Jsme kapitalistická země, bohužel

6. 11. 2013 / Miloslav Ransdorf

To jsem neřekl já, ale Andrej Babiš. V televizi, takže si to snad lze v archivu ověřit. Přemýšlel jsem, co tím chtěl básník říci. Tedy ne básník, ale podnikatel a politik Andrej Babiš. Nostalgii po socialismu u úspěšného miliardáře a zakladatele hnutí ANO jsem předem vyloučil. Blábolení toho, co slina na jazyk přinese jsem vyloučil také. Babiš je racionální člověk s vysokou inteligencí, byť lehce jednosměrnou. To nemyslím vůbec pejorativně...

Ta jednosměrnost je spojená s jeho tahem na branku, který byl základem podnikatelského úspěchu. Takže, co tím Andrej Babiš myslel? V jednom ze tří sobotních interview (2. 11. 2013) se vyznal, že prý pravolevé schéma neplatí. Že pravicový Klaus zadlužil banky a levicový Zeman je privatizoval. Dodal bych, že tu je jistý posun oproti skutečnosti. Klaus byl v situaci barona Prášila, který se za cop vytáhl i s koněm z bažiny. Klaus zaváděl kapitalismus v zemi bez kapitalistů a bez kapitálu. Musel nejdříve vyrobit kapitalisty. Pomocí privatizace, do které byly zataženy banky. Jak to bylo, prozradil Jan Stráský v pozoruhodném (a přehlíženém) rozhovoru pro Hospodářské noviny z 8. 3. 2013. Pozoruhodné je to, že si toho rozhovoru téměř nikdo nevšiml, i když Stráský přiznal, že nechali rozkrást zemi cílevědomě, aby se vytvořila vrstva kapitalistů. A Zeman jako premiér u nás nastolil kapitalismus na dlouhou dobu definitivně a umožnil velkoryse vstup zahraničního kapitálu.

Takže tady vzniklo něco smíšeného: Klausův český kapitalismus bez pravidel, který umožnil původní akumulaci a následně standardní kapitalismus. Ty dvě vrstvy se pořád srážejí a vyvolává to tření. Rozpolcený je i Andrej Babiš: původem svého majetku patří do klausovské éry, ale ví, že to není něco stabilního a tíhne ke standardnímu kapitalismu, aniž by pohrdal využitím opor ve státní správě (viz případ Unipetrolu nebo řepkový byznys). Jeho podnikatelský projekt s hnutím ANO přišel do příznivé doby. Lidé jsou naštvaní na poměry a ztotožnili je s etablovanými stranami. Nepochopili zatím, že problém není tolik ve stranách, ale v systému, který je zrodil.

Podíváme-li se na mapu, kde jsou hlavní opory Babišova hnutí, zjistíme překvapivou shodu s oblastmi tradičně protestními. V krajských volbách tam triumfovala KSČM, která tehdy sbírala protestní hlasy. Procentuálně podobný výsledek má v těchto oblastech nyní Babiš. KSČM sice posílila o více než 100 tisíc hlasů proti posledním volbám do Poslanecké sněmovny PČR, část protestních hlasů také získala, ale jejich hlavním sběratelem se stal široce rozkročený (zprava doleva) Andrej Babiš. Řečeno po americku, catch-all-party, tedy strana, která sbírá svou podporu odevšad, od zklamaných voličů ODS, TOP 09, ČSSD, KSČM i nerozhodnutých. Petr Robejšek uvedl v pozoruhodné povolební úvaze v Reflexu, že KSČM zařadili voliči také mezi etablované strany. A etablované strany mají v jejich očích vinu za stav naší země. To je pro nejbližší budoucnost KSČM problém. KSČM nebyla v očích voličů příliš odlišná od ČSSD. Snad jen tím, že Vojtěch Filip si s Milošem Zemanem rozumí, Bohuslav Sobotka ne.

V sociální demokracii zuří boj přítele proti příteli, bude-li to trvat příliš dlouho, může se stát nejsilnějším politickým subjektem ANO Andreje Babiše. Babiš jako premiér by sice zesměšnil zbytky lustračního šílenství, ale byl by to experiment s dalekosáhlými dopady. Nemá pravdu Václav Bělohradský, mluví-li o tom, že strany padly a místo pevné pravolevé osy nastupuje něco jako mozaika. Bělohradský nedoceňuje příčiny úspěchu Babiše a Okamury.

Zklamání z etablovaných stran. A to zklamání je dáno jejich vyprázdněností. Italský socialista Craxi se kdysi vyjádřil, že už nemáme ideje a ideály, jen manažujeme zájmy. Jak to skončilo, víme. Na konci byl rozpad stranického systému a jeho přeskupení, s experimentem zvaným Berlusconi. A likvidací Komunistické strany Itálie, z níž nejprve vznikla Demokratická strana levice (Partito democratico della sinistra, angličtí šprýmaři ji hned začali nazývat Sinister Party), dnes už jen Demokratická strana. Ideové a programové vyprázdnění je podhoubím pro populisty všeho druhu. Vždyť manažování zájmů obstará kdokoli. A vazba na program a členy? Což neřekl Karel Schwarzenberg, že se věrnost stranám nemá přeceňovat, že jsou to jen takové účelové spolky?

Říkalo se, že toto ideové vyprázdnění patří k další vlně amerikanizace. Po amerikanizaci ekonomiky a životního stylu přijde amerikanizace politiky. Není to nutné. Ale levice, zejména ta, která se pořád ještě hlásí k marxismu, by proti tomuto vyprázdnění měla vést účinný boj a vnášet do politiky nové obsahy.

0
Vytisknout
12083

Diskuse

Obsah vydání | 8. 11. 2013