O rozkladu ČSSD

31. 10. 2013 / Pavel Šanda

Současný konflikt v sociální demokracii není žádný kosmický boj dobra a zla. Je výsledkem frustrace levice z dalších prohraných voleb. Soudě dle článků, facebookových komentářů, diskusí, není snadné se plně postavit ani na jednu stranu sporu. Dovolím si malou historickou připomínku, nezbytně zjednodušenou.

Po roce 1989 byla levice zdiskreditovaná a rozložená mimo jiné proto, že se nikomu nepodařilo vysvětlit veřejnosti, že předlistopadový režim nebyl žádným vyvrcholením levicového společenského programu a že vlastně většina aktivních odpůrců režimu, včetně zahraničních podporovatelů opozice, byli levičáci, nikoliv konzervativci. Levice byla nemastná neslaná, neschopná a podléhala "duchu doby".

Do ČSSD musel přijít člověk, který sám přiznával, že vlastně ani není sociální demokrat, nýbrž liberál, aby levici v Česku dodal naději na ovlivňování věcí veřejných (s malými V). Miloš Zeman.

Zeman vlastně dovedl ČSSD a levici vůbec k historickému volebnímu vítězství v roce 2002. Jeho následovník Vladimír Špidla, který se v té době i v kontrastu s Milošem Zemanem jevil jako autentičtější sociální demokrat, ale vytvořil vládní koalici s konzervativci, ačkoliv měla levice většinu v parlamentu.

S konzervativci ve vládě mu nezbylo než například snížit progresivitu zdanění v podobě reformy veřejných financí, odložit levicově liberální agendu v podobě věcí jako zavedení registrovaného partnerství, apod.

Po dvou letech se Špidla poroučel z funkce premiéra i předsedy strany. Následovala epizoda předsednictví Stanislava Grosse, na kterou by každý člověk na levici nejraději zapomněl.

Grossova popularita v průzkumech veřejného mínění byla spíše než zásluhou Grosse samotného výsledkem metody těchto průzkumů, která jasně přidávala těm politikům, kteří se zásadně k ničemu nevyjadřovali a neměli nikdy na nic žádný názor, protože o většině politických otázek nic nevěděli.

Pak přišel Paroubek. Ten začal svoje premiérství ve stylu, který sociální demokracii v té době už několik let chyběl. Prosadil přes odpor svých koaličních partnerů leccos pokrokového -- mimo jiné například právě registrované partnerství osob stejného pohlaví -- s podporou poslanců KSČM a pár poslanců ODS, které jejich občanská profese donutila překonat klec konzervativního (anti)myšlení.

Lidovci mohli vyskočit z kůže. Přízeň voličů k ČSSD začala prudce růst.

Jenže Paroubek se nejprve přihlásil k policejnímu zásahu na Czechteku, který zapálení odésáci nejprve oslavovali, protože "levičácké fetky dostali přes držku", aby pak naprosto cynicky následovali stranickou linii, že proti Paroubkovi se musí použít i to, co ještě před pár hodinami oslavovali.

Pro volební kampaň se Paroubek pokusil využít zkušeností ze zahraničí -- kampaň založená na průzkumech veřejného mínění vynesla k moci Billa Clintona v roce 1993 a Tony Blaira v roce 1997.

Neuvědomil si ale jednu podstatnou věc -- zatímco levice v čele s ním se snažila vyhovět veřejnému mínění, pravice byla mezitím schopna poněkud tekuté veřejné mínění měnit podle svých představ, neboť měla (a má) na své straně prakticky všechna média, včetně veřejnoprávních.

Další zásadní chybou byl jeho záměr vytvořit velkou koalici s ODS, na kterou byl zvyklý z pražského magistrátu.

Volba nekontroverzního Sobotky do čela ČSSD vypadala jako dobrý tah. Měl šanci přitáhnout nové voliče, měl větší šanci vytvářet koalice.

Během svého předsednictví se snažil být na protivládních protestech, "kamarádit" s protivládními iniciativami, odmítal se vést na vlně primitivního antikomunismu.

V letošní kampani pak vsadil na oslovení spíše středních vrstev, které chtějí stabilitu, umírněný ekonomický program, pocit, že věci fungují tak, jak vždycky fungovaly, když fungovaly.

Část těchto vrstev dokonce zřejmě i získal navíc k tradičnímu voličskému jádru. Nezískal ale voliče nasrané, kterým prostě umírněná kampaň nekonvenovala s jejich pocity.

Tito voliči upřednostnili fantasmagorické, ale zřejmě upřímně míněné, vize miláčka nepolitických televizních pořadů Tomia Okamury a profesionální spasitelství miliardáře Andreje Babiše, který využil stejné marketingové schéma jako Věci veřejné v roce 2010.

