Ukrajinci si musí poradit se separatisty sami. Mají na to.

20. 6. 2014 / Jimi Dabrundašvili

Bylo deštivé ráno prosince roku 1992. Pospíchal jsem do školy. Na nedaleké autobusové zastávce bylo plno lidí. Veřejná doprava v hlavním městě Gruzie Tbilisi byla částečně ochromená kvůli občanské válce, která už několik málo dnů probíhala v jeho centru, ale ještě nestihla přejít do ostatních ulic města. Výpadky elektřiny zpomalovaly dopravu. Na zastávku zrovna přijel autobus, do kterého jsem chtěl nastoupit. Najednou velkou rychlostí vyjely z vedlejší ulice dva tanky.

Rachot motoru a jízda tanku je na asfaltové cestě slyšet dávno předtím, než je uvidíte. Moje zvědavost zahlédnout valící se kusy ruského železa po ulicích Tbilisi se za sekundu změnila v hrůzu. První tank nezvládl řízení a narazil do pouliční lampy a potom i do přijíždějícího autobusu. Na tanku seděli ozbrojenci a druhému tanku chyběla věž. V trupu tanku se vedle sebe tísnilo několik maskovaných mužů. Ozbrojenci se chovali neorganizovaně a byli špinaví. Na sobě měli vysloužilé vojenské kabáty a vojenské nebo sportovní čepice.

Druhý tank také nezvládl řízení a najel přímo na zastávku. Přibrzdil nad lavičkou a zmáčkl ji k zemi. Z nenadálé kolize vyděšení ozbrojenci začali střílet do vzduchu. Zasáhli zdi paneláku, několik kulek proletělo okny. Kousky skla a štěrku padaly na vyděšené chodce. Lidé utíkali. Ozbrojenci vyskočili z tanku a donutili vystoupit řidiče několika osobních aut, kteří v zmatku stáli na křižovatce. Sebrali jim auta a po vyproštění tanků pokračovali směrem do centra Tbilisi. Na ulici zůstala ležet jedna paní, která nestihla vystoupit z autobusu a dav ji málem ušlapal. Já jsem stál několik metrů od zastávky nad kanalizační šachtou, do které stékala dešťová voda. Měl jsem mokré boty. Jediné boty, které jsem měl. Nákresy, které jsem měl odevzdat lektorovi ten den ve škole, spadly do vody.

Tanky v ulicích Tbilisi jsem vídával i dříve na přehlídkách Rudé armády, na výročí vítězství nad nacistickým Německem. Tanky, strategické rakety a další vojenská technika byly pečlivě upraveny. Jely pomalu a potichu. Tankisté v pozoru hrdě tyčili ramena ze svých tanků a salutovali předákům ÚV komunistické strany Gruzie. Dětem se to moc líbilo. Učitelky nám říkaly, že vojáci jsou připraveni nás bránit. Ulice byli čisté, vyzdobené, všude prodávali zmrzlinu. Baculatá lidová milice nikoho nezatýkala. Bezesporu měly tyto svátky své výhody. Například pro mou mámu měl strategický význam obchod s potravinami. Ekonomicky stagnující Sovětský svaz musel nedostatkové potraviny občanům přidělovat. Avšak díky svátkům byly obchody naplněny zbožím. Proto máma mohla úspěšně utratit měsíce nashromážděné potravinové lístky. Vystála několik dlouhých front a obstarala velké zásoby másla, cukru, oleje i masa, aby nám vše nějak vystačilo do dalších oslav. Také překupníci měli volnější ruce a prodávali lidem krabičky cigaret, žiletky, žvýkačky nebo tužkové baterie.

Ty dny už byly minulostí. Po rozpadu Sovětského svazu ruský rubl definitivně pozbyl platnosti a stal se "dřeveným". Všechny úspory zmizely - všem. Banky byly prázdné a lidé, kteří měli peníze schované doma, museli bezcenné papíry vyhodit. Řidiči nákladních aut zdobili interiér svých vozidel starými rubly, lepili je kolem Stalinova obrazu. Bývalá sovětská republika Gruzie hledala cestu ven z totalitní minulosti. Země začínala poznávat svět, který byl před ní desítky let uzavřen železnou oponou. Gruzínská disidentská hnutí získala po svobodných volbách vládu a vše vypadalo nadějně. Ze zahraničí přijížděli přednášet o zločinech komunismu různí disidenti - z Polska, Maďarska, Litvy, Izraele. Otvíraly se ambasády. Noviny a televize byly plné odhalování zločineckého režimu komunismu, agentů a podobně, i když někdy toho bylo až příliš. Gruzínská vláda vyměnila celou politickou garnituru. Bylo nepřípustné, aby na "Hradě" seděl demokraticky zvolený prezident a v poslanecké sněmovně komunisté.

