoli jen na oko. Uspokojí se láska matky
lží, že její dítě je v pořádku, když ve skutečnosti
šíleně trpí? Co by to bylo za matku! Chce znát skutečnost.
Proč? Protože miluje. A proto plně a vášnivě věří, že
skutečnost existuje a že je třeba ji brát vážně, že právě
na ní záleží.
4658
Diskuse