V červnu to začalo...

28. 10. 2013 / Radek Mikula

Ano, začalo to v polovině roku výbuchem levicové euforie. Konečně! Ledy se hnuly! Nečas padl, konec Kalouskových reforem! Ne že by to byl až takový úspěch levicové protivládní politiky či občanských protestů, ale proč to pro jednou nenechat na policii a státních zástupcích, když běžné politické cesty jsou tak nějak neprůchodné? I na Britských listech šiky zapřisáhlých odpůrců pravicové vlády usoudily, že hodnoty parlamentní demokracie a ústavní zvyklosti jsou jen mlhou, kterou vypouštějí dodělávající korupčníci, aby tak kryli svůj ústup z vlády.

Takže máme, co jsme chtěli. Užili jsme si pocit vítězství, který nám spadl do klína z vůle orgánů činných v trestním řízení. Skončila muka zaviněná opakovanou, ale o to nepochopitelnější volební výhrou pravicových stran. Uběhlo pár měsíců. Policejní vyšetřování ustrnulo a samo o sobě se stává podezřelým. Spravedlivý lidový hněv postupně vyprchal a máme tu nejen výsledky voleb, ale i jejich první důsledky.

V koncentrované podobě nacházíme výše popsané nadšení v textu předvolebního prohlášení hlavního levicového občanského hnutí, ProAltu, které spolu s rozjařenou retrospektivou přináší i temnou předtuchu nadcházejícího příštího:

Iniciativa ProAlt s radostí přivítala konání předčasných voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky o tomto víkendu. Byl to hlavní prakticko-politický cíl, na který se ProAlt po celou dobu své existence soustředil.

Případný úspěch hnutí ANO 2011 Andreje Babiše či Úsvitu přímé demokracie Tomia Okamury by byl popřením několika let naší činnosti a nesl by s sebou riziko pokračování vlády asociálních reforem vzhledem k bytostně pravicové podstatě těchto populistických hnutí. ZDE

Proroctví jako od Kassandry se naplnilo a platí i hodnocení jeho dopadu na výsledky činnosti jak ProAltu, tak podobných občanských iniciativ. Je zřejmé, že obrat k sociálnější politice po právě skončených volbách nenastane. Čekat naproti tomu lze nástup autoritářských metod vládnutí. To je nebezpečí, které česká levice ve svém nadšení pro co nejsilnější stát trvale opomíjí. Vidíme tu setrvale zaslepenou negaci negace -- pravičáci dogmaticky odmítají společenské rozhodování o sociální a ekonomickém vývoji, takže levice pak impulsivně horlí pro co největší moc státního aparátu, pro co největší moc v rukách jeho představitelů.

Mělo by být, a vůbec si nejsem jistý, že v těchto volbách bylo, ambicí sociální demokracie spojit sociálněekonomickou politiku čelící diktátu volného trhu s obhajobou občanských svobod a parlamentní demokracie obohacené o prvky přímé demokracie. Podpora vládě Jiřího Rusnoka ukázala, že sociální demokraté začínají směřovat na oběžnou dráhu Pražského hradu, když vsadili na kartu uspokojení levicové veřejnosti rozlícené sedmi lety nezaslouženého strádání pod démonickým Kalouskem.

Volební sklizeň ČSSD ukazuje, že tato taktika nebyla zvlášť pro ČSSD dobrou sázkou. Ve volbách oproti předchozím ztratila šest mandátů. Voliči, kteří si s demokratickými hodnotami hlavu nelámou, dali přednost KSČM a ti, kteří odmítají jak neoliberální reformy, tak autoritářské spády etatistické levice se přiklonili ke Straně zelených nebo k pirátům. Jedinečnost sociálně demokratické strany spočívající v kombinaci sociálních hodnot a demokratického étosu se vytrácela s každým ústupkem Hradu i s každým útokem jeho lidí uvnitř strany na předsedu Sobotku.

