25. 2. 2022
Dokonce i po roce 2014 [kdy Rusko poprvé napadlo Ukrajinu], když bylo jasné, že ekonomické sbližování nevedlo v ruské politice k normativním změnám, Německo pokračovalo v projektu plynovodu Nord Stream 2.
Berlín udělal závažnou chybu dávno předtím, než se dostala k moci Angela Merkelová, a to na počátku vlády Vladimira Putina, což zatím zahrnuje dvě funkční období premiéra a čtyři prezidenta. V září 2001 německá vláda pozvala nového ruského prezidenta, aby přednesl projev v Bundestagu.
Žádné jiné ruské hlavě státu se nikdy nedostalo takové cti - ani Michailu Gorbačovovi coby nepřímo zvolenému sovětskému prezidentovi v letech 1990-1991, ani Borisi Jelcinovi mezi lety 1991-1999. Ani Putinovu liberálnímu přisluhovači Dmitriji Medveděvovi v letech 2008-2012. Na základě svých světonázorů by všichni zmínění prezidenti byli cennějšími mluvčími v německém parlamentu než Putin.
Posuzován sám o sobě, Putinův relativně prozápadní projev v Bundestagu z roku 2001 přednesený německy byl z velké části nekontroverzní. Avšak okolnosti obklopující jeho vystoupení byly pochybné. Bundestag reagoval ovacemi na námluvy ruského politika, který jako důstojník KGB v Drážďanech býval součástí okupační mašinérie ve východní Evropě.
Ještě problematičtější bylo, že Putin byl pozván do Berlína v době, kdy ruské jednotky bez pozvání pobývaly v jiné zemi. Během Putinovy návštěvy v roce 2001 se ruští vojáci nacházeli v regionu Podněstří v Moldavsku. Byli tam od zániku SSSR v roce 1991. Dodnes v Podněstří proti vůli moldavské vlády zůstávají menší ruské jednotky. (Podle některých zpráv z 24. února se i ruská posádka Podněstří podílela na ostřelování Ukrajiny - pozn. KD.)
V roce 1994 ve dvoustranné smlouvě s Kišiněvem Moskva souhlasila se stažením svých vojáků z Podněstří, poté co nezákonně intervenovala do vnitřního moldavského konfliktu v roce 1992. Na listopadovém summitu OBSE v roce 1999 Moskva slíbila ještě více, v multilaterálním Istanbulském dokumentu se zavázala opustit Podněstří. Tehdy už premiér Putin de facto vládl Rusku.
Nicméně když Putin přednášel projev v Bundestagu, ruské jednotky dosud plně neopustili Moldavsko. Ani neexistovaly známky toho, že by Moskva měla v nejbližší době splnit závazky vůči moldavskému státu nezúčastněnému ve vojenských blocích. Merkelová se pokoušela dosáhnout řešení podněsterského problému s Medveděvem v letech 2010-2011, v rámci tzv. Mesebergského procesu. Nicméně její značné úsilí bylo neúspěšné. Důvodem byl Putin - a ne tehdy relativně prozápadní Medveděv - protože dál fakticky držel moc v Moskvě jako premiér z let 2008-2012.
Znatelný vnitropolitický a zahraničněpolitický propad během Putinovy vlády, který byl již zřejmý v září 2001, nebyl během jeho návštěvy Německa zmíněn. Pozvání německého parlamentu a reakce poslanců na Putinův projev vyslaly do Moskvy signál, že probíhající porušování mezinárodního práva a lidských práv mají druhotný význam, pokud jde o vztahy mezi dvěma největšími evropskými státy. Chemie mezi Moskvou a Berlínem byla důležitější než principy zakotvené v dokumentech jako Helsinský závěrečný akt z roku 1975 nebo Pařížská charta z roku 1990.
