Zvítězí demokracie, anebo populistické diktatury? Aneb když se stírají rozdíly

3. 9. 2020 / Daniel Veselý

Rozhovor Bohumila Kartouse se šéfem české diplomacie Tomášem Petříčkem s názvem Zvítězí demokracie, anebo populistické diktatury? vybízí hned k několika poznámkám i otázkám. Oba pánové hovořili o nebezpečích, jež České republice hrozí ze strany autoritářských států, jako je Čína nebo Rusko, a probírali rizika vyplývající z úpadku demokratických norem. Nabyl jsem dojmu, jako by moderátor a host chtěli vytyčit pomyslnou hranici mezi demokraciemi, symbolizovanými „vyspělým“ západním světem, a diktaturami – konkrétně diktaturami, s nimiž nás nepojí standardní politické a ekonomické vazby. Jenže tyto hranice se podle mého soudu znepokojivě stírají.

Liberální komentátoři a politikové varují v první řadě před východními autoritářskými režimy a jedním dechem akcentují prioritu transatlantického spojenectví, nehledě na jeho četné trhliny. Na kritickém hodnocení ruských a čínských aktivit (nejen) namířených proti Západu, potažmo České republice, samozřejmě není nic špatného, ba naopak. Jenže tytéž nároky bychom měli uplatňovat i na analýzu vztahů s našimi designovanými spojenci. Shrbená záda skutečně nejsou dobrou devizou.   

Naší velkou slabinou je, že na režimy v těchto státech nemáme prakticky jinou páku, než ekonomické sankce, což je buďto k ničemu, anebo jde o kontraproduktivní strategii. V několika případech jde o vyložený ekonomický terorismus. Mezitím těm, koho považuje za své spojence, nedokážeme vyčíst ani zblo a slepě kýveme na vše, co provedou, nehledě na drastické následky.

Když položíme na pomyslný špalek hlavy Viktora Orbána, Vladimira Putina, Si Ťin-pchinga nebo Alexandra Lukašenka, musíme totéž provést se západními lídry, i těmi považovanými za poslední obránce starých demokratických hodnot. Proč jedněm ulevovat, abychom ty druhé mohli vykreslit v nejtemnějších barvách? Kupříkladu když šéf české diplomacie hovoří o nutnosti spolupracovat s Čínou v boji s pozvolným klimatickým rozvratem, měl by zároveň zhodnotit destruktivní aktivity hlavního zabijáka udržitelného klimatu – Trumpovu vládu.

Jistě, netvařme se před Moskvou nebo Pekingem servilně a nestůjme před nimi v předklonu, ale totéž nedělejme ani před vrcholnými představiteli Spojených států. Bohužel nedávná návštěva amerického ministra zahraničí USA Mikea Pompea veskrze proběhla v biedermeierském klimatu, aniž by ji komplikovaly dotěrné otázky – a nedej bože – výhrady ze strany Černínského paláce.

Jestliže v rozhovoru padlo jméno známého Putinova kritika Alexandra Navalného, který byl podle všeho otráven, proč by tak často nemohlo padat jméno Juliana Assangeho tvrdě perzekuovaného za odhalení válečných zločinů Spojených států. Mimochodem: dám ruku do ohně za to, že se ministr Petříček šéfa americké diplomacie na ostrakizaci Assangeho dozajista neptal. Jak by také mohl, když je Trumpův Bílý dům hlavním pachatelem tohoto bezpráví.

Otázku, zda zvítězí demokracie, anebo populistické diktatury, Petříček zodpověděl, když konstatoval, že České republice žádné vážné otřesy nehrozí, protože pevně vězí v západních strukturách. Tento soud, s nímž se ztotožňuji, mimochodem zpochybňuje závažnost hybridních válek. Navíc mi kategorizace demokracií a populistických diktatur nevoní, protože rozdíly mezi nimi se povážlivě stírají.

Příkladně Spojené státy nelze s bezelstnou tváří nazývat demokracií, nýbrž oligarchií, jak soudí studie z roku 2014, jejíž autoři se kloní k závěru, že v USA mají na vládní politiku obrovský vlit ekonomické elity a byznys lobby, zatímco zájmové skupiny reprezentující běžné občany mají vliv malý nebo žádný. Z toho přirozeně pramení nespokojenost, frustrace, pocit izolace, což logicky hraje do rukou mazaných populistických iluzionistů, jak ostatně dokládá volba Donalda Trumpa, brexit a nástup vulgárních populistů k moci ve světě.

A přitom přituhuje a na vině není pouze pandemie a strázně s ní spojené. Srpnový průzkum Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) přišel se šokujícími poznatky: zhruba každý čtvrtý Američan ve věku 18 až 24 let v červnu vážně zvažoval, že spáchá sebevraždu, přičemž ve věkové kategorii 25 až 44 let to je „pouze“ 16 procent. Novinář Glenn Greenwald v této souvislosti poznamenává, že americká společnost má nakročeno k rozpadu.

A pokud v těchto dnech zabrousíte na stránky New York Times nebo Washington Post, nebo si naopak zapnete Fox News, budete možná překvapeni vším, co se v dnešní Americe děje. Tuto zemi už nelze s klidným svědomím klasifikovat jako regulérní demokracii. Totéž můžeme prohlásit o dalším našem blízkém spojenci – Izraeli. A je snad klasickou demokracií Johnsonova Británie? Všeobecný úpadek však není nevyhnutelný, pokud nezůstaneme netečnými diváky.

 

 

0
Vytisknout
3973

Diskuse

Obsah vydání | 7. 9. 2020