K nejistotě koho volbou soc.dem. vlastně volíme však přispívala i jistá nerozhodnost samotného předsedy. Nešťastně jasnozřivým a čtenáři Britských listů z větší části přehlíženým znamením tohoto vývoje byl červencový článek Františka Štvána.

Taktizování je zajisté nutnou součástí politiky, u Bohuslava Sobotky však postupně začínalo být vnímáno coby projev slabosti a nedostatku vůle hájit svébytnost sociální demokracie jako strany i jako politického směru. On i celé jeho křídlo doplácí na neustálou snahu oddalovat nutný střet se zemanovci vnějšími i vnitřními, což vedlo k tomu, že např Jiří Pehe už v srpnu, tehdy ještě spíš předčasně, stranu odepsal a vyzval její antiautoritářské členy k odchodu a založení nového politického subjektu.

Opačný extrém představuje volební angažmá Ilony Švihlíkové, která si odmítá připustit, že levicovou politiku nelze smysluplně provozovat s těmi, pro které je jen technikou pro realizaci osobních mocenských ambicí. Ve svém aktuálním článku pak sice podává výstižnou analýzu progresivní paralýzy české levice, aby vzápětí hlásala krédo "Padouch nebo hrdina, všichni levá rodina".

S tím, že k takovému uvažování je třeba naivní hrdiny vést, když je jich tak strašně málo. Půvab nechtěného pak má, že podrazácké jednání, které tak přesvědčivě na obecné rovině odsoudila, mezitím stačili spáchat ti, se kterými si představuje jednotnou nebo alespoň koordinovanou levici.

Vzhledem ke sněmovní slabosti levice, která bude zřejmě příští rok doplněna ústupem od jednoznačné většiny v Senátu, bude mít případná sociálně demokratická vláda prakticky nulový prostor k prosazení programu sociální solidarity. Zároveň hrozí, že se stane nástrojem k prosazování nedemokratických opatření k posílení státní byrokracie a represivních složek na jedné straně a průmyslové oligarchie na straně druhé. Pokud dojde k Sobotkově pádu je takové směřování jisté, pokud se ve funkci udrží pak "jen" pravděpodobné. Ať bude novým premiérem kdokoli, bude se s největší pravděpodobností muset opírat o KSČM nebo ANO, z čehož tento předpoklad vyplývá.

Co může za tohoto stavu odrazovat svobodomyslnou část levicově zaměřených občanů od emigrace? V české politice při její nestabilitě platí,že všeho do času. Ta tam je hegemonie pravice z první poloviny devadesátých let, ti tam jsou někdejší nejoblíbenější politici jako Vladimír Dlouhý nebo Stanislav Gross. Pravice už není automaticky ztotožňována s demokracií, kterou privatizuje spolu s ekonomikou. Na druhou stranu v českém historickém povědomí přežívá zkušenost z "budování rozvinuté socialistické společnosti" v letech 1948 -- 1989, kdy mechanicky aplikovaná a mocensky vynucovaná myšlenka sociální spravedlnosti drtila hodnoty svobody a demokracie.

Spoléhat na tato optimistická východiska však nelze. Levicoví voliči by měli podpořit ty sociálnědemokratické politiky, kteří jsou odhodlání vzdorovat pseudolevicovému populismu stejně jednoznačně jako asociálním pseudoreformám. Příští dny ukáží, jestli takoví v českých zemích vůbec ještě přežívají. Donedávna jsme od nich mohli slyšet plky o jednotě ČSSD, kde nejsou žádní sobotkovci ani haškovci. Je banální vysvětlovat, že nepříjemné a obtížné skutečnosti nelze čelit jejím popíráním. S takovým postojem nikdo podporu čekat nemůže.

Audacem fortuna iuvat (Odvážnému štěstí přeje, Vergilius). Platit to bude i naopak, a to nejen pokud jde o štěstí, ale i sympatie občanů.

0
Vytisknout
9620

Diskuse

Obsah vydání | 29. 10. 2013