Beneš jako inspirace povolebních úvah

5. 11. 2013 / Miloslav Ransdorf

Edvard Beneš se zabýval hrozbou rozbití národního tělesa na partikulární zájmy v podobně vypjaté době před vznikem I. světové války v knížkách Stranictví(Praha 1912) a Psychologie politického stranictví. Řešení viděl v socialismu spojujícího práva jedince s autoritou kolektivity. Beneš ukazuje, jak ideje a zájmy jsou spojeny, nedají se od sebe odlučovat: kéž by si dnešní politikové v České republice dokázali vzít z této teze poučení! Strany prohlašují, že jejich cílem je celonárodní dobro, a přece každá z nich "v každé i méně významné otázce podporuje své straníky, opatřuje jim různé výhody na úkor jiných nestraníků, např. úřady, místa, pracuje pro uplatnění zájmů své skupiny a ne¬ohlíží se, jak se na věc dívají ostatní občané, užívá všech možných prostředků, aby získala moci a vlivu ve státě a vyu¬žila toho pak pro sebe." Strany "jdou tudíž na prvém místě za ukojením svým zájmů stranických." Jako by měl před očima naše parlamenty, naši vládu, naše zastupitelstva, vedení jednotlivých stran, cynickou hru s veřejným zájmem a s nadě¬jemi voličů.

Stranictví Beneš viděl po celý život velice kriticky, podle jeho soudu "duch stranictví odnaučuje střízlivému a samostatnému myšlení. Vše oceňuje se ze zorného úhlu stranictví...Stranictví tak nenechává nikomu a v ničem svobodu..." Nadvláda stranických zájmů pak znamená "přímé rozsévání demoralizace a sesurovění nejširších vrstev a veřej¬ných mravů vůbec." Stává se, že "štvavá a lživá agitace způ¬sobuje, že lidem, širokým vrstvám se jeví pojednou všecka veřejná práce, všecky snahy, všecky ideály jako předstírané, vymyšlené, pokrytecké. Lidové vrstvy ztrácejí víru v pravdu, ctnost i čest...Nastává tím největší rozdrobenost celého ná¬rodního tělesa...a stráví úžasně mnoho energie společenské."

Na druhé straně se ale společnost nemůže obejít bez kontrolní, řídící a spravující funkce stran, které vytváření zpětnou vazbu a brání společenskému výbuchu. Revolucí sice lid uplatní svou suverenitu, ale Beneš byl (stejně jako Tomáš Garrigue Masaryk) toho názoru, že "revoluce je pro společnost příliš nákladné opatření." Zpětnovazební působení stran může společenskou explozi učinit zbytečnou. Toto bylo napsáno roku 1914, krátce před světovou válkou a sérií revolucí! A Beneš už tehdy znal příčinu selhání zastupitelské demokracie. "Ve všech stranách malá část organizovaných rozhoduje nejen o činnosti strany a tedy o osudu stranníků ve straně neorganizovaných, ale nepřímo rozhoduje v politice i o té ohromné řadě nestranníků vůbec, takže nositelem demokracie je konec konců vždy poměrně malá řada lidí. Tak se demokracie blíží v tomto smyslu oligarchii...Následkem toho ve všech politických stranách většina organizovaných jsou tak jako tak nuceni být jen pasivními diváky."

A občané ve své většině byli pasivními diváky letošních volebních ubohostí a zrazování politických a ekonomických programů stran. A parlament? Poslyšme, co o fungování nejvyšších zastupitelských sborů za první republiky říká dr. Beneš. "Parlamenty ztrácely pod vlivem vlády stran své původní funkce. Politické strany vše, co ve sněmovnách býti svobodně projednáno, dohadovaly nejen ve svém lůně, což je přirozené, ale často i mezi sebou navzájem, mimo sněmovnu, uplatňujíce přitom známé praktiky tzv. koaličnictví. Parlament přestal být celkem; i tato instituce se stávala jen konglomerátem několika uzavřených stranických pevných organismů, jež nerozhodovaly svobodně a demokraticky, volnou diskusí a podle všeobecných zájmů celku, nýbrž podle předběžných rozkazů stranických politických aparátů oligarchických." I to je přesná charakteristika parlamentu, jak jsme ho za minulé období zažívali při nejrůznějších jednáních, kdy se zákony přijímaly na základě nikoli věcného posouzení, ale vzájem¬ných kšeftařských dohod jednotlivých stranických uskupení.

