"Multipolární svět": Místo bez pravidel

23. 10. 2013 / Karel Dolejší

Americké útoky bezpilotními letouny ignorují mezinárodní právo. A totéž platí o Rusku, které hodlá ignorovat soud i mezinárodní arbitráž v souvislosti s údajným "pirátstvím" zadržovaných aktivistů Greenpeace. V Česku najdeme dvě skupiny těch, kteří v konfliktech dvou bývalých supervelmocí studené války mají vždycky jasno: Jedna přísahá na víru, že mezinárodní právo hájí Spojené státy americké - a nikdo jiný; zatímco druhá se dušuje, že mezinárodní právo brání pouze a jedině Ruská federace. Ani jedna z obou zahraničněpolitických sekt ve svém zatvrzelém fanatismu neříká pravdu. Neexistuje ani jediná mocnost s imperiálními nároky, která by důsledně ctila mezinárodní právo. Každá hájí výhradně vlastní zájmy. Pokud jsou náhodou v souladu s mezinárodním právem, jde jen o vítanou, leč nikoliv nezbytnou přidanou hodnotu v podobě globálního PR. Mezinárodní právo důsledně obhajují víceméně bezmocné mezinárodní instituce, malé země a pak nevládní organizace - tedy ti, kdo v mocenských konfliktech vždy tahají za kratší konec.

Před koncem 1. světové války neexistovalo nic takového jako mezinárodní právo v jiné podobě než coby "gentlemanské zvyklosti" a smlouvy, které se pod nejrůznějšími záminkami standardně porušovaly. Obojí především v dobách míru jakž takž platilo ještě tak ve vzájemných vztazích kolonialistických evropských mocností, ne však ve vztahu ke kolonizovaným územím. Skandálnost nacismu pak v zásadě spočívala v tom, že se začal chovat k evropským zemím stejně či dokonce ještě hůře, než jak se ony po staletí chovaly ke koloniálním državám. Kvůli tomu byl nacismus Norimberským tribunálem postaven mimo rámec mezinárodního práva. Kolonialismus nikoliv.

Německý právní teoretik Carl Schmitt dokazoval, že předpokladem pojmu mezinárodního práva jako čehosi vymahatelného mocenskou autoritou je velmocenský prostor. Ve velmocenském prostoru dohodových mocností bylo poražené Německo označeno za jediného viníka I. světové války, jakkoliv skutečnost příliš nezapadala do tohoto černobílého obrazu. Výsledek "války za ukončení všech válek" měla garantovat ženevská Společnost národů, ale v takto kodifikovaném mezinárodním systému zůstávaly dvě "odstrčené" ambiciózní mocnosti, které velmi záhy navázaly vzájemnou spolupráci: Německo a sovětské Rusko (v němž Lenin za německé peníze provedl revoluci). Úzká diplomatická a vojenská spolupráce trvala až do poloviny 30. let, kdy SSSR s pomocí Francie vylepšil své mezinárodní postavení a stal se zálohou jejího spojeneckého systému ve střední Evropě. V této roli ovšem nepůsobil ani pět let, protože už v roce 1939 se opět vrátil ke spolupráci s Německem a rozdělil si s ním Evropu na zájmové sféry. Starý komunistický mýtus "jediného věrného sovětského spojence" v době Mnichova tedy staví na zcela výjimečných letech 1935-1938, kdy SSSR byl tehdejší hlavní evropskou mocností záměrně zbaven postavení párii, zatímco Německo v něm dosud ještě setrvávalo.

Ve velmocenském prostoru spojeneckých mocností 2. světové války bylo Německo znova shledáno vinným z válečných zločinů. Tentokrát byl ovšem nález Norimberského tribunálu výrazně méně překroucen, než interpretace předchozí světové války v rámci Versailleského systému. Nicméně ani tentokrát vítěze nikdo nesoudil. Stalin si ponechal veškerá území, která mu připadla už v rámci paktu Molotov-Ribbentrop, a ještě leccos navíc. Nebylo soudu, který by Sovětský svaz popotahoval za spojenectví s nacisty. Souzeni byli pouze poražení. Jako vždy.

