Jungova obdivovatelka

6. 6. 2023 / Soňa Svobodová

 

Paní Żurakowská, jak jsem již v úvodu zmínila je paní Tokarczuk velkou obdivovatelkou C. C. Junga, vzhledem k realizaci vaší inscenace, musíte také patřit mezi jeho příznivce?

Představení je ponořené do snových vizí, takže samozřejmě Jungová teorie se tam nachází. Ale musím přiznat, že jsem během přípravy představení moc nehledala literární a psychologické kontexty ve světě knih. Celý příběh je natolik autobiografický, že jsem se spíš ponořila do vnitřních vizí a pocitů. Úplně na začátku mě vlastně množství asociací a teoretických souvislostí tématu začalo překážet v tvůrčí práci. Od konceptu, který jsem si vymyslela, bylo potřeba už ztvárnit ty myšlenky a na teorii zapomenout. Bojovala jsem u toho přechodu, kdy jsem se jako tvůrce konceptu nemohla dostat k herecké rovině. S režisérem jsme měli dost práce, abych s ním začala jednat jako herečka, a ne jako autorka konceptu. S Iwonou, která natáčela videa, to bylo úplně jako sen. Šly jsme spolu na celý den do lesa nebo do zámeckého parku a nemusely jsme mluvit. Byly jsme spolu v jakési ženské noční, snové náladě, a tak vznikly obrazy noci.

Pak mi hodně pomohla pohybová (a nejenom!) práce se Cécile da Costa, kdy jsem konečně pustila všechny koncepty z hlavy a začala více sledovat, co mi říká tělo, intuice a duše. A s Hankou Müllerovou, která k tomu všemu přidala emoce a svobodu vyjadřovaní v cizím jazyce.

Dříve jsem vždycky při přípravě představení hodně četla různé knihy jak z oblasti malby, hudby, výtvarného umění, tak z psychologie, abych se dostala hlouběji ke kontextu daného tématu. Ale když už jsem ty koncepty z hlavy pustila, byla pro mě největší inspirací krajina polsko-českého pohraničí a vše, co s ní souvisí.

Domov na pohraničí se stal jakýmsi výchozím bodem a symbolem toho, kde a jak se cítím doma, v té „denní“ a „noční“ rovině, a jak vnímám svoje tělo a sebe samou jako domov.

Není žádným tajemstvím, že k uvedení své hry jste zvolila jedno z nejznámějších pražských center pro alternativní divadelní umění. Co vás, ale přimělo začít se profesně věnovat právě alternativě?

Pojem alternativa pro mě není úplně jasný a snažím se ho moc nepoužívat, protože může vlastně znamenat skoro cokoliv... Spíš tomu říkám interdisciplinární, multimediální, osobní, autorské. Pokud ale zapadám do kolonky alternativy, tak se tomu nebráním. V jiných zemích se to slovo nepoužívá a vždy to musím překládat pro kamarády z ciziny. Je ale pravda, že v Čechách má alternativa svoje zvláštní místo na divadelní scéně.

Určitě bych se ale nemohla jako herečka věnovat hře v kamenném divadle, protože všechny mé projekty vznikaly jako autorské věci. A asi nejsem typ, který by se pustil do něčeho, co mi není úplně blízké a s čím se neztotožňuji. Je to samozřejmě dřina se s tím prosadit, ale zatím, za což jsem velice vděčná lidem, se kterými spolupracuji, to jde!

V dané inscenaci zkoumáte nejen téma domova jako prostoru identity, ale i domova jako těla a těla jako domova, takže se vlastně vaše tělo stává nástrojem vašeho vyjádření. Je to tak?

Je to tak. A můžete za to vy, Češi. :)  Protože asi před deseti lety jsem začínala v Divadle Continuo a režisér Pavel Štourač mi zabránil pořad zpívat, protože jsem zpívala vždy, když jsem nevěděla, co dělat. A ukázal mi cestu skrze tělo. Tak jsem poznala české fyzické divadlo a začalo to a asi to tak zůstalo dodnes. Teď připravuji sólový koncert a kurátor toho projektu ještě vlastně neví, že tam víc tančím, něž zpívám. Prostě je tam až moc toho textu!

V „Home Beyond the Borders?“ tělo jako domov – to byla vlastně i první věta z knihy Olgy, která mě přivedla zpět k té knize. Představení je hodně o sebepoznání a sebepřijetí skrze tělo.

Domov jako tělo je zajímavý koncept také kvůli tomu, že jsem ten projekt připravovala v polském zámku Gorzanow, kde pořádáme kulturní akce. Je to obrovský prostor s historií, několika místnostmi, divadlem, parkem a zvířaty. Takže jsem ho vnímala taky jako jakýsi tělesný tvar.

