Sněmovna spolupráce

28. 10. 2013 / Michal Klodner

čas čtení 8 minut

Ze sčítání hlasů vyšla sněmovna, kde je zastoupeno 7 politických stran. Není jasná žádná většinová koalice a hned se mluví o pokračování politické krize a o tom, že volby situaci nijak nevyřešily. Pozornost se obrátila na Andreje Babiše, druhého za Bohuslavem Sobotkou s 50 poslanci. Babiš totiž prohlásil, že do vlády nepůjde, což je pro mnohé šokující a nepochopitelné. Chce ve sněmovně normálně pracovat, předkládat zákony a na funkce a lákavá korýtka se nevrhá. Jak chce však z opozice ovlivňovat zákony, jak se mu podaří je prohlasovat? Vypadá to skoro jako že tento nováček o fungování politiky nic neví, ale zdání klame. Stačí si uvědomit, že Babiš není žádný naivka, že vlastní mediální vydavatelství a průmyslové impérium a zejména to, jak volby dopadly.

Zastoupení sedmi stran a jejich poměry sil totiž vytvořily situaci, kdy nelze nikoho jen tak strčit do opozice a nemluvit s ním, jak hned také komentoval výsledky komunistů Vojtěch Filip. Další vodítko také dává Tomio Okamura, který říká, že bude jednat s každým, kdo s ním bude prosazovat prvky přímé demokracie. Okamura nabídl jednoznačnou změnu a dostal na to od voličů 14 poslanců. Situaci prostě vidí tak, že podpoří konkrétní zákon a v podstatě podobné jednání lze vyvozovat ze zatím převážně pokerové tváře Andreje Babiše.

Je tedy reálná možnost, že bychom mohli mít menšinovou vládu s velmi slabým mandátem, která o všem, od obsazení ministerstev ministry a jejich náměstky, přes přípravu zákonů až po hlasování, bude muset jednat. Nikdo nedostal od voličů žádný bianco šek. Je možné, že nebude žádná koalice, která se "programově" shodne, přeloženo do běžné řeči si mlhavě stanoví obrysy jakési vzájemné podpory a na základě toho získá všechnu moc. Jak správně komentoval prezident Miloš Zeman, jsou takováto koaliční vyjednávání programové shody většinou jenom tvrdým bojem o ministerské posty.

Toho už však občané mají dost. Většinový model vládnutí, kdy ať už ten nebo onen získává možnost v klidu krást, odmítli. Tento Klausovou terminologií standardní politický model a jeho snaha o většinový systém a střídání dvou velkých stran je minulostí. Jeho posledním výkřikem byla Opoziční smlouva mezi ČSSD a ODS v letech 1998 a 2002. Ta byla logickým důsledkem tohoto uvažování o politice, kdy občané ani politici moc zkušení nebyli a mysleli si, že takto demokracie prostě funguje, protože to viděli v zahraničí.

Václav Bělohradský s Jiřinou Šiklovou v neděli před polednem předvedli v televizním rozhovoru ukázkové tápání starého myšlení, podobně jako Ondřej Liška, který po úspěchu Zelených, který však na sněmovnu nestačil, prorokoval předčasné volby. Bělohradský výsledek voleb a údajně prohlubující se politickou krizi přičítá tomu, že parlamentní systém v Čechách nikdy nefungoval.

Správné fungování demokracie že má být střídání osy Lib-Lab. Záleží však na politické kultuře a kultivovanosti. Máme-li zodpovědné zastupitele, kteří na čím vyšších postech tím více a lépe dokáží prosadit zájem občanů, je to zcela jiná situace než tehdy, kdy v mafiánském porevolučním kapitalismu, ustaveném jako oficiální politika, se raketově ambiciózní chamtivci dostali nahoru a tam uchvátili co mohli.

To už je společností masivně odmítáno a tématem voleb byl fungující stát, Babiš jako první zákon na řadě uvádí Zákon o státní službě, Okamura mluví o odvolatelnosti politiků a referendech. Carte blanche politické moci vedla za Nečasovy vlády technologií podloudně koupených i odsouzených poslanců pro stojedničkovou většinu k prosazování čehokoliv proti tuhému odporu a spadlé čelisti občanů. V letošních volbách voliči, ačkoli jednotlivě je výsledek většinou neuspokojil, svou kolektivní inteligencí vyzvali politiky ke každodenní zodpovědné práci a hlavně: spolupráci.

