Brexit je mašinérie, jejímž účelem je vyvolávat trvalý pocit křivdy a rozhořčení. Dělá to perfektně

25. 2. 2021

 
Příběh hrdinné malé Británie, která se postavila agresivnímu Bruselu, umožňuje brexitérům, aby se vyhnuli nepříjemnému vědomí, že hlasovali pro podvod, píše Raphael Behr.

Brexit změnil všechno ohledně vztahu Británie  k Evropské unii, a také nezměnil nic. Pro lidi, kteří se snaží podnikat přes nově vzniklou hranici, zaplněnou byrokracií, srovnání s tím, co bylo, je ostré a bolestné. Avšak v politice převládá starý vzorec - cyklus podezřívání a sebesabotáže, který vznikl dlouho před referendem o brexitu r. 2016.
 
Začíná to přesvědčením, že Británie nezávisí na svých sousedech ohledně obchodu ani ničeho jiného. To vede k zanedbávání diplomacie, které je zapotřebí, aby partnerství fungovalo. Dělat všechno proti požadavkům ekonomiky a geografie proměňuje veškeré vyjednávání ve zkoušku národního sebevědomí. Každé přizpůsobení se realitě je odmítáno a nenáviděno jako kapitulace ve věci národní suverenity.

Euroskepticismus je mašinérie pro vytváření trvalého pocitu křivdy. Funguje to tak, že se z Bruselu vyrobí nepřítel, zničí se vztahy s ním a to se pak servíruje na domácí scéně jako důkaz, že druhá strana nechce být přítelem.

Brexit zlikvidoval instituční platformu, na které se toto drama hrávalo, avšak ekonomickou a strategickou dynamiku to nemění. Británie pořád ještě potřebuje věci od Bruselu, avšak ztratila vliv, který měla, když měla v EU křeslo u vyjednávacího stolu. Proto je pro Borise Johnsona obtížnější hrát tu starou dvojitou hru veřejného nepřátelství a privátních kompromisů.

Johnson nemá zájem na praktické realizaci diplomacie vůči EU. Jeho příslib z roku 2019 "Realizujme brexit" vyjádřil jeho osobní preferenci pro změnu tématu britské politiky - preferenci, která se shodovala s vyčerpanou náladou britské veřejnosti. Vzhledem k tomu, že Johnson uvažuje o věcech teprve, když už se před nimi dál nemůže skrývat, nehovořit o vztazích Británie-EU mu dovoluje, aby o nich ani neuvažoval.

Tento úkol byl nyní přenechán Davidu Frostovi - bývalému britskému vyjednavači pro brexit. Jeho rychlé povýšení je důsledkem jeho dogmatického euroskepticismu a jeho osobní oddanosti Johnsonovi. Frost je fundamentalistický věřící v kult britské suverenity. Konvertoval k této víře, když jeho kariéra v diplomatické službě stagnovala, a tak se  stal brexitérským horlivcem a vytvořil si alternativní kariéru tím, že se začal držet Johnsona za šosy. Není schopen sofistikovanější či tvůrčí diplomacie.

Frostovo jmenování není zlovolnou provokací, ale je to typickým Johnsonovým zanedbáním jeho povinností. Johnson prostě předává velké množství práce, kterou by měl sám dělat, jiným, protože ho to nudí. Avšak přitom Johnson důvěřuje jen velmi málo lidem (protože usuzuje podle svého vlastního chování, že podvádění a zrada je normou). Potřebuje někoho, jako je Frost, kdo by poslužně vytíral problémy, které tečou z jeho děravé dohody o brexitu.

Už vládne vysoké napětí ohledně protokolu pro Severní Irsko, protože vznikla celní hranice mezi Severním Irskem a hlavním britským ostrovem.

Kdyby nebylo pandemie, špatná dohoda o brexitu a ztráta mnoha pracovních příležitostí v důsledku této dohody by se daleko více dostávala do zpráv. Zda by to změnilo veřejné mínění, to je otázka. Britská politická kultura obsahuje velké rezervy stoické rezignace nad nepřízní osudu (zejména pokud ta nepřízeň osudu postihuje jiné lidi). Cesta zpět neexistuje, žádná lepší dohoda není a pro Johnsonovu vládu je lehké prezentovat krizi, kterou vyvolala jejich dohoda, jako agresi zlovolných Evropanů.

Brexitérům se tato interpretace líbí, protože je osvobozuje od nepříjemné nutnosti přiznat, že hlasovali pro lež a pak udělali podvodníka premiérem. V Anglii je zřejmě pošetilost brexitu pohřbená pro vykopání až někdy v budoucnosti, pravděpodobně jinou politickou generací.

Mohlo by k tomu dojít dříve pouze tehdy, kdyby došlo k nějakému širšímu kolapsu v Johnsonově popularitě. Johnson je popíráním reality, pro které Angličané hlasovali.

Mezitím bude docházet k nekonečnému vyjednávání, která se do zpráv většinou nebudou vůbec dostávat, pokud nedojde ke konfliktům. A v tu chvíli se použije osvědčený starý dobrý mustr: malá, hrdinná Británie bojující proti agresivnímu Bruselu. Je to narativ, který euroskeptikové používali, už když Británie byla členem EU, ale nyní je to mocnější, protože dynamika 27 proti jednomu, která bývala paranoidním mýtem, se nyní stala faktem. Během času bude v důsledku této dynamiky pro opozici stále obtížnější vyjadřovat proevropský postoj, protože bude obviněna ze zrady a ze spojování se s nepřítelem.

Je to frustrující pro stoupence setrvání v Evropské unii, kteří pořád čekají na okamžik pravdy, kdy se ukáže nade vší pochybnost, že brexit je kolosální podvod a veřejné mínění se změní. Avšak to by musel být brexit posuzován podle ekonomiky a diplomacie. To není, podle čeho ho brexitéři měří. Ti už dávno ekonomické argumenty nahradili blábolením o kulturních válkách.

Johnsonovu dohodu o brexitu nelze hájit, pokud by se poměřovala britským národním zájmem. Jenže existuje jiný test, který je pro tvůrce brexitu daleko důležitější.

Pro pravé brexitérské věřící je dobrý brexit takový, který udržuje trvale naživu pocit křivdy. Je to brexit, v jehož důsledku jsou cizinci trvale vinni tím, že Británie má špatnou vládu. Je to takový brexit, který hoví oběma národním mýtům oběti a hrdinského vzdoru. Z tohoto hlediska je Johnsonův nesmyslný brexit naprosto perfektní.

Celý článek v angličtině ZDE 
0
Vytisknout
3136

Diskuse

Obsah vydání | 2. 3. 2021