Ale nezkoumáte jen toto. Zkoumáte i otázky o překračování hranic mezi lidmi a světy, sny a realitou, komunitou a intimitou. Jak hodně inspirativní pro vás kromě dané knihy byly i vaše sny?

Sny byly inspirativní jen do jisté míry, spíše zkušenosti práce s přírodním prostředím. V horách, v lese, u jezera. Vytvořila jsem několik různých performancí a workshopů, které se konají v přírodě. Nejvíce ale inspirativní, i když nejtěžší, bylo pro mě období, když jsem se učila chodit po vážné nehodě na scéně. Zlomila jsem si tehdy sakrální kost. Myslím, že vše, co s tím souvisí symbolicky i ryze fyzicky mě hodně ovlivnilo v hledaní hranic. Je to totiž oblast těla, která souvisí i s pojmem hranic.

Ohledně hranic - čím jsem starší, tím víc si hlídám svůj soukromý prostor, a rozhodně nejsem typ, který by pořad byl s lidmi a vytvářel komunitu. Komunitu, kruhy a ženské zpívaní dělám moc ráda a vážím si každé duše, která s důvěrou přijde si se mnou hrát, ale vlastně až teď umím říct „stačí, děkují“, kdy to už není společný prostor, ale jen ten můj, intimní.

Koncept toho představení vznikal během covidových lockdownů, kdy jsem byla u mámy během března 2020 a června. Můj svět byl uzavřen do malého pokojíčku, kde jsem si zkoušela mini pohyby, které se pak objevily v „Home Beyond the Borders?“. A cítila jsem, že vlastně ty fyzické hranice, co jsou mezi lidmi, mi pomohly najít sama sebe. Nemohla jsem cestovat do Čech čtyři měsíce.

Ten stesk je ve vašem monodramatu, které je nejen plné video projekcí, poetických obrazů a snových textů také zakomponován, ale současně zavádí diváky i do surrealistického a vizionářského světa Olgy Tokarczuk. Byly to právě ony vize, které vás přivedly na myšlenku vytvoření této inscenace?

Bylo to jinak.... to bylo před třemi lety, když jsem se rozhodla, že chci zase do divadla a že chci zase hrát. A že chci udělat sólové a autobiografické představení. Hledala jsem různé texty. Možná vás to překvapí, ale před Tokarczuk jsem uvažovala o knize „Ucho, hrdlo, nůž“ – chtěla jsem nějaký hodně expresivní text. Pak jsem si ale řekla, že to musí být o mně, když jsem pár let nedělala žádné veliké představení.

A o domově, protože jsem neustále řešila, kde mám vlastně žít, a byla jsem pořád ve fyzických (geografických) a metafyzických rozpacích, kam patřím, kde mám mít domov (cestovala jsem tehdy mezi Polskem a Českou Republikou). A také jestli ještě stihnu mít rodinu, když mi bylo tehdy 38, takže v tom našem konzervativním Polsku jsem byla černá ovce rodiny, protože jsem se nevdala, že asi nejsem úplně žena – s tím tělem nematky, a že teda nepatřím žádnému gender systému, kterým v Polsku straší v politice.

Zjistila jsem, že nejvíc bezpečně mi je v přírodě, kde všechno tohle nemusím řešit a kde mě nikdo nehodnotí. Takže jsem se rozhodla, že to představení bude v přírodě, o přírodě a o mně. Hledala jsem tedy nějakou literaturu, která tahle všechna témata obsahuje. Když jsem po několikáté balila kufr, asi cestou do Prahy nebo zpět, vzala jsem si na cestu vlakem knihu od Olgy Tokarczuk… A ta první stránka, po 20 letech, kdy jsem ji četla poprvé, mě dostala! A ještě tehdy jsem si vzpomněla na jeden svůj sen. Ten sen jsem měla hrozně dávno, potom co jsme asi před šesti lety byli u Olgy doma a povídali si s kamarády a zpívali písně. Já je tam učila nějakou srbskou (Olga skvěle zpívá!). Potom se mi zdálo, že jsme byly spolu v moři, nebo nějaké vodě, jakémsi velikém akvárku, a vše bylo pod vodou a bylo to jako obrazy. Tak jsem už tehdy věděla – podvědomí, voda, pod vodou, písně, obrazy. A „Dom denni, dom noční“.

Hned jsem napsala e-mail Olze, jestli souhlasí, abych použila její knihu na sólo. Psala jsem: „Olgo, já se vrátím do divadla! Tvoje kniha je jediná, se kterou mi souzní duše!“ A ona, že souhlasí, ale že nemá čas to řešit, protože akorát dostala Nobelovu cenu. Ale abych přijela na její festival, že si popovídáme. Tak jsem tam jela, je to od nás přes kopec. Daly jsme si tajně cigáro (její manžel ji hlídá, aby nekouřila) a Olga řekla, ať si to užiju. Ale ještě to neviděla.