Ono totiž, jak už bylo vidět na příkladu jiných menších evropských zemí, je možné, že když ne politika, tak veřejná správa může fungovat mnoho měsíců i let s vládami nestabilními, prozatímními a degradovanými, kdy se tím víc zvyšuje kontrola občanů a důraz na hledání kompromisu a optimálního řešení. A Bělohradský odkazuje na to, jak Reagan po svém nástupu k moci prohlásil, že nejlepší na tom je, že se není čeho bát. A my bychom se skutečně s dobrým zákonem o státní službě výměny politiků nemuseli bát.

Bělohradský se svou generací politických filozofů by měl lépe pochopit mladé lidi a jejich uvažování. Nejprve říká, že lidé očekávají od politiky příliš mnoho a pak se pohoršuje nad tím, že mladí volí Karla Schwarzenberga proto, že jim připadá vtipná jeho dýmka a až takhle opovážlivou voličskou recesi odmítá. Lidé by měli volit principy, program. Nejsledovanější volební klip na Youtube však byl rap Ondřeje Lišky, protože něco takového chce upřímnost a skutečného člověka. Recesí se může zdát i volba Pirátů, kteří se dostali do závěsu za Zelené. Co však chtějí Piráti? Zveřejňování všech smluv, odstranění cenzury a zákonem krytých elitářských monopolů a jiné. U mladých kandidátů Pirátů je také vidět tohle velké téma. Občané chtějí mít v politice svoje lidi. Někoho, koho osobně znají, můžou mu věřit, rozumí mu, někoho, koho když poslouchají, tak se jim "nechce hned po první půlminutě blejt".

Jedno velké téma, které nabývá na závažnosti a potřebě jeho řešení, zůstalo poměrně skryto. Lidé v listopadu 1989 odmítli komunistické papalášství a papalášství kmotrovské odmítli nyní zas. S odkazem Marie Kabrhelové však polistopadová disidentská garnitura neudělala nic. Model rodiny, kde je matka na dlouhé státem podporované dovolené a svou práci nebo kariéru opouští, většinou natrvalo a ve společnosti je jí potom vyhrazeno teplé místečko pouze doma u plotny, zaměstnání pak vykonává podřadná za podřadný plat, se mění jen pomalu. Zaznívají hlasy za zrovnoprávnění pracovního trhu, garanci školek pro děti od 3. let, ale to jsou jen určité příznaky. Česká justice přeje matkám, které se považují za výhradní vlastníky dětí, umožňuje jim, aby dítě zcela od otce odloučily a otcové marně usilují o základní práva svoje. Otcům je tvrdě omezen "styk", určeno výživné, na práva se nehledí. Exekuce, případně natvrdo odnětí svodody, jim zůstávají mnohdy jedinými reálnými možnostmi řešení situace.

Nahlížena touto optikou vypadá politická scéna úplně jinak. ODS jako jediná strana šla do voleb s ženou v čele a kdyby se Miroslava Němcová stala posléze i předsedkyní ODS, byla by to snad největší událost na politické scéně. Neměli by tuto šanci promarnit, asi by vypálili rybník i Zeleným, které přes všechny proklamace stále vedou muži. Tablo fotografií poslankyň, které v r. 2011 hlasovaly proti novele Zákona o rodině, která měla upřednostnit střídavou výchovu, je hrůzná podívaná. Tváře nasupených žen z ČSSD, KSČM, TOP09 doplňují dvě z VV. Tuto novelu podporovala hlavně ODS, za to jí dík, nejvýraznější prorodinnou politiku v letošních volbách prezentovala KDU-ČSL. Dostala na to rovněž 14 hlasů, jenom je otázka, jak to u nich bude vypadat v praxi.

0
Vytisknout
9952

Diskuse

Obsah vydání | 29. 10. 2013