Poválečný systém mezinárodního uspořádání byl zaměřen na konzervaci mocenského postavení vítězů II. světové války. Hlavním protivníkem byly ambiciózní mocnosti ohrožující postavení bývalých spojenců. Charta OSN je jistě důsledná v tom, že zakazuje použití síly v mezinárodních vztazích, i samotnou hrozbu silou. Všechny vítězné mocnosti, nyní členové Rady bezpečnosti OSN mj. postupně garantující zejména jejich monopol na jaderné zbraně, ovšem zmíněný zákaz použití násilí mnohokrát porušily. Nikdo je za to nikdy neodsoudil a jejich představitele neposlal do vězení.

To co chápeme jako mezinárodní právo má ve skutečnosti stále ještě status křehkých "civilizačních zvyklostí", které byly kdysi přibaleny jako sladká slupka hořké pilulky mocenské dominance vítězných mocností II. světové války. Ve skutečnosti neexistuje nikdo, kdo by toto právo účinně vymáhal; a takový stav bude nadále trvat, fantazie ohledně postavení amerických prezidentů před mezinárodní soud se bez vojenské porážky jejich země nikdy nevyplní.

Jde tu vlastně o ideální měřítka, která světová občanská společnost přikládá na chování mezinárodních aktérů; pozitivisticky chápané mezinárodní právo zůstane provždy jen zdrojem záminek k uplatnění konkrétních mocenských zájmů. Mezinárodní aktéři v různých situacích buď mají, nebo nemají zájem vypadat před sousedy jako ti "slušní". Například současné Rusko se velmi snaží vypadat "slušně" v syrské krizi, a daří se mu to alespoň prozatím lépe, než Spojeným státům, jež se opět pokusily obejít OSN a tajně podporují islámské teroristy. Totéž se týká třeba otázky protiraketové obrany. V jiných záležitostech ovšem táž země naprosto jasně upřednostňuje sledování vlastního zájmu před mezinárodní reputací. Když dojde na Ukrajinu nebo ložiska energetických surovin v Arktidě, jde PR okamžitě stranou.

Přesto lze říci, že poválečný mezinárodní řád byl do značné míry stabilní a předvídatelný, nominálně v něm platila jistá pravidla (pro regionální a nejaderné mocnosti bez silného velmocenského patrona...) a vzhledem ke své věkovitosti postupně začal budit dojem, jako by se jednalo o cosi samozřejmého a nezávislého na mocenské sankci tradičních garantů. Mnohými oslavovaný "multipolární svět" nastupující teď po rychle odumírajícím "americkém století" bude mít možná různé přednosti před světem formovaným jednostrannou dominancí Washingtonu, dodržování mezinárodního práva mezi ně však rozhodně patřit nebude. V této sféře naopak nastoupí "deregulace" a nikdo by neměl být tak pošetilý, aby spoléhal na dikci mezinárodního práva tam, kde se mnoho psů stále intenzívněji rve o světovou kost.

Bylo by však chybou tvrdit, že mezinárodní právo je vlastně jen odvozená konstrukce bez skutečného významu, jak ve stopách Thomase Hobbese naznačoval Carl Schmitt. Samotná mocenská dominance nezakládá legitimitu ani vnitrostátně, ani na mezinárodní úrovni. Legitimitu nelze získat bez spravedlnosti a mezinárodní vliv všude tam, kde není zajištěn přítomností vlastních vojsk, bez legitimity nemůže být dlouhodobě uplatňován ani udržován.

A tam, kde mocenský vliv přece zajišťují bodáky, nelze nelegitimní nadvládu omluvit ničím než cynickou formulí typu "Vůdce ochraňuje právo".

0
Vytisknout
4411

Diskuse

Obsah vydání | 25. 10. 2013