Velmocenské vměšování do interních záležitostí Venezuely je třeba nekompromisně odsoudit

29. 1. 2019 / Daniel Veselý

Politická krize ve Venezuele, již doprovází děsivý ekonomický úpadek, se pro Bílý dům stala vítanou příležitostí ke změně režimu v zemi s největším nalezištěm ropy na světě, o což koneckonců usiluje už dlouhá léta. Nenechme se ošálit chytlavými frázemi o demokracii a lidských právech, vždyť Spojené státy vojensky spolupracují s většinou autoritářských a diktátorských režimů na světě a v Latinské Americe celé dekády vydržovaly pravicové diktatury, podporovaly státní převraty a realizovaly ozbrojené intervence. Je naprosto irelevantní, zda někdo hájí Madurův kabinet, anebo naopak šéfa opozice Juana Guaidó. V této chvíli je nesmírně důležité respektovat venezuelskou ústavu a zároveň diplomatické úsilí neutrálních států, aby v zemi, kde má tradičně silné slovo armáda, bylo zabráněno vojenskému konfliktu s vysoce riskantní účastí antagonistických velmocí.

Bylo by mylné, ba nebezpečné, vykreslovat autoritářskou Madurovu vládu jako jediného strůjce všech děsivých problémů, jimž Venezuela v současnosti čelí, neboť takto se vytváří nezbytný souhlas se státními převraty a vojenskými intervencemi. Ale ani zostřené represe, nedemokratické politické kroky či silně nekompetentní ekonomické zásahy Madurova kabinetu, jež vedly k velké ekonomické krizi, nedávají žádné zemi právo k vměšování do záležitostí suverénního státu. Taková činnost odporuje normám mezinárodního práva, což je nutno zdůrazňovat zejména v době, kdy Rusko a další nepřátelské země neustále pranýřujeme kvůli porušování týchž pravidel. Můžeme se také ptát, proč mnozí liberální komentátoři tak nekompromisně odsuzují údajné Trumpovy vazby na Kreml, zatímco bagatelizují, či přímo podporují, prezidentův lví podíl na pučistickém úsilí ve Venezuele?

Maduro po svém charismatickém předchůdci Hugo Chávezovi zdědil ekonomiku silně závislou na exportu ropy, a to právě v době, kdy její ceny prudce klesly. Bylo Chávezovou velkou chybou, že nedokázal smysluplně diverzifikovat ekonomiku a stimulovat domácí produkci, neboť vlády jednotlivých zemí jsou příliš krátké na to, aby mohly udržovat stabilní ceny černého zlata na světovém trhu. Na hluboké ekonomické krizi, která Venezuelu sužuje už několik let, se výrazně podepsala diletantská rozhodnutí Madurovy vlády jako je křečovitá státní cenová kontrola a neschopnost řešit palčivé problémy - v první řadě rozmáhající se černý trh s odlišným směnným kurzem, dále pak únik kapitálu, zkorumpovanou byrokracii a bující korupci ve státní správě.

Nicméně dosud převládá mýtus, že za všechny ekonomické trable Venezuely může socialistický experiment iniciovaný Hugo Chávezem. Není tomu tak, neboť i vlády v předchávezovském období, ať už šlo o vojenskou diktaturu nebo liberální demokracii, spoléhaly na vysoké ceny ropy a mohutně utrácely. Jakmile však ceny ropy na začátku 80. let prudce klesly, nastaly značné ekonomické potíže, třebaže z ropného bohatství spousta Venezuelanů neviděla skoro nic ani po zestátnění ropného průmyslu v roce 1976. Rostoucí nerovnost, politický zmatek a sociální nepokoje, jakož i hlasy opomíjených nakonec vynesly k moci Hugo Cháveze. Ale i v době, kdy Chávez realizoval masivní investice do sociálních programů, Venezuela zůstala tržně orientovanou ekonomikou s významným postavením privátního sektoru. Navíc v éře, kdy tempo světové ekonomiky stále diktuje dolar, je jakýkoliv pokus o vytvoření odlišné společnosti zatraceně obtížný – a to se týká i bolívariánského projektu. 

Západní sdělovací prostředky často opomíjejí další důležitý faktor, který se dramaticky podepisuje na ekonomickém kolapsu Venezuely, a tím jsou americké finanční sankce. Obamova vláda uvalila na Venezuelu sankce již v roce 2015, přičemž Trumpova administrativa předloni v srpnu sankční režim dramaticky eskalovala. Obamův kabinet venezuelské vládě zabránil v tom, aby získala tolik potřebné finanční prostředky a investice ze zahraničí v době, kdy je země zoufale potřebovala. Trumpova ekonomická blokáda Madurovu vládu efektivně odstřihla od Američany ovládaného finančního systému, jak suše konstatoval i americký ministr financí Steve Mnuchin. Venezuelská vláda tedy nemůže získat globální úvěry a finanční prostředky na nákup potravin a léků, což samozřejmě prohlubuje ekonomickou krizi a přispívá k negativní jevům, jako je špatné zásobování a nedostatek zboží.