Ovšem euforie z nezávislosti Gruzie přehlídla dvě důležité okolnosti. V zemi stále zůstávala početná ruská armáda. Nespokojena byla komunistická nomenklatura, rudá inteligence, která najednou přišla o moc a privilegia. Musela čelit kritice a žalobám. Gruzínští komunisté dobře věděli, že Gruzie se tak jednoduše ze sféry vlivu Ruska nevymaní. Dobré vztahy s Moskvou jim umožnily, aby získali peníze a zbraně od ruských vojenských posádek. Ozbrojenou "opozici" tvořila většina příbuzných rudé nomenklatury, bývalí členové mládežnické organizace KS, bývalí členové tajných služeb a lidové milice. Mnohdy také bývalí sportovci, herci, spisovatelé a samozřejmě také bossové organizovaného zločinu, kteří měli bohaté zkušenosti s kolaborací s bolševikem.

Aktivitám tzv. opozice napomáhala nečinnost tehdejší gruzínské vlády. Zejména bezzubé strukturální reformy, amatérismus v domácí i zahraniční politice. Vážná politická rozhodnutí se přijímala na mnohatisícovém mítinku před gruzínským parlamentem, i když demokraticky zvolení poslanci mohli to samé učinit uvnitř budovy legálním způsobem.

Ozbrojena junta svrhla vládu v Tbilisi začátkem roku 1993 a následná občanská válka zasáhla celou zemi. V Abcházii v letech 1993-94 zahynulo na třicet tisíc lidí. Tehdy tzv. Jižní Osetie už byla pod kontrolou ruských generálů. Z malého území v Gruzii (o velikosti Zlínského kraje), která hraničí s Ruskou federací jediným tunelem, se stal zdroj kontrabandu lihu, drog, zbraní, kradených aut a únosů lidí. Okupaci separatistických regionů dokončila rusko-gruzínská válka v roce 2008. Vše proběhlo pod taktovkou Ruska (a nedomyšlenosti přístupu gruzínské politické elity). Dnes máme chudou a vylidněnou zemi. Tisíce uprchlíků. Jedna čtvrtina území je ztracena. Rodiny jsou rozdělené, staré rány z krvavé občanské války se hojí pomalu. Hrozí, že se ruská okupace může kdykoli opakovat. Přislíbené členství v Severoatlantické alianci a další mezinárodní záruky (např. tzv. smlouva o strategickém partnerství mezi Gruzií a USA) nezaručují Gruzii suverenitu.

Lhostejnost gruzínské společnosti k událostem na malém náměstí v centru Tbilisi se celé zemi tvrdě nevyplatila. Několik málo tisíc kriminálníků dokázalo za necelý rok rozvrátit stát a vyhnat ze svých domovů stovky tisíc Gruzínců. Pozdější masivní protesty a deklarace zahraničních organizací přišly až příliš pozdě. Jistě, jít proti proudu, proti silnému Rusku, je složité. "Po proudu pluji jenom mrtvé ryby", říkal gruzínský disident, spisovatel a první gruzínský prezident Zviad Gamsachurdia.

Současné události na Ukrajině neblaze evokují události v Gruzii. Po anexi poloostrova Krym pokračuje Ruská federace v destabilizaci Ukrajiny. Přestože nynější ukrajinské vedení sklízí kritiku za nedostatečnou činnost proti ozbrojencům na východě země, já jsem přesvědčen o opaku. Ukrajina má stále šanci vyhnout se rozsáhlé občanské válce. Ukrajinci totiž mají několik výhod. První z nich se jmenuje - dvacet dva let nezávislosti. Jsou nohama pevně na zemi a dobře ví, že o bezpečnost své země se musejí sami postarat. Jsou jednotní. Nemají iluze. Další výhodou Ukrajinců je vzdělanost, především velmi pevného jádra zkušených důstojníků, diplomatů a inteligence. Dále mají funkční vojenskou infrastrukturu. Samozřejmě ztráta vojenských objektů, hraničních přechodů a techniky svědčí o mnoha nedostatcích. Na druhé straně však Ukrajinci zaznamenali výrazné úspěchy, dobyli desítky stanovišť separatistů a zefektivnili koordinaci.

