Trojský kůň za branami blázince, aneb Dostihy tlustých chrtů

29. 10. 2013 / Lubomír Brožek

Astronomové hledají inteligentní život ve vesmíru, blázni na Zemi.
Jacob van Blom

Tak jsme se konečně dočkali těch vytoužených předčasných voleb, které blázni tolik milují, že ledva skončily, už volají po dalších. Nenasytové. A také dělají, co je v jejich silách, aby se jich domohli. Zvláště ti z pavilónů nalevo, řečení socialisté, se vyznačují překvapivou hyperaktivitou, která budí oprávněné obavy, že bez včasné aplikace sedativ bude mít fatální následky. Nejenom ve smyslu sebepoškození, ale pro celý blázinec, o němž se tak hezky pěje v dojemné písni Kde domov můj, při níž mnozí chovanci slzí, zatímco v ústavní zahradě teskně opadává listí.

Vše totiž nasvědčuje tomu, že vítězná strana (alespoň papírově) se může, díky sporům svých lídrů, rozštěpit na dva poslanecké kluby a rozhojnit již tak dost chaoticky vyhlížející zákonodárný sbor na osm těžko uchopitelných, nevypočitatelných subjektů, které spojuje (a zároveň rozděluje) obsedantní touha po moci. Ta stará, dávno profláknutá, co už ani nemá potřebu se maskovat coby touha pomoci.

Fakticky nejsilnější figurou ve hře (již někdo chápe jako šachy, jiný jako mariáš a další vadí, nevadí, ale ve skutečnosti jde o monopoly) se tak stává ANO, trojský kůň, který se nečekaně mohutný objevil za branami sněmovny. Jeho zdánlivé vítězství však až příliš závisí na budoucí soudržnosti značně nesourodé formace a může se lehce stát vítězstvím Pyrrhovým, zatímco mlhavý příslib "Ano, bude líp" se ve víru událostí jaksi ztrácí v nedohlednu. Neboť s takovou povolební konstelací, která nastala, tomu nemohou věřit ani ti největší blázni, kteří se opájejí přeludem, že s dalšími předčasnými volbami by se nebe nad ústavem konečně rozjasnilo, šílenci by se zklidnili, vlci proměnili v beránky, tlustí chrti (šampióni ústavních her) by se přestali dokola dokolečka, jak utržení ze řetězu soudnosti, hnát za vidinou kořisti (zatímco přihlížející cvoci utrácejí úspory - své i svých dětí - zběsilými sázkami na vítěze) a blázinec by se změnil v univerzitu osvíceného rozumu, kde by nevládl chaos parciálních zájmů, ale jasná a srozumitelná pravidla pro všechny bez rozdílu.

Ne snad, že by blázinec žádná pravidla neměl. Jsou to však ad hoc pravidla a utilitární regule vítězů, rodící se jako umění možného predátorů, hekticky a s jediným cílem: Aby se těm vpředu po ušlapaných cestičkách lépe a radostněji spěchalo k vysněným metám.

Těm vzadu, na chvostě, se to ovšem pranic nelíbí a remcají, že takhle si to nepředstavovali. Někteří lapají po dechu jako ryby, které se octly na suchu, protože se nikdy nepoučí a nechají se vždy znovu a znovu lapit na týž pitomý, primitivní háček se stejnou lacinou návnadou. Voliči, kteří se (pokolikáté už?) stali úlovkem až příliš snadným a teď se zmateně rozhlížejí kolem sebe, jako by nemohli uvěřit svým očím, že je všechno jinak než si vysnili. Prostě blázinec, kam zrak dohlédne. Blázinec, v němž se tragické mění ve frašku bez katarze.

Občané, kteří jako by teprve teď pochopili, že jsou si tak trochu za blázny, mluví jeden přes druhého, ale nikdo je neposlouchá. Jakoby ústavní zahradou zmateně bloudila bláhová Kasandra. A i kdyby opakovala do zblbnutí, že demokracie, v níž volíme místo skutečných osobností iluzi, kterou nám vytvoří PR agentury a média, se stává sama iluzí. Danajským darem naději. Inflací floskulí, proklamací a hesel, slibujících chléb a hlavně hry, z nichž nakonec zbudou jen ty staré známé dostihy tlustých chrtů za vábničkou moci...

Chudinka Kasandra. I kdyby věštila smrt krále (státu): Jako by místo slov vzduchem poletovalo lehýnké listí.

0
Vytisknout
6213

Diskuse

Obsah vydání | 31. 10. 2013