Jak to bylo se SPOZ

28. 10. 2013 / Ilona Švihlíková

Při vyhlášení předčasných voleb jsem měla zájem kandidovat za ČSSD. Neměla jsem žádné požadavky "celebritky", jak mě nyní někteří oslovují, aby si zchladili žáhu, jasně jsem deklarovala, že klidně půjdu z posledního místa. V úvahu přicházely dva kraje: Praha a Vysočina, ke které mám osobní a rodinný vztah a z krajů ji znám nejlépe. Nečekala jsem žádné výbuchy nadšení, ale odpor, jaký má kandidatura vyvolala, mě upřímně překvapil. Byla bych akceptovala to, že jsem na ČSSD moc levicová, že mám v některých bodech poněkud jiné představy (např. k investičním pobídkám), ale jediný argument, který se ke mně dostal (a to i od předsedy strany) byl: nedovolí, abyste kandidovala z jakéhokoliv místa, neboť se obávají, že byste je přeskočila. Můj kamarád, který pomáhal s vyjednáváním mi později řekl, že takovou míru hysterie a paniky ve straně nepamatuje.

Nemám rozhodně zájem rozpoutávat zde na Britských listech svou osobní exhibici. Protože se nicméně dotazy "proč jste kandidovala za SPOZ" (byť jako nezávislá kandidátka) neustále opakují a množí, rozhodla jsem se uvést vše do kontextu a zároveň čtenáři ozřejmit to, co z mediálních výstupů nebylo jasné. Zároveň má osobní zkušenost ukazuje na fungování politických subjektů, priorit vedení kampaně apod.

Jako první je třeba podotknout, že v předchozí analýze "Proč levice nikdy nevyhraje" si nehraji na "generále po bitvě." Řadu upozornění na negativní tendence vývoje a možné problémy jsem ČSSD předložila již před tím, než byly vypsány předčasné volby. Bohužel se řada bodů, na které jsem upozorňovala, splnila a o to víc mě mrzí, že můj dopis/analýzu v ČSSD, jak jsem později zjistila, nikdo ani nečetl.

Při vyhlášení předčasných voleb jsem měla zájem kandidovat za ČSSD. Neměla jsem žádné požadavky "celebritky", jak mě nyní někteří oslovují, aby si zchladili žáhu, jasně jsem deklarovala, že klidně půjdu z posledního místa.

V úvahu přicházely dva kraje: Praha a Vysočina, ke které mám osobní a rodinný vztah a z krajů ji znám nejlépe. Nečekala jsem žádné výbuchy nadšení, ale odpor, jaký má kandidatura vyvolala, mě upřímně překvapil. Byla bych akceptovala to, že jsem na ČSSD moc levicová, že mám v některých bodech poněkud jiné představy (např. k investičním pobídkám), ale jediný argument, který se ke mně dostal (a to i od předsedy strany) byl: nedovolí, abyste kandidovala z jakéhokoliv místa, neboť se obávají, že byste je přeskočila. Můj kamarád, který pomáhal s vyjednáváním mi později řekl, že takovou míru hysterie a paniky ve straně nepamatuje.

Jak jistě chápete, že po tom všem, co jste pro levici udělali, se k vám hlavní levicová strana zachová, jako kdybyste měli lepru, není to příliš povzbuzující pocit. Je nutno doplnit, že předseda strany se mi omluvil, ale jasně dal najevo, že není schopen (!) mi jakkoliv pomoci, neboť pravomoc krajských organizací je značná. Zároveň uvedl i další příklady oblíbených místních členů, kteří se na kandidátku rovněž nedostali, neboť u zbylých zasloužilých vzbuzovali podobné obavy.

Pro přesnost dodávám, že KSČM mě neoslovila (měla své kandidáty ustaveny velmi rychle, již v červnu), ani Zelení (čímž odpovídám na časté dotazy, které mi chodí). Oslovena jsem byla dále Změnou. Vzhledem k tomu, že dlouho byla vedena jednání se Zelenými a nebylo jasné, jak dopadnou a jaký bude vliv na směřování tohoto projektu, jsem se rozhodla se v něm neangažovat.

Pak se objevila možnost kandidovat za SPOZ v kraji Vysočina. Pro hrálo to, že SPOZ byla na Vysočině zapojena do Spojenectví práce a solidarity, kde já jsem jednou ze tří mluvčích na centrální úrovni. O levicovosti jejich postojů, jak jsem věděla, nemohlo být pochyb. Určitou roli sehrál i pan docent Čuba -- oba jsme měli a máme společné plány, jak postupovat v rozvoji zemědělství a družstevnictví. Po proběhlých setkáních jsem souhlasila s tím, že budu dvojkou na kandidátce za Vysočinu a že si vyzkouším kampaň a naučím se tento typ politické práce. Jenže....členové kraje se na konferenci postavili proti krajskému vedení a prohlasovali mě za lídra. Později jsem zjistila, že lídrem měl být místní známý operní pěvec, který ovšem ve volbách do zastupitelstva kandidoval za TOP09!