Sobotka si neuvědomil sociální a psychologické změny, kterými česká společnost prošla za posledních 20 let, ani 10 let. Podcenil rozklad sociální soudržnosti české společnosti, rozpad tradičních sociálních vrstev, na které se obracela v dějinách sociální demokracie.

Neviděl nárůst sociálních rozdílů, který vytvořil individualistickou až bezohlednou střední třídu a lumpenproletarizovanou chudinu. Neviděl úbytek tradičních pracovních míst s kolektivním způsobem práce a nárůst individualizované, flexibilní práce, práce na několik úvazků bez sociálních vazeb na pracovišti.

Neuvědomil si, že úpadek vzdělanosti a dokonce funkční gramotnosti spolu s dvacetiletým bojem konzervativců proti intelektu jako takovému extrémně zmenšil prostor pro racionální politickou debatu.

Výsledkem byl volební zisk ČSSD, nejhorší od roku 1992.

K tomuto výsledku přispěla také nejednotnost strany, kdy haškovci neustále zpochybňovali Sobotku v pozici lídra a dienstbierovci vedli své kroužkovací kampaně.

Frustrace levicových voličů, a to včetně řady těch, kteří s moralistně individualistickým postojem volili méně než pětiprocentní Zelené nebo Změnu, ač doufali v kombinované vítězství ČSSD a KSČM, nabrala po třech volebních prohrách na obrátkách.

Zděšená levice doufala, že Sobotka alespoň využije situace, že nikoho nijak zásadně nenaštval (jako předtím Paroubek) a uklohní nějakou tu koalici, která alespoň sníží degresi daní, pošle do ekonomiky nějaké ty investice, zmírní dopady klientelisticko-korupčního prostředí na ekonomický růst a funkčnost státu a omezí dopady Kalouskova mnohamiliardového daru církvím eufemisticky nazývaného církevní restituce.

V tu chvíli přišlo několik lidí v Předsednictvu ČSSD, kteří nesou za neúspěch ČSSD prakticky stejnou odpovědnost jako předseda Sobotka, s nápadem Sobotku vyzvat k rezignaci.

Jak lépe zamést pod koberec příčiny neúspěchu než jeho personifikací, že?

Ukázali tím naprostou odtrženost od reality běžného života, od nálad voličů a politický amatérismus nejhrubšího zrna.

Pohár trpělivosti levicového voličského a členského jádra přetekl a proměnil se ve smršť rezolucí, pouličních výstupů a facebookových kampaní.

Na naprosto logický požadavek odstoupení původců nápadu na rezignaci Sobotky z důvodů, že šlo o politickou debilitu, se ale začal nabalovat také fanatismus hodný Maových výzev "Palte na sekretariáty!"

Nejaktivnější jádro dienstbierovců, z nichž nejeden ani není členem ČSSD, si začalo vypůjčovat argumenty svých zarytých nepřátel z řad pravice, proti kterým ještě nedávno burcovali v ulicích.

Viděli jsme přirovnávání Haška k Fierlingerovi, primitivní antikomunismus jásá. Satanská povaha Miloše Zemana byla odhalena a vymítání ďábla může začít. Pravicová média (tj. prakticky všechna) jásají.

Tato spontánní skupina začala dělat vše pro to, aby svůj naprosto oprávněný požadavek, aby byli Hašek a spol. superarbitrováni pro blbost, zdiskreditovala.

Druhá strana sporu, argumentačně vedená Štěpánem Kotrbou, zase bagatelizuje to, co je na tomto emocionálním vzepětí racionální.

V každém případě se levice ze svých proher neoklepe, dokud nezačne reflektovat materiální realitu země a sebereflektovat svoji vlastní politickou práci.

Počátkem toho je, že za systematickým neúspěchem levice není POUZE krize vedení, ale také krize členské základny.

Nábor nových členů, vzdělávání a aktivizace současných členů je pro ČSSD nezbytnost, nemají-li být příští volby soubojem marketingových produktů toho či onoho zbohatlíka s vyšinutými spasiteli, kde bude TOP09 jedinou "rozumnou" stranou.

Práce na obnově místních komunit, na postupném překonávání atomizace společnosti, na obnovení funkčnosti odborů, spotřebitelských svazů, vzdělávacích spolků a široká politická osvěta, která musí suplovat nás vzdělávací systém, jsou věci, bez nichž levice nemůže dlouhodobě přežít.

Sama musí být schopna vědomě překonat psychologii vyplývající ze společenských a ekonomických podmínek dneška, která vede k nahrazování konkrétní diskuse a akce nekonečným diskusním příběhem bez konkrétních závěrů a činů (diskusionismem).

0
Vytisknout
3599

Diskuse

Obsah vydání | 5. 11. 2013