Má „pravda“ jen dva konce?

28. 2. 2020 / Miloš Dokulil

čas čtení 5 minut

Abych to shrnula“, psala zrovna teď v Britských listech 21/2/2020 Muriel Blaive: „Utrpení nás nezbavuje povinnosti čelit zodpovědnosti; zároveň musí být utrpení uznáno, aby viníci nesli vinu za své skutečné zločiny. Za normalizaci nemůže Západ, ale prezident Gustáv Husák. Za současnou situaci nemůže Husák, ale dnešní politici.“ (Čtvrt roku předtím táž autorka = - s předznamenáním, že „když si nezachováme zkušenosti, dětství trvá navždy” - rovněž napsala závažnou stať „Sametová revoluce po třiceti letech“, BListy, 17. 11. 2019.)

Ne že bych s autorkou mínil polemizovat. Jenže skoro vždy, když vydáváme nějaké svědectví, dostáváme se většinou jak do nějaké polarity, tak doprovodně do dalších a nikoli vždy hned patrných – a mnohdy se i vzájemně křížících – souvislostí.

Pokud by se mělo jednat o výše zmíněnou „normalizaci“ v ČSSR, ta měla přece své další a primárně rozhodující aktéry přímo v Moskvě; teprve odvozeně v přisluhujících organizacích a jednotlivcích rovněž na všech úrovních života u nás doma; od podniků a úřadů po školy a církve, včetně jejich funkcionářů, ne-li pak taky na úrovni osobního soukromí straníků KSČ, nějakými domovními důvěrníky zajisté ani nepočínajíce, ani nekončíce. Ty další vazby mají svá zakotvení nejen obecně psychologická nebo sociálně-kulturní, nýbrž přímo rovněž emoční; což si až příliš často nedokáže přijatelně jejich nositel a původce přiměřeně uvědomit. Nejen racionalita je pak bita.

Řadu závažných a později osobně důležitých parametrů pro život každý z nás získává hned v lůně matčině; pokud by nemělo jít třeba zrovna o negativní či pozitivní vlivy působené matčinou životosprávou, získává velmi brzy příští jedinec jakýsi zvláštní „cit“ třeba pro rytmus a melodie své příští mateřštiny (i když se nervový systém teprve vytváří a přímý kontakt s vnějšími zdroji informace žádný nemá). Prvních šest let života člověka je zvlášť závažně důležitých pro příští chování třeba v pubertě a potom ovšem v dospělosti. Přitom běžně žádný člověk není jen loutkou, za kterou všechno vždy rozhodne její případný „loutkoherec“. Ani kulisy jeviště nezůstávají navěky tam, kde jsme se s nimi na počátku života setkali. Také režie nedisponuje nějakým algoritmicky předvídavým a setrvačně probíhajícím schématem. Když potom zpětně cítíme potřebu vypsat, jak probíhal určitý vymezený čas, spolehneme se nejednou i na inspicienta a nápovědní budku, ačkoliv třeba zrovna nečekaná epidemie zcela jinak rozehraje další mety a jim odpovídající role. (Připomeňme si z prosince 2019 varování lékaře Li Wen-lianga před počínající epidemií, které vypadalo jen jako poplašná zpráva a jíž sám se nakonec stal obětí! Ne že by Peking byl schopen hned účinně čelit koronaviru. A ne, že by nebyl ostatní svět s vládou v Pekingu v tomto ohledu solidární.)

Během tzv. studené války světový scénář vypadal z obou stran jenom málem jako souboj kapitalismu se socialismem; a s opačnými hodnotícími znaménky na obou takto vymezených stranách. Ne že by dnešní čelní představitelé obou tehdejších táborů jako jejich dědici předvídatelně hráli dál tytéž ideově (ekonomicko-politicky fixované) role. USA sice stále navenek hrají roli – nechť je mi prominuto – „světového četníka“, ale zrovna v pacifikaci KLDR zatím světu nepomohly. A když se nynější Rusko rozhodlo obsadit Krym a zahradit jako vnitrostátní oblast Azovské moře velkolepým mostem, ostatní svět to nakonec pouze „jaksi vzal na vědomí“. Nu a do třetice zvažme, že čínských mozků a rukou je málem pětkrát tolik než těch z USA a jak rychle Čínská lidová republika směřuje do situace, kdy převezme roli USA ve světě. (Ne že bychom měli opomenout fakt, že Indie počtem svého obyvatelstva není daleko za pevninskou Čínou; i když ekonomicky za ní stále viditelně zaostává. Měla by ovšem časem být „světovou dvojkou“, za Čínou. Aniž je možné dosavadní ekonomicko-politický potenciál USA v tomto směru podceňovat.)

Současný náš svět není zatím na tuto příští potenciální pluralitu supervelmocí přijatelně připraven. Přitom bychom neměli zapomínat na to, že „zevnitř“ vypadají možné informace jinak než „zevně“. A že jako souputníci dnešní situace ve světě jsme trochu též spoluviníky; už tím, jak stále méně jsme v rámci státu jeho spoluodpovědnými občany.



0
Vytisknout
7805

Diskuse

Obsah vydání | 3. 3. 2020