Jak dál, Venezuelo?

1. 2. 2019 / Daniel Veselý

Moudřejším lidem patrně už došlo, že vysoká politika je v podstatě o věcech, z nichž se reflexivně obrací žaludek. To je ale dáno tradičními pravidly hry, na které víceméně bez reptání přistupujeme. Mám za to, že poctiví novináři a obecně ti, kdo se nechtějí nechat zkorumpovat, by za žádných okolností neměli stranit jakýmkoliv mocenským aparátům, které ze samé své podstaty ryzí úmysly nemají. Jestliže existuje mediální konsenzus týkající se zločinů té či oné vlády, která se nepodřizuje vůli mezinárodního společenství (tedy vůli Spojených států a dalších západních zemí - a nikoliv Ruska a Číny, jejichž zájmy ignorujeme, či naopak vnímáme jako hrozbu), není na škodu uvádět také informace, jež tuto vládu nevykreslují pouze v černých barvách. V žádném případě nejde o její obhajobu, nýbrž o vytvoření odstínovaného kontextu. Tato strategie totiž vytváří nutný souhlas veřejnosti s potenciálním humanitárním zásahem, který v podstatě vždy stávající krizi prohloubí, přičemž plodí extrémně negativní jevy jako Daeš či káidistický terorismus. Vídali jsme to opakovaně v Srbsku, Iráku, Libyi, Sýrii a mnohokrát předtím. O to více si cením střízlivých neutrálním hlasů, které se snaží být jazýčkem na vahách.

Pokud není Nicolás Maduro legitimním venezuelským prezidentem, jak soudí mnozí komentátoři, těžko může být šéf národního shromáždění Juan Guaidó podle téže logiky uznán za prozatímního prezidenta. Takovou kompetenci totiž podle venezuelské ústavy nemá ani Guaidó, ani národní shromáždění. Ústavu tedy porušují obě strany, a nelze tedy podporovat ani jednu z nich. Mnoho komentátorů a analytiků ovšem nadšeně podporuje Juana Guaidóa, protože konečně učiní přítrž příšernému socialistickému experimentu a prohloubí venezuelskou závislost na amerických investorech. Přistoupím-li na jejich velmi chatrný argument, že je Guaidó oprávněn vést zemi, příliš důvodů k optimismu nevidím.

Za prvé, extrémní ekonomický a politický nátlak na Madurovu vládu ze strany USA, jakož i nebezpečný flirt s použitím vojenské síly, může v zemi, kde podle některých zpráv operují stovky ruských žoldáků, vést k velice nebezpečnému konfliktu. Navíc Spojené státy už s možností intervence ve Venezuele několikrát koketovaly a otevřeně usilují o změnu režimu. Zásadní roli ve venezuelské společnosti hraje armáda, a tento faktor nelze brát na lehkou váhu. A proto vítám nabídku neutrálních zemí v čele s Mexikem, jejichž političtí představitelé se nepřidali ani na Madurovu stranu ani na stranu Juana Guaidóa, aby krizi řešily diplomatickými prostředky, neboť takto se dá předejít krveprolití.

Venezuelskou politickou a ekonomickou krizi bude z vůle Spojených států, Kanady, pravicových jihoamerických režimů, Izraele, České republiky a celé Evropské unie řešit donedávna neznámý opoziční lídr Juan Guaidó, jehož politickým mentorem je Leopoldo López, který stál v roce 2002 na straně pučistů proti legitimně zvolené vládě. Guaidó loni na podzim na Twitteru pogratuloval Jairu Bolsonarovi ke zvolení brazilským prezidentem a vychvaloval extrémistovu oddanost demokracii, lidským právům a starost o bezpečnost a rozvoj regionu. Silně pochybuji, že s tímto přítelem (venezuelská opozice koordinovala své aktivity na podkopání Madurovy vlády nejen s USA, ale i s Brazílií a Kolumbií) představujícím noční můru pro miliony Brazilců a zásadní hrozbu pro trvale udržitelné klima bude Guaidó schopen trvale postavit Venezuelu, zdevastovanou ekonomickou a politickou krizí, na nohy.

Juan Guaidó se také může opřít o Boltonův gang toužící po tom, aby se venezuelský ropný průmysl znárodněný v roce 1976 dostal do soukromých rukou a aby si americké ropné korporace urvaly svůj díl třeba i vojenskou silou. Bolton a spol. touží po venezuelské a íránské ropě právě v době, kdy máme podle klimatických vědců jen několik let na to, abychom zachránili planetu. Demokratizaci Venezuely bude mít na starosti Elliot Abrams, který by měl podle investigativního novináře Allana Nairna stanout před soudem za posvěcení otřesných zvěrstev v Latinské Americe v době, kdy ještě působil v Reaganově administrativě. Diplomatické tažení proti Madurově režimu vede Mike Pompeo, který nedávno setrval v přátelském rozhovoru s architektem katastrofálního jemenského tažení v Jemenu Mohamedem bin Salmánem, jenž nedávno nechal na diplomatické půdě rozčtvrtit prominentního novináře. A je to právě Jemen, kde s klíčovou vojenskou podporou USA, Velké Británie, Francie a Kanady, Saúdové používají hlad jako zbraň, jemuž mohlo padnout za oběť 85 tisíc dětí. Tito mocní lidé mají na srdci všechno možné, jen ne blaho obyčejných Venezuelanů. Sami mají na svědomí nezměrné utrpení.

Ačkoli je nutné, aby se Venezuela co nejdříve vymanila z hluboké ekonomické krize způsobené otřesnými ekonomickými zásahy Madurovy vlády a prohloubené extrémním americkým embargem - což by nejlépe mělo být realizováno pod hlavičkou OSN a pod záštitou neutrálních zemí, jako jsou Mexiko, Uruguay a Vatikán, pokud se obě znesvářené strany nedokážou dohodnout - za těchto okolností ji jen stěží čekají zářné zítřky.

 

 

1
Vytisknout
3891

Diskuse

Obsah vydání | 5. 2. 2019