A po volbách bude konec šaškáren

24. 10. 2013 / Pavel Urban

Pro nepamětníky: tohle bylo jedno z hesel předvolební kampaně v prvních svobodných volbách v roce 1990. Doprovázela ho kysele se tvářící loutka šaška, u níž nebylo zřejmé, zda ještě někdo tahá za její drátky.

Nevím, co všechno měli autoři tohoto hesla tenkrát na mysli. Ale po tehdejších volbách jsem žádnou změnu nezaregistroval. Mám samozřejmě na mysli změnu oproti prvním měsícům roku 1990, nikoli srovnání s obdobím předcházejícím.

Nastane tedy kýžený konec šaškáren po volbách letošních? Záleží na tom, koho si zvolíme, říká standardní odpověď. Teoreticky je to jasné. Proč to tedy už dávno nezafungovalo?

Kdysi jsem si myslel, že lidé se v této zemi zajímají o politiku kvůli správě a řízení státu, obcí a dalších samosprávných orgánů. Kvůli tomu, co tyto orgány a jejich úřady dělají a nedělají. Kvůli jejich fungování, které by se mělo zlepšit nebo aspoň nezhoršit.

Pak přišla Kubiceho aféra. Veřejnost rozdělila na dvě části. Pro jednu byl Kubice padouch, protože potopil sociální demokracii. Druzí jej ze stejného důvodu oslavovali. Obě strany se shodovaly v absolutním nezájmu o poměry u policie a na ministerstvu vnitra.

Tehdy jsem uvažoval, jaké poučení bychom si z aféry měli odnést. Já osobně díky ní pochopil skutečný smysl české politiky.

Ta je částečně soubojem vysokých idejí povznesených nad problémy reálného života. Částečně hypotetickým tvůrcem systému, který tyto problémy vyřeší sám od sebe. (Tvůrcem skutečně jen hypotetickým, protože takový systém neexistuje.) A částečně je to sport. Hra, která vzbuzuje vášně na hřišti i na tribunách, ale mimo stadion život příliš neovlivňuje. A nikdo to ani příliš neočekává.

Prakticky to znamená (například), že na podrazy v politickém boji reaguje publikum pískotem. Přeběhlíky nemá nikdo rád, "nevolená strana LIDEM" se stala bezmála hrobníkem české demokracie, o reakci na "Kubiceho zprávu" už byla řeč. To patří ke hře.

Naopak ten, kdo "jenom" řídí ministerstvo nebo nějaký úřad se může chovat jako gauner téměř veřejně. To už je mimo hru. Samozřejmě by neměl viditelně krást, protože český volič nemá rád zloděje. Ani práskače. Pokud svůj úřad zbavíte těch druhých, nebude vidět ani na ty první. Volič pak bude v zásadě spokojen, neboť jste mu vyšli vstříc hned dvakrát. A tak se také dělo.

Proč tomu tak je? Český volič je inteligentní. Ví, že politika je v zásadě svinstvo. Že morálka, slušnost atd. nemá v politice místo. Proto se soustředí na to špatné. Tomu rozumí. A podle toho také volí. Volí pravici, aby se nedostali k moci komunisté. Volí levici, aby nevládla pravice. A tak dále. Když jeho favorité uspějí a nepustí k moci ty špatné, odpustí jim (těm vítězům) horší věci, než je rozdávání politických trafik.

Inteligentní volič ví, co je špatné, ale o dobrém moc nepřemýšlí. Pokud ho k tomu přinutíte, mluví o minimálním státu (pravice), společenské solidaritě (levice), svobodě (všichni, každý trochu jinak) a podobně. Po upozornění, že jím zvolené vlády se při zavádění těchto ideálů do praxe zrovna moc nepřetrhly, Vám inteligentní volič odpoví, že ti ostatní jsou ještě horší. Když mu připomenete konkrétní kauzy, naštve se. Tak to přece dělají všichni, tak proč se navážíte zrovna do "nás"...

Při takovýchto prioritách není důležité, co ti "správní" vítězové doopravdy dělají. Hlavně, že tam nejsou ti špatní.

Tento přístup v kombinaci s přirozeným výběrem postupně zformoval českou politickou scénu do dnešní podoby. Tvoří ji politické strany, které úspěšně zvládají to nejdůležitější, totiž vytěsňování druhých. Ale jinak jsou celkem k ničemu. Tvoří ji politici, kteří slušnost a poctivost neumí už ani předstírat, neboť to po nich nikdy nikdo doopravdy nechtěl. (Kromě "blbců", jejichž význam je úměrný jejich počtu.) Tito politici považují jakoukoli kritiku své práce za politický útok "těch druhých." Jsou zvyklí, že řadové voliče řízení státu (včetně likvidace nepohodlných úředníků nebo projektů typu S-karty) nezajímá. Pokud se jich (těch voličů) přímo netýká. Nebo pokud jim někdo neřekne, že rozvíření příslušného problému může vést k oslabení momentálně vedoucí politické Sparty či Slávie.

S takto zaslouženým politickým establishmentem vstoupili Češi do světové (respektive západní) hospodářské krize. Krize bývají někdy označovány jako katarze a příležitost k obratu k lepšímu. Popisovat takto krizi současnou je přinejlepším předčasné. Jeden posun je ale viditelný.

Výše popsaná negativní politika generuje pocit vlastní chytrosti ("mě neoblbli"). Je ale celkem k ničemu, pokud chceme od politiků víc, než jen zabírání křesel. Zdá se, že inteligentní český volič si to tváří v tvář krizi začíná uvědomovat. Některé události a aféry (třeba kauza Michálek) naznačují, že veřejnost začínají zajímat i lidé, kteří v politice a státní správě usilují o dobré věci. Že jsou ochotni považovat tyto lidi za hrdiny a jejich osud jim není úplně lhostejný.

Vládnoucí politici na to reagovali způsobem donedávna fungujícím. Výsledkem je odcizení mezi voliči a standardními politickými stranami, jaké česká polistopadová politika nepamatuje. Rozhodně ne ve formě, která by se citelně promítla i do obsahu volebních uren.

Teď se ještě naučit být vůči vlastním politikům kritičtější, než vůči ostatním. Pokud pánové Kalousek a Zeman dělají to, co "dělají všichni", pak mi to u Zemana vadí víc, protože Zemana jsem volil (se zatnutými zuby, ale volil), zatímco Kalouska jsem nevolil nikdy.

Český politický standard je spíše opačný. Zajímavě o něm píše Adam Procházka. S každodenní německou politikou nemám žádné zkušenosti. Ale tu českou popsal přesně.

Bohužel se zdá, že tady změny k lepšímu příliš nepokročily. Uvidíme, zda povolební realita naučí české voliče hlídat především "vlastní". Nebo zda kritičnost přesahující úroveň fotbalového fanouška je pro ně příliš náročná.

Někteří bijí na poplach a mluví o ohrožení české demokracie. Nechci podceňovat rizika, která jsou spojena se "vzpourou davů". Koneckonců k ní patří i rostoucí podpora rasistů. Ale jsou-li elity shnilé, pak se této vzpouře tak jako tak nevyhneme.

Čím později, tím hůře.

0
Vytisknout
5021

Diskuse

Obsah vydání | 25. 10. 2013