Podobné jevy znala i demokracie první republiky. Beneš připomíná, že boj stran, jejich dohadování a vzájemné koncese, "to vše dělo se vždy na útraty státu a veřejné mravnosti", výsledkem bylo "vzájemné se paralyzování a vetování v politickém rozhodování a ve vedení státu." Místo aby strany zastupovaly a formulovaly dílčí zájmy a názory jednotlivých skupin obyvatelstva, "vmyslily se v role neomylných a neústupných organismů, chtějících zastupovat celý stát a národ a stávaly se tak cílem samy o sobě...Všechny vlastnosti a sklonnosti politických stran mají vlastně tendence protidemokratické. Nesnášenlivost, neomylnictví, fanatism, neobjektivnost, nevěcnost, nenávist, zaujatost, neupřímnost, stranické pokrytectví, macchiavelism, štvaní, lživá agitace, sklonnost k výlučnému ovládání všeho života, sklonnost k vytváření oligarchie ve straně, k despotismu a k diktátorství, to vše je svou podstatou naprosto nedemokratické." A tak pod dohledem parlamentních sil ve většině evropských zemí byla Evropa dvakrát vmanipulována do války. Tento druh zpětné vazby se ukázal sám o sobě jako nedostatečný pro odvrácení nedozírných ztrát lidských i materiálních.

Edvardem Benešem hluboce otřásla zkušenost selhání demokratických společností mezi dvěma světovými válkami a proto mezi prvními razil nutnost zásadní změny směrem k demokracii socializující. Tuto změnu si představoval jako jednotu kontinuity a diskontinuity, protože moderní společnost "nepřechází z jednoho stadia do druhého bez právních forem a institucí přechodných, přijímá do značné míry právní kontinuitu dřívějšího režimu a přivádí ji do režimu nového, bojuje o tuto kontinuitu a bojuje s ní, vytváří právní normy a instituce přechodné, komprmisní, vyvážené a hledá tak cesty k povlovnému nenásilnému přechodu z jedné fáze společnosti do fáze nové." Nutnost jednoty kontuinuity a diskontinuity nejsou schopni dnešní fanatici systémově čistých řešení pochopit, přestože s nimi tato země už s jinou ideologickou orientací udělala špatnou zkušenost. Benešem hájený princip vzájemného vyvážení protikladných principů, jejich absorbce a vzájemného zprostředkování je produktivní. Vysvětlil ho v knihách Světová krize, kontinuita práva a nové právo revoluční (Praha 1946) a Demokracie dnes a zítra(upravené vyd. Praha 1945). Obě jsou svrchovaně užitečnou četbou i dnes.

Ve svých pamětech Šest let exilu a druhé světové války se vyslovil pro odklon od předválečného stranictví a pro koncentraci politického spektra do levice, centra a konzervativní strany, pro sjednocení odborů. Na adresu předmnichovského stranictví se vyslovil tvrdě: "Říkalo se tomu demokracie a byla to anarchie...Tomu všemu musí být v nové republice konec...po válce život stranický u nás dostane a musí dostat jiné formy a prodělat podstatné změny jak ve formách stranických samých, tak i v osobách." Beneš sám je předmnichovské stranické útvary pokládal za překonané událostmi před válkou a po ní. Už v Nesnázích demokracie z roku 1924 ukazoval, že první světová válka znamenala "překročení cílů demokracie politické a rozšiřování jich v převraty hospodářské a sociální." Naděje mnohých byly spojeny se sovětským experimentem, ale Beneš postřehl, že protidemokratické metody ničí ideologickou základnu komunistického hnutí, jak ukázal v rozhovorech s C. Mackenziem. Stalo se...Ale přece: Beneš vidí v nezvládnuté internacionalizaci politických a ekonomických procesů příčiny krizí, selhání politické demokracie je spojeno s neschopností absorbovat sociálně kritické podněty.

"Nutno sáhnout hlouběji k opatřením strukturálním, to jest kolektivizujícím a socializujícím."

Řešení vidí v tom, že protikladné systémy se vzájemně obohatí o produktivní prvky. Předpokládá rovné uznání respektování všech vlastnických forem, poválečná doba si vyžádá vyšší podíl státního a veřejného sektoru. Nutností se stalo, aby "kapitalistická volná hra hospodářských sil ve výrobě a distribuci statků byla nahrazena vědeckých hospodářským plánováním, které je jednou z podstatných součástí každého socialistického systému." Nakonec by socializující demokratická společnost mohla postupně dospět až k "budování beztřídní společnosti, kde výrobní prostředky a podnikatelský zisk by jednotlivcům nenáležely."