Měla jsem tedy značnou demokratickou legitimitu, ale nikoliv podporu vedení kraje, což se v kampani záhy ukázalo. Při přemisťování ze strany centra jsem zůstala na pozici lídra zřejmě proto, že vedení se soustředilo pouze na ministry a další osobnosti, které považovalo za klíčové. Vysočina je malý kraj (počtem obyvatel, ne rozlohou) a chudý k tomu, takže pravděpodobně nevzbudil tak velké vášně.

Kampaň SPOZ byla něco naprosto neuvěřitelného. Možná by bylo dobré na rovinu říci, že to byla esence toho, jak se to dělat nemá. V době, kdy jiné politické strany již vedly své kampaně, nebylo jasné, kolik je peněz, kdo co udělá (!), jaké bude motto kampaně atd. Organizace vůbec nefungovala, takže na konci září nebyly plakáty, a někteří členové z jiných krajů, s nimiž jsem se sešla, si ze zoufalství udělali vlastní materiály a jeli tak říkajíc na sebe.

Kampaň neměla myšlenku, takže se posléze soustředila na propagaci "zastavení Kalouska", na což dotyčný reagoval poměrně vtipně tím, že ho může zastavit i semafor. Další zoufalý pokus byl "Za Miloše Zemana", což těžko někdo mohl pochopit, když už byl Miloš Zeman zvolen prezidentem. Nedostatek obsahu měl být přebit obrovskou billboardovou kampaní a stovkami plachet s Vratislavem Mynářem. Distribuce billboardů apod. byla pozoruhodná, mě byste na Vysočině nikde nenašli, zato tam visel pan Žák kandidující za Prahu,pan Augustin, pan Pecina a samozřejmě pan Mynář, visící naprosto všude. O tom, že na Vysočině je lídr jistá Švihlíková, nebylo téměř ani stopy. Nebyla využita petice za majetková přiznání a zabavení majetku, která má přes 150 000 podpisů a měla se stát vlajkovou lodí SPOZ.

Na kraji byla situace podobná. Nebylo jasné (a není mi to dodnes), kdo byl volební manažer a měl organizaci na starosti. Kdybych neměla podporu zdola a podporu i členů jiných politických stran, neuskutečnilo by se vůbec nic. Nebyl plán akcí, nebyly schopnosti (a zřejmě ani ochota) zorganizovat akce... místo toho, aby krajské vedení zahrnovalo mě jako lídra tím, co vše je třeba udělat, musela jsem si akce vymýšlet a do značné míry i organizovat sama. Vedení se zcela vyčerpalo tím, že mi přeposílalo maily s dotazníky od různých sdružení apod. Neexistoval mediální plán, plán akcí, přednášek, besed... To, co jsem zvládla udělat, bylo často i proti vůli krajského vedení.

Do toho si operní pěvec, odsunutý členy SPOZ až na páté místo, byť mu bylo slíbeno lídrovství, rozjel vlastní kampaň a zaplavil Vysočinu svými plakáty, pohlednicemi, včetně novin, kde bylo samozřejmě uvedeno i logo SPOZ. A to za situace, kdy oficiální materiály neexistovaly. Vrcholem bylo, kdy pro poslední čtyři dny byly dodány 4 000 ks korespondenčních lístků -- nutno dodat, že dosti vyvedených. Kdyby se volby konaly na konci listopadu, možná by byl SPOZ připraven.

Vedení kraje mi dalo sympatie k mé osobě najevo i tím, že na všech materiálech bylo jasně a tučně vyvedeno "vykroužkujte si svého poslance", v překladu -- zbavte nás té zatracené Švihlíkové (což se nepovedlo, i v takovýchto bojových podmínkách jsem stejně získala největší množství preferenčních hlasů v kraji). Teprve teď chodí do schránek placené plakáty z tiskovin!?

Teď Vás jistě napadá, proč jsem se to nevykašlala, i vzhledem k tomu, co se pak ve SPOZ začalo dít v jiných krajích (např. zacházení s Ditou Portovou, mojí kamarádkou, podotýkám). Zaprvé, já nerada utíkám z boje. Zadruhé, jsem měla podporu lidí zdola a bylo mi jasné, že pro ně nebylo "jen tak" se postavit krajskému vedení a že kvůli mně dost riskovali. Svou kandidaturu jsem chápala v kontextu zachovat ve SPOZ demokratické rozhodování a působení.

I když se o SPOZ hovořilo a hovoří téměř jen v negativních konotacích, musím říct, že jsem nejen na Vysočině, ale i v dalších krajích poznala spousty pilných, svědomitých a poctivých lidí. Jejich působení a upřímná snaha byla bohužel zničena zásahy seshora -- s katastrofálním volebním výsledkem, jak se ukázalo. Bylo by velmi chybné, tyto lidi hodit přes palubu a kolektivně je všechny ostouzet. Naopak, je potřeba s tím nejlepším, co v SPOZ je, spolupracovat a hledat společně cesty k oživení české levice.

0
Vytisknout
14238

Diskuse

Obsah vydání | 29. 10. 2013