Koronavirus nás může vyburcovat z našeho individualistického spánku
17. 4. 2020
Mimořádné situace dokážou sáhnout do občanských zásob solidarity a sebeobětování. Samozřejmě je v sázce cosi velikého: Zdraví a dokonce samotný život mé rodiny, sousedů a spoluobčanů. Takže reaguji na příležitost, dobrovolně se izoluji, nakupuji svým starým sousedům, nebo dělám cokoliv jiného, co je třeba, abychom vyšli z krize.
V normálnějších časech nicméně tyto rezervy solidarity, nebo toho, čemu sociální vědci říkají "sociální kapitál", mohou stagnovat. Bez veřejné krize ohrožující životy se příliš snadno vrátíme ke zvyklostem ohlupujícího konzumerismu a jednomyslného usilování o profesionální úspěch.
Samozřejmě, že na užívání si spotřebitelského zboží nebo profesionálních ambicí není nic špatného. Nicméně filozofie individuální soběstačnosti a sebeurčení, která tohle často doprovází, může způsobit, že považujeme naše osobní projekty za cosi rozvíjejícího se v uzavřené bublině, možná v bublině mé rodiny, byznysu, nebo úzkého okruhu přátel.
Uprostřed naší honby za individuálním sebenaplněním, individuální zábavou a profesionálním úspěchem možná začínáme pohlížet na naše životy jako na něco, co se pohybuje po kolejích rovnoběžných s těmi, po nichž jedou životy našich bližních, "lodě míjející se za noci" ("ships passing in the night", verš z Longfellowovy sbírky Tales of a Wayside Inn - pozn. BL). Možná ani neznáme jména lidí žijících naproti.
Moderní formy individualismu, jako je mýtus člověka, který za vše vděčí jen sám sobě ("self-made man") a pojetí spotřebitelů jako individuálních "maximalizátorů užitku", kteří podřizují trh svým osobním preferencím, zastínily míru, v níž jsou naše životní volby hluboce spojeny s volbami a projekty našich bližních.
Podrobnosti v angličtině: ZDE
Diskuse