Alespoň tak zřejmě ruští politici a diplomaté chápali berlínské mlčení k Podněstří a Čečensku. Obchod mezi Východem a Západem, dobré osobní vztahy a rétorika dobrého počasí měly přednost před západními hodnotami, mezinárodním právem a evropskou bezpečností.
Druhým osudovým rozhodnutím, které předurčilo východní politiku během kancléřství Merkelové, bylo přijato v roce 2005, v době, kdy nastupovala do úřadu. V posledních týdnech Schröderova kancléřství a v následujících měsících byl zahájen první projekt Nord Stream. Následné zaměstnání exkancléře Gazpromem (a později Rosněftí) a masivní propaganda ohledně údajně nepřekonatelné závislosti Evropy na ruských podmořských plynovodech nastavilo kurs budoucí Ostpolitik Merkelové.
Tyto události vytvořily právní, neformální a diskurzívní rámec na počátku vlády Merkelové, který měl trvalý dopad na její přístup k Rusku. Důsledky zmíněných rozhodnutí dál ovlivňují vztah Berlína nejen k Moskvě, ale také k Varšavě, Kyjevu a Vilniusu.
Projekty podmořských plynovodů zahájené odcházejícím kancléřem Schröderem v roce 2005 a později jím propagované z funkce předsedy dozorčí rady Nord Streamu 1 a 2 byly rozhodně prováděny, navzdory ekonomické nadbytečnosti. V apologetických narativech byly tyto projekty prezentovány částečně jako čistě komerční iniciativy, částečně jako chytrá geoekonomika a částečně dokonce jako chytrá bezpečnostní politika. Tyto historky byly široce přitažlivé, ačkoliv nadbytečná kapacita transferu sibiřského zemního plynu do Evropy a vážné geopolitické důsledky nových plynovodů byly nyní zcela zřejmé.
Omezení ruské závislosti na ukrajinských plynovodech zprovozněním prvních dvou linek Nord Streamu v letech 2011-2012 od počátku představovalo více než jen novou ruskou strategii zahraničního obchodu. V kontrastu se zavádějící tezí o údajné potřebnosti projektů Nord Stream pro energetickou bezpečnost Evropy bylo a je faktem, že projekty plní potřebu Kremlu omezit roli Ukrajiny coby tranzitní země při dopravě sibiřského a středoasijského zemního plynu do Evropské unie.
Jedině částečné dosažení tohoto cíle plným zprovozněním prvního Nord Streamu v říjnu 2012 umožnilo Rusku mstít se Ukrajině za kolaps SSSR tak, jako to už dělalo v Moldavsku a Gruzii.
Možnost Gazpromu od konce roku 2012 obcházet se svým exportem do EU Ukrajinu představovala nezbytnou podmínku zvýšení ruské agresivity vůči Ukrajině, ačkoliv ne jedinou. Nová neústupnost Kremlu se projevila dokonce ještě před začátkem revoluce na Euromajdanu.
V roce 2013, který byl posledním rokem míru, došlo k řadě agresivních akcí a signálů Moskvy vůči Kyjevu. Například v srpnu 2013 Kreml uvalil úplnou blokádu na veškerý obchod mezi Ukrajinou a Ruskem, která trvala několik dní. Eskalující rétorika Moskvy a politika sankcí vedly k nárůstu napětí mezi oběma státy ještě předtím, než koncem roku 2013 začaly v Kyjevě protesty. Došlo k tomu i přesto, že Ukrajina dosud měla vysloveně proruské vedení v podobě tehdejšího prezidenta Viktora Janukovyče a premiéra Mykoly Azarova. Jejich odchod od moci tehdy ještě nebyl v dohledu.
Navíc Janukovyč byl odstraněn z úřadu nikoliv revolucionáři z Majdanu, jak se často tvrdí. 22. února 2014 po skončení pouličních srážek ukrajinský parlament, který byl až do té doby loajální, upřel prezidentovi důvěru.
Podrobnosti v angličtině: ZDE
Diskuse