Jak je patrné z grafu uvedeného v textu protivládního ekonoma Francisca Rodrígueze, sankce vedly k podstatnému snížení ropného exportu, který představuje 95 procent příjmů ze zahraničí. Rada OSN pro lidská práva loni v březnu americké embargo označila za nelegální mimo jiné proto, že disproporčně dopadá na venezuelskou populaci. Expert na mezinárodní právo a bývalý zpravodaj při OSN Alfred de Zayas tvrdí, že sankce zabíjejí. K nejchudší populaci se nedostanou léky ani potraviny a lidé umírají. Zayas konstatoval, že může jít o zločin proti lidstvu. Dokonce i zpráva amerického Kongresu uvádí, že ekonomické sankce mohou zhoršit humanitární situaci, proti čemuž protestují venezuelské občanské skupiny. Je tedy zjevné, že se Spojené státy prostřednictvím ekonomické války snaží dosáhnout změny režimu ve Venezuele a zároveň prohlubují tamní mizérii. Hovoříme však jen o jednom pilíři strategie Bílého domu týkající se odstranění nepohodlné chávistické vlády.

Klíčovou součástí plánu je rovněž politická subverze, již charakterizuje americká finanční pomoc opozičním stranám a extrémistickým politikům, dlouhodobá činnost Bílým domem financovaných organizací NED a USAID, a diplomatické úsilí o vytvoření mezinárodní protimadurovské koalice.

Ačkoli prezident Chávez byl zprvu nakloněn tržní ekonomice, popudil Spojené státy svými ambicemi integrovat latinskoamerické země do regionálního bloku nezávislého na USA a západních finančních institucích a později provokoval svou inklinací k socialismu. Chávez se stal trnem v oku Washingtonu i kvůli své sžíravé populistické rétorice, když obviňoval Washington z páchání zločinů a zesměšňoval George W. Bushe. V roce 2002 byl venezuelský lídr nakrátko svržen opozičními pučisty, které administrativa Bushe ml. podporovala (mezi politiky, kteří tehdy pučisty povzbuzovali, byl i nynější Trumpův zvláštní vyslanec pro Venezuelu Elliot Abrams, jenž měl v Reaganově vládě na starost ničím nerušenou podporu latinskoamerických diktátorů při decimaci levicových guerill a aktivistů v Salvadoru a Guatemale). S notnou dávkou ironie můžeme konstatovat, že Abrams je se svými bohatými zkušenostmi mužem na pravém místě. 

Obamův kabinet po několika recipročních vstřícných gestech na činnost předchozí vlády navázal. Pokračoval v Bushových šlépějích při podkopávání venezuelských institucí a podpoře neústavních kroků opozice. V roce 2014 Obamova vláda označila Venezuelu za „hrozbu pro národní bezpečnost USA“. Jenže Trumpův kabinet tlak na Venezuelu pozoruhodně eskaloval, když začal otevřeně hovořit o změně režimu. Tato politická linie oproti agendě obou předchozích vlád představuje kvalitativní posun. Donald Trump opakovaně zvažoval vojenskou intervenci, zatímco bývalý ministr Rex Tillerson přemítal o ozbrojeném puči, který by mohla provést přímo venezuelská armáda. Prezident Maduro se v loňském roce stal terčem několika útoků včetně pokusu o atentát explodujícími drony. List The New York Times loni na podzim informoval o schůzkách mezi zástupci Trumpovy vlády a rebelujícími venezuelskými důstojníky, k nimž opakovaně docházelo v průběhu minulého roku. Hlavním tématem těchto rozhovorů byla příprava plánů na Madurovo svržení. Poradce pro národní bezpečnost USA a jeden z architektů iráckého tažení John Bolton loni na podzim zařadil Venezuelu po bok Nikaragui a Kuby do své „trojky tyranií“. Toto přirovnání až nápadně připomíná Bushovu „osu zla“, kam americký prezident rok před invazí zařadil Irák.

Můžeme s lehkou myslí prohlásit, že nic podobného by Spojené státy na svém území nepřipustily, přičemž ruské hackerské útoky během posledních prezidentských voleb jsou proti systematickému úsilí tří amerických vlád neutralizovat chávistický režim pouhým čajovým dýchánkem. Je proto pozoruhodné, leč symptomatické, že se těmto znepokojujícím skutečnostem nyní nevěnuje téměř žádná pozornost.

Události nabraly v minulém týdnu rychlý spád: V pondělí venezuelská vláda potlačila pokus o puč rebelujících důstojníků, kteří ukradli zbraně a unesli čtyři vládní představitele. V úterý americký viceprezident Mike Pence přednesl poselství adresované venezuelskému lidu, v němž jej vyzval, aby se postavil diktátorovi Madurovi na odpor. Následující den se lídr venezuelské opozice Juan Guaidó prohlásil za prozatímního prezidenta a Trumpova administrativa jej ihned uznala za legitimního vůdce Venezuely. Podle deníku Wall Street Journal den předtím Pence šéfovi opozice během telefonického rozhovoru slíbil, že jej Spojené státy podpoří, když se odvolá na venezuelskou ústavu. List informuje, že Pencovu telefonátu předcházely tajné rozhovory amerických představitelů, právníků a spojenců Bílého domu s klíčovými představiteli venezuelské opozice. Washington prozatímní vládu vnímá jako nástroj k odstřižení Madurova kabinetu od výnosů z ropy prodávané do Spojených států, což je prakticky veškerý jeho finanční příjem, cituje Washington Post bývalé americké činitele.