Tak se vám omlouvám za dlouhý příběh, ale ..abyste to věděli, jak to vlastně celé bylo!

Kromě toho jste i autorkou Site Specific představení Partitura na hrnce… aneb žena v prostředí dolu Mayra, které jste vytvořila na základě dokumentů o tomto dole. Jak hodně náročné pro vás bylo jeho vytvoření?

Moc! Bylo to mé první představení. Myslím, že ti, kteří to se mnou dali, musí být fakt hrdinové. Já jsem byla hrozná intelektuálka a pořád jsem těm hercům říkala, co si myslím, že budeme dělat, jaké to má antropologické, sociologické, historické, dokumentární a třeba taky geologické souvislosti. A akustické samozřejmě taky, vždyť sem pracovala s akustikou živého prostoru. Psala jsem tehdy už doktorskou práci „Od tradiční písně k divadlu site-specific“ na DAMU a to bylo moje závěrečné představení. Tak jsem toho pořad strašně moc četla a povídala si s lidmi. S Dášou Šubrtovou, která tam byla kdysi kurátorkou, a s Tomášem Žižkou, který mi tu práci vedl. A samozřejmě s horníky na Mayrovce. Ale že bych uměla režírovat, to vůbec! A myslím, že mně fakt ti herci chtěli občas zabít. Jedině dramaturgyně pořád doufala, že začnu konečně s akcí místo přednášek. Nakonec jsme začali „s akcí“ asi týden před premiérou a prý to nebylo tak špatné.

Ano. Kritiky byly velmi přiznivé, což není divu, neboť vy jste velmi činorodá, o čemž svědčí i vaše působení ve skupině Korjen, s kterou jste vydala album Sabur. Jak jste se v ní ocitla?

Já ji spoluzakládala s kamarády, kteří jsou tam skoro všichni dodnes. Po jednom z výzkumů tradičních písni, asi v roce 2008, a po letech práce s antropologickým divadlem jsem už cítila, že potřebuji dostat písně do nového kontextu a hudebně je obohatit současným zněním. Tak jsme se s Milanem Mikšíčkem, kterého jsem potkala na experimentální dílně s Philem Mintonem v Praze, začali bavit o tom, že by to bylo fajn tradiční písně zpívat s klávesami, elektrickou kytarou a perkusemi. On mě seznámil s Honzou Šiklem a ten zase s Aidou Mujačic, která přivedla Světlanu Sarkosjanovou. A pak Maro Novotný, který kdysi hrál jazz s Honzou, řekl, že by to chtěl s námi zkusit taky. Na první koncert přišel Petr Dorůžka a řekl: „hrejte dál, něco z toho bude“. Tak Mara zůstal, Milan zase odešel a my hrajeme dál.

Když jsem poslouchala jednotlivé písně z tohoto alba, tak jsem v nich cítila hodně z bosenské, makedonské, srbské, arménské, slovenské, ukrajinské a sibiřské melodiky. Znamená to tedy, že jste měla možnost tyto destinace navštívit?

Ano. Cestovala jsem do Bulharska a navštívila tam jednotlivé regiony, kde se zpívají písně odlišným a specifickým způsobem. Pak byly výzkumy v Srbsku a pak v Estonsku. Na Sibiři jsem byla hodně dávno, před 20 lety, v Tuvě, a alikvotní zpěv si tak nějak do dneska zkouším v různých projektech a baví mě to. Pamatuji si Tuvu dodnes.

Ale Balkán spíš přináší do Korjen Aida, naše bosenská zpěvačka. A tu slovenskou či arménskou notu Světlanka, jejíž máma je Slovenka a táta Armén.

A Ukrajina...byla vždy blízko Polska, ty kultury se hodně prolínají.

Zůstane jen u tohoto alba nebo přemýšlíte nad dalším?

Teď budeme natáčet album „Ballady a romanse“ podle polského básníka Adama Mickiewicze s bezvadným polským hudebníkem a performerem Tomkiem Wódkiewiczem, ale je to úplně jiná muzika, taková elektro opera. On je takový démon, něco jako David Bowie, Iggy Pop nebo Mick Jagger, akorát s tím rozdílem, že hraje elektroniku. Musíme to udělat v češtině a přivézt do Prahy! Také jsem zhudebnila báseň J. Tuwima a B. Leśmiana v českém překladu, jejíž premiéra byla 26. dubna. Chtěla bych ji pak taky natočit. A pár dalších věcí...

A já jen pro naše čtenáře dodávám, že se máme opět na co, těšit, neboť všechna vaše tvorba nutí každého jednotlivého nejen diváka, ale i posluchače k zamyšlení, takže, kdo se budete chtít také ponořit do přemýšlení, stačí, když zavítáte na www.profiart.cz, kde se dozvíte více...

Děkuji za rozhovor.