Druhý díl Českého století: Hádky o prase v restauraci čtvrté cenové skupiny

4. 11. 2013 / Tomáš Koloc

Po nedělním druhém díle silně inzerovaného (a alespoň v okruhu mých známých vysoce sledovaného) seriálu autorsko-režijní dvojice Kosatík-Sedláček si nejsem jistý už vůbec ničím. Nad (lépe řečeno pod) mou minulou recenzí proběhla na facebooku diskuze, z níž jsem si uvědomil, že autorovi a někdy i režisérovi vytýkám zcela jiné věci, než diskutující.

Věda, jaké jsou inscenační možnosti a propozice v současné ČT, nezazlívám tvůrcům ani to, že dialogy se odehrávají především v interiérech. Obeznámen s tím, jak úsporný může být syžet vyprávění, které chtějí tvůrci věnovat jen určitým osobám a dějům z olbřímího tématu, nekritizuji je ani za to, že z něj vypouštějí stěžejní postavy a děje (v prvním díle například celou postavu M. R. Štefánika a zásadní americká jednání).

Chápu, že u fikce, která vychází z určitých historických okamžiků, z nichž ale chybí doslovné záznamy, je třeba tolerovat určitou míru fabulace.

Když ale profesor Vysoké školy válečné Emanuel Moravec, který má v ději ztělesňovat odhodlanost prvorepublikové armády bránit svoji vlast, jednou pobíhá po obrazovce se slovníkem a chováním pasáka z hotelu Jalta z konce 80. let 20. století, mobilizaci tráví u své milenky, a demobilizaci v jakémsi podzemním baru, kde usiluje o vedení skupiny protibenešovských spiklenců, mezi něž patří ministři a předsedové stran (včetně Klementa Gottwalda!), když prezident Beneš přijímá mnichovskou dohodu nahý (tento upjatý a distingvovaný muž si na to nevzal ani spodky!) na prahu své koupelny (proč ale ostatně ne, když do seriálového Hradu i do prezidentovy kanceláře si každý vchází kdy a jak chce), je to opravdu moc.

Děj dílu, který byl zřejmě původně zamýšlen jako komorní studie povah dvou osob; prezidenta a jeho plukovníka (tedy Beneše; diplomata, který byl už roky před krizí připraven na to, co se stane, a na všechny krizové scénáře, a Moravce, impulzívního vojáka, jehož vůle a věrnost vlasti se nakonec ukáže být slabší, než u zdánlivě slabošského prezidenta) se pak mění na některý z filmů nebo muzikálů Daniela Landy, o tom, jak se intelektuálně prostinký řidič formule 1 celý život těšil na svůj hvězdný okamžik, ale oni ho nepustili k volantu. Tušený vrchol zřejmé zamýšlené stavby (Slova: Moravec: "Vy nejste normální člověk." Beneš: "Ani vy ne. Můžeme pro ty lidi udělat jenom to, že jim to na sebe nepovíme.") se pak obrací v pustou frašku.

Myslím, že celý díl nejlépe charakterizuje ztvárnění armádního generála čs. armády Sergeje Vojcechovského, bělogvardějského emigranta, který byl po druhé světové válce mezi osobami, které Rudá armáda odvlekla do stalinských táborů. Tvůrci předchozích dramatických ztvárnění roku se k němu chovali všelijak (Ladislav Matějka z něj ve svém režimním seriálu "Gottwald" pro jistotu udělal raději Poláka), ale ještě nikdo tohoto ruského šlechtice nenechal během jednání generálního štábu vyjadřovat svůj údiv klackovským: "Ty bláho!"

Jako antickou tragédii viděli Češi třicátý osmý rok ve filmu a v televizi už několikrát. Obávám se, že když divákům známý příběh pro změnu naservírujeme v podobě hádky o prase v restauraci čtvrté cenové skupiny, nic nového jim tím nepřineseme.

0
Vytisknout
11600

Diskuse

Obsah vydání | 6. 11. 2013