Ruská invaze na Ukrajinu navždy změní tvář Evropy

25. 2. 2022

 
 
V takových chvílích potřebujeme odvahu a rozhodnost, ale také moudrost. K té patří i opatrnost při používání slov. Toto není třetí světová válka. Je to však již něco mnohem vážnějšího než sovětská invaze do Maďarska v roce 1956 a do Československa v roce 1968. Pět válek v bývalé Jugoslávii v devadesátých letech minulého století bylo strašných, ale větší mezinárodní nebezpečí, které z nich vyplývalo, nebyla takovéhoto rozsahu. V Budapešti v roce 1956 byli stateční odbojáři, ale na Ukrajině dnes máme celý nezávislý, suverénní stát s velkou armádou a lidem, který se hlásí k odhodlání k odporu. Pokud nebudou klást odpor v takovém rozsahu, půjde o okupaci. Pokud se postaví proti okupantům, může to být největší válka v Evropě od roku 1945.

Proti nim je postavena drtivá síla jedné z nejsilnějších vojenských mocností na světě s dobře vycvičenými a vybavenými konvenčními silami a přibližně s 6 000 jadernými zbraněmi. Rusko je nyní největším darebáckým státem na světě. Velí mu prezident, který, soudě podle jeho hysterických výlevů z tohoto týdne, opustil sféru racionální kalkulace - jak to dříve či později bývá u izolovaných diktátorů. Aby bylo jasno: když ve svém vyhlášení války ve čtvrtek ráno pohrozil každému, "kdo se nám pokusí postavit do cesty", "následky, s jakými jste se ve své historii ještě nesetkali", hrozil nám jadernou válkou.

Přijde čas zamyslet se nad všemi našimi minulými chybami. Kdybychom od roku 2014 začali vážně pomáhat budovat obranyschopnost Ukrajiny, snížili energetickou závislost Evropy na Rusku, vyčistili britská odpadní jezera ruských špinavých peněz, které se točí kolem Londýna, a uvalili na Putinův režim více sankcí, mohli jsme na tom být lépe. Ale musíme začít tam, kde jsme.

V počáteční mlze války, která právě začíná, vidím čtyři věci, které musí Evropa a zbytek Západu udělat. Za prvé, musíme zajistit obranu každého centimetru území NATO, zejména na jeho východních hranicích s Ruskem, Běloruskem a Ukrajinou, proti všem možným formám útoku, včetně kybernetických a hybridních. Bezpečnost západoevropských zemí včetně Británie nakonec 70 let závisela na důvěryhodnosti slibu "jeden za všechny a všichni za jednoho", který je obsažen v článku 5 smlouvy o NATO. Ať se nám to líbí, nebo ne, dlouhodobá bezpečnost Londýna je nyní neoddělitelně spjata s bezpečností estonského města Narva; bezpečnost Berlína s polským Białystokem; bezpečnost Říma s bezpečností rumunského měsdta Cluj-Napoca.
 
Za druhé, musíme Ukrajincům nabídnout veškerou možnou podporu, pokud nepřekročíme hranici, která by Západ přivedla do přímé války s Ruskem. Ti Ukrajinci, kteří se rozhodnou zůstat a klást odpor, budou bojovat vojenskými i civilními prostředky na obranu svobody své země, na což mají podle zákona a svědomí plné právo a jak bychom to udělali my pro své vlastní země. Omezený rozsah naší reakce u nich nevyhnutelně povede k hořkému zklamání. E-maily od ukrajinských přátel žádají například, aby Západ zavedl bezletovou zónu a odepřel ukrajinský vzdušný prostor ruským letadlům. To NATO neudělá. Stejně jako Češi v roce 1938, jako Poláci v roce 1945, jako Maďaři v roce 1956 Ukrajinci řeknou: "Vy, naši evropští kolegové, jste nás opustili."

Ale pořád jsou věci, které můžeme udělat. Můžeme nadále dodávat zbraně, komunikační a další vybavení těm, kteří se zcela legitimně brání ozbrojené síle ozbrojenou silou. Stejně tak můžeme ve střednědobém horizontu pomáhat těm, kteří budou používat osvědčené techniky občanského odporu proti ruské okupaci a jakémukoli pokusu o nastolení loutkové vlády. Musíme být také připraveni pomoci mnoha Ukrajincům, kteří budou prchat na západ.


Za třetí, sankce, které uvalíme na Rusko, by měly jít nad rámec toho, co již bylo připraveno. Vedle rozsáhlých hospodářských opatření by mělo dojít k vyhoštění Rusů jakkoli spojených s Putinovým režimem. Putin se svým válečným fondem v hodnotě více než 600 miliard dolarů a s rukou na plynovém kohoutku do Evropy na to připravil, takže sankce budou mít svůj plný účinek až za nějaký čas.

Nakonec to budou muset být sami Rusové, kdo se obrátí a řeknou: "Dost. Ne naším jménem." Mnozí z nich, včetně nositele Nobelovy ceny Dmitrije Muratova, již vyjadřují své zděšení nad touto válkou. Stejně tak ukrajinská novinářka Natalija Gumanjuková dojemně napsala o tom, jak jí jeden ruský novinář plakal do telefonu, když se k ní blížily ruské tanky. Toto zděšení se ještě zvýší, až se vrátí mrtvoly mladých ruských mužů v pytlích na mrtvoly - a až se doma v Rusku naplno projeví ekonomické a reputační dopady. Rusové budou první a poslední obětí Vladimira Putina.

To mě přivádí k poslednímu, zásadnímu bodu: musíme být připraveni na dlouhý boj. Bude trvat roky, pravděpodobně desetiletí, než se projeví všechny důsledky 24. února. V krátkodobém horizontu jsou vyhlídky Ukrajiny zoufale chmurné. V tuto chvíli si však vzpomínám na nádherný název knihy o maďarské revoluci z roku 1956: Vítězství porážky. Téměř všichni na Západě se nyní probudili a uvědomili si, že Ukrajina je evropskou zemí, kterou napadl a rozparceloval diktátor. Kyjev je dnes městem plným novinářů z celého světa. Tato zkušenost bude navždy formovat jejich pohled na Ukrajinu. V letech našich poválečných iluzí jsme zapomněli, že takto se národy zapisují do mentální mapy Evropy: krví, potem a slzami.


Kompletní článek v angličtině ZDE