Krátká venezuelská lekce pro zapomnětlivé postkomunisty

6. 2. 2019 / Karel Dolejší

Vleklé poslední tažení venezuelské vojenské diktatury skýtá vynikající příležitost k zopakování několika důležitých politických lekcí, které v postkomunistickém prostoru záhy po pádu starých režimů upadly v zapomnění.

Za prvé, diktatura moderní doby pokaždé vzniká ve jménu "lidu", "národa", nebo rovnou obojího. Pakliže používá levicovou stylizaci, dává si také přinejmenším zpočátku práci pro "lid" něco málo udělat. Zatímco zabírá majetky vyšších a středních vrstev "pro stát" (čti pro příslušníky vlastní vládnoucí vrstvy, kteří jsou dosazováni do státních funkcí a hodnoceni nikoliv podle měřítek výkonu, ale loajality), háže pod stůl chudým napůl ohlodané kosti. Jakmile ale nekompetencí, nepotismem a korupčnictvím zničí produktivní systém, jenž nevytvořila, ale pouze zabrala, na "lid" náhle nezbývá ani tolik, kolik ještě dostával, než došlo k "revolučním změnám".

Za druhé, diktatura rutinně likviduje politický pluralismus a politickou soutěž ve jménu "národa" či "lidu", přičemž všechny oponenty vznikajícího mocenského monopolu označuje šmahem za "protinárodní" či "protilidové" zaprodance zahraničního nepřítele. V první fázi propaganda aktivistické diktatury vymyje mozky politicky negramotným podprivilegovaným vrstvám a získá je relativně levně na svou stranu, přičemž jako hmatatelného nepřítele jim předhodí likvidovaný střední stav; v další etapě útočí na "mediální terorismus" a každou kritiku v principu označuje za zločin. V okamžiku, kdy "čistí" justici, bývá již zpravidla vymalováno - převzetí absolutní moci ve státě se dovršuje.

Za třetí, začíná se kritikou soukromého vlastnictví a kapitalistického vyvlastňování tržně neúspěšných, ale končí se faktickým zabráním většiny národního majetku režimnímu činovníky, jakkoliv propaganda formálně hovoří o majetku státním. "Stát jsem já" - tu větu by mohl a měl pronést spíše generální tajemník státostrany, šéf junty či majitel vládního hnutí než monarcha na konci politické dráhy svého stavu. Zatímco neregulovaný tržní systém likviduje životy nejvíce znevýhodněných, přerozdělovací diktatura nakonec vyvlastňuje téměř všechny. Jazyk sice přetéká rovností, praxe je však založena na klientských vztazích budovaných zásadně shora dolů. Hlavním principem ve vztahu k "lidu" je budování závislostí - protože ti, kdo jsou existenčně závislí, si jen málokdy dovolí se vzbouřit.

Za čtvrté, když už si i politicky negramotné vrstvy, o něž režim dlouho opíral likvidaci středního a vyššího stavu, konečně uvědomí, jak je situace špatná, sedí spolu s ostatními U snědeného krámu - a jakékoliv pokusy o nápravu slibují mnohagenerační sisyfovskou dřinu v destabilizovaném a mimořádně politicky výbušném prostředí. To vše samozřejmě za předpokladu, že se odkopanou diktaturu podaří úspěšně svrhnout. Což zdaleka nebývá samozřejmé, zejména má-li mocné zahraniční sponzory.

***

Americká historička Anne Applebaum prohlašuje, že Venezuela ukázala, jak obvykle končívají "iliberální" demokracie ZDE. Naráží samozřejmě na středoevropský postkomunismus, který tak rád a tak překotně vytěsnil všechny historické lekce ze čtyřiceti let vlády jedné strany.

Česky by se nejspíše řeklo s narážkou na Santayanu, že kdo zapomene, je odsouzen k babišování.

0
Vytisknout
5224

Diskuse

Obsah vydání | 12. 2. 2019