Vývoj v zásadě šel Benešem naznačeným směrem: v Japonsku se například po stagnaci od začátku devadesátých let minulého století hodně mluví otevřeně o cestě k postkapitalistické společnosti. Země sovětského bloku ovšem nedokázaly včas udělat koncese "systému poválečné, přebudované demokracie."

V jakékoli demokracii vidí nebezpečí v partajnictví, kde "přímo jako mor nebo paralysa působí v politickém životě ješitnost a prestižnost vůdců, nedostatek sebekritiky, egocentrism a velikášství." Jen proměna lidí i institucí pomůže proti tomu. Ale spatřuje-li Beneš v krizi demokracie především otázku mravní, nelze s ním souhlasit, stejně jako s jeho přeceňováním psychologických faktorů i vnějškových opatření, jako bylo omezení počtu politických stran. Ale jeho analýzy byrokratické hrozby demokracii jsou přesné. Oproti Benešovi ale zdůrazňujeme i dnes nutnost přechodu k demokracii všedního dne, k bezprostředním formám demokracie, které by se měly uplatňovat i ve vnitřním životě stran. K samosprávné a solidární společnosti. Pokud jde o naši stranu, ta se v minulosti stala majetkem i rukojmím vedení. Všechny neduhy popisované Benešem zažila ve vrchovaté míře. Proto se vracíme k myšlenkám našeho zakladatele Bohumíra Šmerala, který chtěl, aby byla ostrovem budoucího života, ostrovem pozitivních deviací, tím, co generuje nové hodnoty, nové ideje, nové cíle. V patové situaci po volbách 2013 by prospělo obnovení praxe kulatých stolů a vypracování jakési Charty národní dohody, abychom dospěli k překonání hrozící roztříštěnosti, kterou president Beneš kritizoval. Svou stranu ale rozhodně nehodláme zbavit ostří kriticismu, výsostné možnosti být nejen zdrojem alternativ pro přítomnost, ale také jakousi laboratoří budoucnosti, kde je možné citlivě reagovat na vzniklé problémy ve společnosti.

Ale Edvard Beneš viděl daleko do budoucnosti i ve věci československé státnosti: vyzýval k promyšlené slovanské po¬litice, k novým formám celoevropské bezpečnosti. Předvídal, že se opět bude kdosi snažit poštvat národy jeden proti druhému, rozdělit je a zdolat. Krutá zkušenost národů Jugoslávie a bývalého Sovětského svazu ukazuje, že se vůbec ani v nejmenším nemýlil. A pokud jde o poměr Čechů a Slováků, pro onu budoucí dobu nejistoty uvádí, že se nemají spoléhat na to, že nás někdo spasí, naše rozbití nedovolí. "Bude-li se mu to hodit a zmůže-li to, pak to nedovolí. Bude-li to proň výhodnější anebo bude-li se mu to zdát, že je pro něho výhodnější jíti svou vlastní cestou, bude musit jíti svou vlastní cestou a nás ponechat našemu osudu. A pak se bude odehrávati v nových formách týž proces, jaký se odehrával v roce 1938 a 1939." Je škoda, že někteří tvůrci polistopadové československé politiky tyto myšlenky Benešovy nečetli a tak vstoupili do doby po ukončení studené války s iluzemi, které svět politiky krutě trestá. Trest ale vždy dopadá spíše na občany, než na protagonisty politické hry.

Dnes se na české politické scéně objevují v četných stranách a hnutích ti, kteří kladou ultimáta. Takový přístup se vymstil se v případě hry o národní suverenitu. Úsilí o suverenittu ve smyslu práva opustit toho druhého, kdykoli by se to hodilo, povede podle Beneše k tomu, že by došlo "při první mezinárodní větší krizi nezadržitelně opět k odloučení Slovenska od Čechů a k novému pokusu o zničení jednoho po druhém." Beneš v Úvahách o slovanství kladl před československé politiky povinnost připravit se i na nejhorší varianty, nevěřit v samospasitelnost jakéhokoli evropského systému. Jdeme do doby krizí a musíme spoléhat jen na své vlastní síly. Je třeba ale dbát toho, abychom si tyto síly sami z vlastní viny nezmenšovali.

Jsme v EU a rozbití Československa na konci roku 1992 skončilo sice se ztrátami, ale nikoli katastrofou. Je po volbách 2013 a politická krize není vyřešena. V den výročí samostatnosti, 95 let po 28. říjnu 1918, jsou myšlenky našich zakladatelů stále inspirující.