Když spasitel, tak stádotvorný

5. 11. 2013 / Lubomír Brožek

Vlk, který kandiduje na pastýře ovcí, začíná častokrát svůj volební projev prostým: Mám vás rád...

Jacob van Blom

Kdo si nechce hubu spálit, musí mlčet nebo chválit.

Karel Havlíček Borovský

Poslední události kolem odvolání neodvolání předsedy Bohuslava Sobotky by mohly za normálních okolností vyšumět jako každá bouře ve sklenici stranické vody, kdyby se toho nechytla média. S vervou vpravdě nečekanou proměnila jednu stranickou rozepři v bouři rozměrů takřka apokalyptických, jež rozmetala poněkud chaoticky navigovanou vlajkovou loď české kvazilevice doslova napadrť. Ani piráti z Karibiku by nezvládli takový masakr jako náš slavný mainstream.

Z celé té parády s oranžovým plachtovým zbyl jenom záchranný člun na vlnách podivna, v němž se zdecimovaná posádka, v čele s přeživším kapitánem, vášnivě dohaduje, jak naložit se vzbouřenci, na jejichž bídné životy by vsadil věru sotvakdo. Vše nasvědčuje tomu, že pokud neskončí přímo ve vlnách plných krvelačných žraloků, budou (po zbavení imunity) vysazeni někde na pustém ostrově, kde (kromě hadů) není vůbec nic. Dokonce ani poslanecké náhrady.

Snad mi laskavý čtenář promine, že jsem se tak rozkecal. Prostě mi to nedalo. Neb historka je od začátku do konce tak pitomá, že rozum zůstává stát a pouští nevymáchanou hubu na špacír. Všechny včerejší aféry, zlodějny, podrazy, lži a trapnosti jsou zapomenuty, korupční tunely zasypány a ústavní zahradou běhají šílenci s očima navrch hlavy a křičí psům psí smrt. Nikdo neví, kde je vlevo a kde vpravo. Prostě blázinec jako vyšitý.

Ideologie se vyprázdnily (možná už dávno) a zůstal jen vlčí hlad po kořisti jedněch a úzkost o holé živobytí těch druhých, kterým se někdy zdává, když v ústavní zahradě ztichnou hlasy, vítr ulehne do listí a televizní obrazovky pohasnou, o příchodu mesiáše, jenž se vynoří z chaosu jako deus ex machina, pohladí horké hlavy psychotiků a řekne jim to sladké, kouzelné a vytoužené: Bude líp.

Anebo něco na ten způsob. Třeba: Zítra se bude tančit všude. Novináři přestanou máčet pera v jedu, vezmou lyry a zapějí písně o svornosti, soucitu, solidaritě, volnosti, rovnosti a bratrství. Do ústavní zahrady vtančí (jen lehýnce do mlhy oděné) víly, rusalky a dryády. Nikdo nebude hladovět, neb každý dostane kobližku.

Pokud se to někomu zdá neuvěřitelné, podotýkám, že neuvěřitelné, opravdu neuvěřitelné je, čemu všemu jsou schopni (a ochotni) blázni uvěřit, když vyhlížejí mesiáše. Připomínají nemocného, jemuž lékaři odepřeli naději, ale on se jí nechce vzdát, a tak nábožně poslouchá lidového léčitele, který mu nabízí svou zázračnou bylinnou směs, své jednoduché řešení. Opravdu neuvěřitelné je to, že oč složitější je situace, o to jednodušší řešení dokáže přesvědčit důvěřivý dav.

S trochou nadsázky by se dalo říci, že mesiáš (mají-li blázni uvěřit, že je státotvorný) musí být stádotvorný. A hlavně se nestydět říci davu pěkně od plic a přesvědčivě...přesně to, co chce slyšet. Přičemž vůbec nemusí mít mesiášský komplex. Naopak -- nejvěrohodnější mesiáši jsou většinou čistí pragmatici se spolehlivým týmem profesionálů, PR mágů a mediálních vymítačů mesiášových odpůrců, kteří se před investigativci marně snaží skrýt kopyto ve značkové obuvi a rohy pod plstěným kloboukem.

Moderní mesiáš se tak stává legendou už v okamžiku svého zjevení. Jeho koaliční potenciál je podivuhodný. Spojit se s ním může de facto každý. I ti v trosečnickém člunu. S jedinou podmínkou: Že zapomenou na svůj program a vykašlou se na voliče.

Což ovšem v tradicích stranictví (jak poznamenává Karel Havlíček Borovský ve stati Strany politické) není žádnou novinkou: "...takové strany udávají před veřejností zcela jiný úmysl, než jakého skutečně jsou, a užívají vůbec mnohých chytrostí, čímž mnohé občany tak daleko přivedou, že pomáhají sami sobě škoditi a teprva velmi pozdě, když již pomoci není, blud svůj pozorují."

0
Vytisknout
8620

Diskuse

Obsah vydání | 7. 11. 2013