K úspěchu Ukrajinců může velmi přispívat kriminální činnost separatistů, kteří například za "evakuaci" z válkou ohroženého města požadují poplatek tisíc dolarů. Samozvaná vláda separatistů ztratila půdu pod nohama a je rozdělená. Vysoké platy na základě připojení k Rusku byly na začátku konfliktu jedním z absurdních slibů separatistů v Doněcké a Luhanské oblasti. Momentálně však mají obyvatelé Doněcka a Luhanska problémy sehnat potraviny.

Ukrajina není Kavkaz. Je rozvinutější, disponuje fungující infrastrukturou. Nežijí zde národy jako Čečenci, kteří jsou proslulí vzájemnou podporou, vytrvalostí a tvrdohlavostí. Lidé chtějí chodit do práce, děti do školy. Všichni chtějí výplatu na konci měsíce. O životě v rozbombardovaném městě nikdo nesní. Většina obyvatel "proruské" východní Ukrajiny se už dříve otočila zády ke kyjevské vládě prezidenta Janukovyče kvůli stagnující ekonomice a korupci. Před lety Janukovyč vyhrál volby právě díky východní Ukrajině. Avšak v březnu zůstal sám před protestujícími na Euromajdanu v Kyjevě.

Nedostatky může ukrajinská armáda odstranit na místě. Zformováním jednotky Národní gardy z místních obyvatel v separatistických oblastech ušetří čas a paralyzuje volný pohyb separatistů přes hranici s Ruskem. Dobrým příkladem je gruzínská domobrana, která úspěšně bránila gruzínské vesnice a komunikace uvnitř okupovaných území před separatistickými skupinami a ruskými jednotkami v letech 1993 - 2007. Tolik času však Ukrajinci samozřejmě nemají.

Rusko má vytrvalost permanentně kazit svět. Ruský prezident Vladimir Putin jenom vyčkává, aby mohl do konfliktu otevřeně zasáhnout. Na rozdíl od velkolepých kavkazských hor, rozsáhlá a rovinatá hranice mezi Ukrajinou a Ruskem je nebezpečná i pro Kreml. Ozbrojenci nemusí jenom přecházet z Ruska do Ukrajiny, ale také naopak, což je dobrá záminka pro Moskvu, aby Ukrajinu obvinila z neschopnosti bránit své hranice. Otevřená podpora separatistů na Ukrajině může velmi rychle skončit vojenským zásahem Ruska. Proto se domnívám, že luxusem pro ukrajinskou vládu je čas. Avšak maximálně do začátku podzimu, dokdy může zneškodnit jádro separatistů a uzavřít hranici s Ruskem. V tomto konfliktu hrají významnou roli obchodní zájmy ukrajinských a ruských oligarchů a Ukrajinci jsou si toho vědomi. Proto si vybrali oligarchu za prezidenta.

V opačném případě protahující se ukrajinská krize postupně ztratí pozornost světové veřejnosti, jako se tomu děje u tragických událostí v Sýrii -- a stránky deníků zaplní jiné události. Avšak zkušená ruská diplomacie této situace využije a vynutí si nějakou "mírovou" dohodu. Definitivně přetvoří konflikt na lokální, nikoliv regionální. Rusko dostane de facto pod kontrolu část východní Ukrajiny. Ukrajina okupované území nikdy neuzná jako nezávislé, proto do válkou zmítané země žádný seriózní investor nepřijde a země bude zbídačená a vylidněná. Sankce vůči Rusku také zeslábnou, ostatně ani teď to není žádná sláva. Z východní Ukrajiny se stane druhá Abcházie, zbídačená a kontrolovaná organizovaným zločinem.

V několika nastávajících měsících bude úspěch Ukrajinců zárukou toho, že se tento stát nerozpadne. Samozřejmě na úspěch Ukrajiny s velkou nadějí pohlíží jiné postsovětské republiky. Jak řekl známý polský spisovatel a politický aktivista Jerzy Giedrovyc: "Bez svobodné Ukrajiny nebude svobodné Polsko". Lze dodat - bez svobodné Ukrajiny nebude svobodná Gruzie, Arménie, Ázerbájdžán, Kazachstán, ani jiné postsovětské republiky.

0
Vytisknout
7176

Diskuse

Obsah vydání | 23. 6. 2014