Pokud necháme stranou Guaidóovo tvrzení, že není pouhou americkou loutkou, zjistíme, že legální ospravedlnění, o nějž se Bílý dům opírá, stojí na vodě - ba je pouze fíkovým listem pro změnu režimu, jak se dočteme na webových stránkách mediální společnosti Bloomberg, jež žádnou náklonností k venezuelskému režimu netrpí. Ačkoli Madurova vláda sama venezuelskou ústavu opakovaně porušovala, článek 233 venezuelské ústavy, na nějž se odvolává americká diplomacie, nedává předsedovi národního shromáždění pravomoc k odvolání úřadujícího prezidenta. Sám Guaidó se odvolává ještě na dva články ústavy, které zavazují venezuelské občany k odporu v případě nedodržování ústavy a k „neuznání jakéhokoli režimu, zákona nebo vlády, která je v rozporu s hodnotami, principy a demokratickými zárukami, nebo která útočí na lidská práva“.

Jenže Guaidó je v těsném spojení s cizí velmocí, jež usiluje o změnu režimu protežováním opozičních lídrů a prostřednictvím ekonomické války. Navíc Bílý dům uznáním Guaidóa za legitimního prezidenta hrubě porušuje stanovy Organizace amerických států (OAS), jak v otevřeném dopise zdůrazňují desítky akademiků a odborníků na Latinskou Ameriku. Co kdyby se Nancy Pelosiová po konzultaci s cizí mocností prohlásila americkou prezidentkou s odůvodněním, že Donald Trump je kvůli svým údajným stykům s Kremlem a opakovaným porušováním ústavy neschopný vykonávat prezidentský úřad? Toleroval by to snad někdo?

Juan Guaidó se těší značné diplomatické podpoře Spojených států, Kanady a dalších západních zemí včetně ČR - a především pravicových latinskoamerických vlád. Nicolás Maduro má záštitu Ruska, Číny (tyto velmoci poskytují Madurově vládě značnou vojenskou a ekonomickou pomoc), Turecka, Kuby nebo Bolívie. Mám za to, že velmocenská podpora té či oné strany k řešení venezuelské krize nepovede, ba právě naopak. V sázce je totiž riskantní střet jaderných velmocí kvůli zemi s největším ropným bohatstvím na světě. Spekuluje se o přítomnosti několika stovek ruských žoldáků ve Venezuele, kteří mají za úkol chránit Nicoláse Madura. Je proto nutné navázat na diplomatické snahy Vatikánu, jež však v minulosti venezuelská opozice sabotovala. Papež František, který nyní nabádá ke spravedlivému a mírovému řešení krize, se opět nechce připojit ani na jednu stranu. Taková role mu podle jeho vlastních slov nepřísluší, neboť by napáchala škodu.

Inspirativní (na rozdíl od ultimáta Evropské unie adresovaného Madurově vládě a nemajícího oporu ve venezuelské ústavě) je kupříkladu neutrální postoj mexického prezidenta Obradora, jenž odsuzuje velmocenské vměšování do interních záležitostí Venezuely a který se chce ujmout role mediátora, pokud o to zástupci znesvářených stran budou stát. Podle agentury Reuters je Maduro diplomatické misi pod záštitou Mexika a Uruguaye nakloněn, nicméně Guaidó s ním kategoricky odmítá navázat dialog. V této chvíli je rozhodující stanovisko venezuelské armády, jež prozatím stojí na Madurově straně. Jenže to se může každou chvíli změnit, protože Juan Guaidó je nyní až příliš pevný v kramflecích. Podle mého soudu je jediným východiskem z krize vypsání předčasných voleb za dohledu mezinárodních pozorovatelů; měla by na to přistoupit jak zdiskreditovaná Madurova vláda, tak nekompromisní opoziční politikové. Jinudy cesta nevede.

Aktualizace: Spojené státy uvalily sankce na venezuelskou společnost PDSVA, což obnáší zmražení 7 miliard dolarů a ztráty ve výši 11 miliard dolarů během příštího roku. Poradce pro národní bezpečnost USA Bolton prohlásil, že embargo má za cíl zmírnit „chudobu, hladovění a humanitární krizi“ (sic!). Tyto kroky byly koordinovány se šéfem opozice Juanem Guaidó. Spojené státy také doporučily Bank of England, aby Guaidóvi umožnila přístup k venezuelským zlatým rezervám v hodnotě 1,2 miliardy dolarů.USA dokonce zvažují vyslání 5000 vojáků do Kolumbie. Mezitím vláda Nového Zélandu odmítla vyslovit podporu Juanu Guaidóvi, neboť o osudu Venezuely by měli rozhodnout sami Venezuelané ve svobodných volbách.


 

 

 

0
Vytisknout
4906

Diskuse

Obsah vydání | 5. 2. 2019