Svoboda slova

4. 2. 2019 / Petr Frish

Zajímavý je rozdíl mezi tím jak se svoboda slova chápe a v Evropě a v Americe:

První dodatek americké ústavy zakazuje federální vládě dělat zákony, které by omezily svobodu slova nebo zřídily státní náboženství.

Čánek II-71 evropské ústavy jen zaručuje "právo na svobodu projevu", což není přímé omezení práv amerického parlamentu (kongresu).


Ten rozdíl není náhodný. V roce 1787, v době, kdy se tvořila americká ústav,a měli kolonisté obavy z vytvoření autokratické vlády, které se zbavili, když vyhlásili nezávislost na britské monarchii. Situace v Americe byla podobná dnešní situaci v Evropě. Bývalé kolonie, tedy nezávislé státy, měli své vlády a zákony a nechtěly se vzdát nově nabytých svobod. O věcech společného zájmu se rozhodovalo dosažením souhlasu všech států.

Bylo ale třeba mít psanou dohodu o některých věcech jako obrana, obchod či měna. Dodatky k ústavě (Bill of Rights) rozptýlily obavy z přílišné moci federální vlády, a tak umožnily přijetí ústavy. Zde je něco, kde se Evropa může poučit studiem americké historie.

Na příkladu nedávného návrhu pana Klause mladšího, který by zakázal provozovateli webových stránek mazat příspěvky čtenářů, si můžeme ukázat že rozdíl mezi americkou a evropskou formulací má praktické důsledky.

Svoboda slova není neomezená. Stát nezaručuje občanu že bude publikovat a šířit jeho projevy. Zaručuje jen, že ten, kdo má tiskárnu, může vytisknout a šířit výroky, které nejsou ilegální. Ilegální je třeba šířit falešné poplašné zprávy (jako je křičet "hoří" v přecpaném divadle) nebo třeba podněcovat k rasové nenávisti nebo vraždě. To znamená, že mimo rámec zákona nesmí  stát zakazovat ani přikazovat, co a jak má vydavatel zpráv publikovat.

Vybrat, co publikova,t je funkce redaktora, který si udržuje a pěstuje čtenářskou obec tím že publikuje články zajímavé a pravdivé. Ve svobodném státě rozhoduje redaktor, a tedy v poslední instanci čtenář, ne vláda. Pokud by si stát tuto funkci redaktora přivlastnil, omezil by nejen svobodu slova autora, ale i mou, jako potenciálního čtenáře.

Uchvácením funkce redaktora může stát časopis i zničit tím že ho donutí publikovat nesmysly, které nikoho nezajímají. Příkladem je nejen Rudé právo, ale třeba i historie experimentu zvaného knol . Google nabídl zdarma uživatelům prostor k vložení vlastních článků na populární témata. Něco jako Wikipedie, ale bez jakékoli redakční kontroly. Knol byla zkratka pro jednotku KNOwLedge (poznání).

Výsledek byl, že vedle dobrých a užitečných článků se nahromadili tisíce a tisíce stránek naprostých nesmyslů.

Ani Google si nemohl dovolit mařit zdarma takovou spoustu paměti a experiment ukončil. Svobodný tisk, kde každý si může koupit nebo najmout tiskárnu a platí část nákladů publikace, bud´ předplatným nebo tím, že vidí inzeráty, poskytuje ideální filtr, který určí, co má být publikováno. Filtr, kde rozhodují čtenáři, prostí občané, a ne vládní úředník, tedy cenzor.

Tak to ale funguje jen, pokud si každá organizace může dovolit vlastní website. Díky internetu jsou náklady na provoz virtuální tiskárny nízké, dokud se státní byrokracie do toho nenabourá. Evropská komise uzákonila tak zvaný GDPR, zákon který předpisuje provozovatelům internetových služeb, websajtú pro veřejnost, složitá pravidla a drakonické pokuty za jejich nedodrženi. Pokuta může být až půl milionu koru,n když poskytovatel služeb neochrání soukromá data uživatelů a neb jen nevysvětlí, jak je chrání, a nevyžádá si souhlas uživatele k jejich užití.

Internet taková pravidla nepotřebuje. Tak třeba Google shromažďuje data o mém užíváni jejich vyhledávače (search engine) a užívá je k 'tracking', tedy sledování mých zájmů a výběru reklam které se mi zobrazí. Většina websajtů to dělá, ale ne všechny. Gogle není monopol.

Pokud se mi takové sledování a cílení reklam nelíbí, mohu užít jinou search engine, třeba 'duck-duck-go(kachničko jdi), která poskytuje dobrou vyhledávací službu bez shromaždování´ování osobních dat. Rozhodně nepotřebuji nějakého úředníka, aby nutil operátora, kterého si vyberu, k tomu, aby mě pokaždé, když navštívím jeho web-sajt mě nutil čís,t co dělá, a potvrdit kliknutím, že s tím souhlasím.

I pro ochranu těch, kteří o internetu moc nevšdí, by úplně stačil jeden odkaz na začátku stránky. Varování, že web-sajt užívá 'cookies', odkaz, který by vysvětlil návštěvníkovi, co se děje, takže by se uživatel mohl sám rozhodnout, jestli chce web-sajt navštívit nebo ne. Úředník, který by předpisoval operátorovi jak má provozovat svůj byznys, není potřeba. Je na škodu, protože brání firmám i občanům ve volné výměně názorů.

Jak takovým omezováním svobody slova zabránit? Nevím. Já budu teď´ volit stranu Pirátů, protože ti se nejvíc zasazují o svobodu slova na Internetu . Když se nás dost přidá, snad se nám podaří ten trend byrokratické kontroly Internetu podaří zastavit a možná i obrátit.


Pozn. JČ: Situace je bohužel v současnosti daleko složitější, než jak popisuje pan Frish. Problémem není jen to, že gigantické firmy jako Google či Facebook mají obrovskou globální moc, takže žádná konkurence proti nim vlastně nefunguje, ale především to, že firmy jako Facebook systematicky používají metod sofistikované psychologické manipulace, kdy si rozdělují stamiliony uživatelů Facebooku podle jejich zvyklostí a preferencí (podle toho, jaký si kupujete parfém, nebo jakou máte v oblibě rockovou skupinu jsou schopni určit vaše politické názory) a cíleně jim posílají komerční a politické materiály šité na míru, aby prohloubili jejich už existující předsudky a ovlivňovali jejich postoje ve prospěch zadavatelů politické reklamy. Je to porušením zákona, respektive zákony s tímto ohrožením demokracie nejsou schopny držet krok.

Globálním odborníkem, který na to systematicky poukazuje a odhalil takovéto trestné činy, které páchala pro Facebook firma Cambridge Analytica, je Christopher Wylie, https://twitter.com/chrisinsilico

0
Vytisknout
3989

Diskuse

Obsah vydání | 6. 2. 2019