Ústavní žaloba jako stvrzení vnitropolitické beznaděje

30. 1. 2019 / Karel Dolejší

Senátor Tomáš Goláň připravuje návrh ústavní žaloby za velezradu - na Miloše Zemana kvůli ohrožování nezávislosti justice ZDE. Ačkoliv je třeba ocenit Goláňovu odvahu, zároveň také nelze tajit, že šance na průchod žaloby parlamentem a plénem Ústavního soudu nebudou velké.

Návrh na žalobu ve věci ústavního deliktu prezidenta republiky by musela nejprve společně podat třetina senátorů. Pak by postoupil do organizačního výboru, který jeho projednání buď doporučí, nebo ne. V případě úspěchu musí návrh na senátní schůzi získat podporu tří pětin přítomných senátorů.

Uspěje-li návrh při hlasování v Senátu, předseda jej zasílá Poslanecké sněmovně, která má povinnost vyjádřit se sama do tří měsíců. Také zde rozhoduje třípětinová většina. Je přitom dobře známo, jak jsou po posledních volbách rozdány karty v dolní komoře parlamentu a kdo s kým je v otevřené či faktické koalici. Za jinak stejných okolností současná sněmovna ústavní žalobu proti Zemanovi nikdy neschválí. A pakliže ji nepodpoří, Senát nemůže návrh podat samostatně.

Teprve po popsaných procedurách by se mohl návrh dostat k Ústavnímu soudu, který by o něm rozhodoval přednostně v plénu. Nicméně na tento krok v případě Goláňova návrhu s největší pravděpodobností již nedojde.

***

Pokus legislativy vytýčit Miloši Zemanovi jasné mantinely bohužel přichází beznadějně pozdě. Měl se objevit již v prvním funkčním období a nejlépe hned v okamžiku, kdy prezident svévolně jmenoval nelegitimní Rusnokovu vládu. Ani tehdy by sice šance na "umravnění" hradního populisty nebyly velké, ovšem rozhodně mnohem větší než dnes. (Goláň byl zvolen senátorem v roce 2018.)

V roce 2019 stojí Česká republika již nikoliv po kotníky, ale po pás v bažině autoritářské politické kultury protlačované prezidentem, který si svévolně uzurpuje další a další pravomoci - zatím naposledy se rozhodl (bez jakéhokoliv mandátu cokoliv podobného ovlivňovat) svrhnout šéfa Národní galerie ZDE.

Dnes už Zeman nemusí brát ohledy prakticky na nic. Znova kandidovat již nebude a kalkulovat s vlastní oblíbeností tedy nemusí. Pokud jeho chování části veřejnosti ze začátku vadilo, za ta léta si i mnozí z nich nakonec zvykli - vedeni nedocenitelnou životní moudrostí normalizačního čecháčka, podle níž na "poměry" je třeba se adaptovat bez ohledu na cokoliv dalšího. Pomineme-li pár pouličních demonstrací, na obranu demokracie a ústavnosti dosud nebylo podniknuto v zásadě nic, co by stálo za řeč. "Antizemanovský" tábor je již demoralizován - a šokován vyhlídkami na to, že po Zemanovi může přijít na Hrad dokonce ještě strašnější kandidát, Klaus junior.

Česká republika a její politika již zřejmě ztratily samoočišťovací schopnost a k nějaké "nápravě poměrů" se vlastními silami nejspíše nepropracujeme. V situaci nemálo podobné posledním letům Husákova prezidentování nezbývá než doufat, že zahraničněpolitická dynamika nakonec provětrá i endemický smrádek v české kotlince.

Pokus o ústavní žalobu na Zemana se kromě symbolického gesta směrem dovnitř státu může stát i signálem navenek. Zamáváním na Brusel, že právní stát v ČR přestává fungovat, jak by měl, z čehož by měly vyplynout patřičné mezinárodní důsledky, včetně zastavení finanční podpory pro režim nedodržující evropská pravidla.

Držme tedy Tomáši Goláňovi palce, ať mu nakonec vyjde alespoň tato část úkolu, který si předsevzal.

1
Vytisknout
4454

Diskuse

Obsah vydání | 4. 2. 2019