K "pravé příčině" krize v ČSSD

8. 11. 2013 / Stanislav A. Hošek

Reakce na text Václava Bělohradského

V deníku Právu byl dne 2.11. otištěn text prestižního a populárního učence z oboru filozofie politiky, zabývající se příčinou současné krize v nejvyšším vedení ČSSD. Autor je znám a dokonce v našem diskursním prostoru velmi oceňován za to, že se snaží ze změti společenských jevů určitý, podle něj stěžejní, nebo alespoň vlivný, jev definovat, čili určit jeho hlavní charakteristiky, vztahy k okolním jevům a dokonce jej i pojmenovat a tím zajistit, aby v debatě její účastníci měli mezi sebou jasno, o čem vlastně hovoří.

Pokus o co nejméně deformované pochopení textu pana Bělohradského

Pan Bělohradský odmítá zmiňovanou krizi prezentovat jako "souboj dobra se zlem", jak to dělají sdělovací prostředky. Je natolik slušný, že je zato nehodnotí jako bulvarizující celou situaci, což si já naopak mohu dovolit. S tím, že odmítá takové hodnocení, odmítá i moralizování jednotlivých aktérů a jejich vesměs subjektivní nálepkování psychologizujícími, emocionálními, věcně nepříslušnými, čili nerozumnými, mnohdy dokonce nepatřičně používanými výrazy. V tom směru jsem ocenil, že celý povolební spor v předsednictvu popsal jako pokus o nepřátelské převzetí vedení strany. Podle mého myšlení v něm sice nemusel užít, hned na počátku textu, ono hodnotící slovo "nepřátelské". Ale vzhledem k tomu, že autor ke konci svého textu o celém aktu už píše jako o puči, tak asi ke svému pojmenování měl nějaký důvod, který mnou, jako čtenářem zůstal nepoznán.

Vnímám, že se autor snažil najít hlubší příčiny vyvření konfliktu. Tvrdí doslova, cituji: "rozkol v ČSSD má strukturální důvod", konec citace. Takový strukturální důvod pak vidí v napětí mezi centrem a regiony, přesněji v organickém růstu tohoto napětí.

V dalším pak tvrdí, že rozkol v ČSSD není osamoceným jevem, ale týká se i jiných, ne-li všech politických stran. Navíc jej dokonce zasazuje do blíže nevyargumentovaného, neustálého růstu napětí mezi centry a periferiemi dokonce i v rozměrech celé EU.

Nakonec kořen sporu centra a krajů vidí v tom, že ČSSD byla ve státě příliš dlouho v opozici, zatím co v krajích vládla.

Připomínky k jednotlivým tezím autora

Samozřejmě, že konflikt ve vedení ČSSD není sporem dobra a zla. Autor je velmi vzdělaným filosofem, takže ví, že jsou dokonce celé filosofické systémy, které se bez nesmiřitelného antagonismu dobra a zla docela dobře obejdou. V politice je ale všechno poněkud složitější. V ní přece jenom platí, že je zapotřebí dodržovat určité mravní normy v jednání i chování jedinců uvnitř strany, celé reprezentace strany pak vůči partnerům v soutěži a především vůči občanům. Hlavně pak že je důležité ohodnotit prospěšnost, či škodlivost toho kterého činu v té, či oné konkrétní době a to nejen s ohledem na přítomnost, ale i na budoucí zájmy strany.

S odmítnutím moralizování a dehonostování aktérů autor bohužel opomněl zhodnotit vliv jednotlivců na ony zdůrazňované strukturální problémy, neboť ty v žádném společnostním procesu nelze neprodyšně oddělit od jednání jejich spolutvůrců, zvláště pak nikdy od těch, kteří v nich mají až suverénní postavení.

Z příčin turbulence v nejvyšším vedení ČSSD se autorovi nakonec proto úplně vytratil vliv osobních vazeb a především konkrétních animozit stranických reprezentantů. V celých dějinách byly osobní vazby určující v mocenské sféře politického prostoru. V demokratických společenstvích sice jejich absolutnost pominula, ale v žádném případě je nelze při posuzování sporů, konfliktů až krizí pominout.

Pan Bělohradský se dopouští podle mne příliš velkého zobecňování tím, že se jenom jediný, ba doslova jmenovitý jev, pokouší zasadit do až příliš širokého procesu, který nazývá glokalizací. Ve formální logice jde o sporné vyvozování obecného z jednotlivosti. Považuji dále za špatně vyargumentované tvrzení, že v současnosti roste napětí mezi regiony nejen v ČSSD, ale ve všech stranách, ba dokonce v celé EU. Obecně lze totiž říci, že po celé dějiny existovalo napětí mezi centrem a regiony, či periferií, ať krajskou či místní. Dokonce nejen mezi reprezentací, ale i značnou částí obyvatel. V žádném případě nejde o historicky nový jev a především nepoznaný. Vždy se ho snažili a neustále rovněž snaží, političtí reprezentanti jak států, tak regionů za pochodu řešit a je dokladem jen jejich schopností, že se neprovalí v krizi.

Nepřesným hodnocením ze strany autora je, že napětí mezi centry a regiony prohlašuje v současnosti za neustále rostoucí a především jakoby nezávislé na jednajících osobách, takže politici musí řešit až jejich následky. Skutečností je, že strukturální napětí ve společnosti nemá žádný trvalý trend, ani stoupající, ani klesající. To pouze struktury společenských systémů jsou stále složitější, komplexnější, takže již samotná orientace v nich potřebuje stále větší schopnosti každého jejich příslušníka. Jejich zvládání ve formě správy, řízení, či vládnutí proto vyžaduje stále širší a nové schopnosti. Nároky na reprezentanty společenství tak nebývale rostou.

Takže glokalizace je mimo jiné i problémem limitů lidských možností. Schopný politik musí proto znát své limity, limity společenství, jež reprezentuje, jakož i okolí.

Demokratický politik by si měl být neustále vědom především toho, že jedním z pilířů demokratické správy je princip subsidiarity, který musí nejen uplatňovat, ale jeho realizaci neustále revidovat a přizpůsobovat na měnící se podmínky.

Autor opomíjí, že strukturální podmínky nejsou ani darem shůry, čirým výsledkem objektivních procesů, ale že je reprezentanti -- političtí aktéři -- spoluvytváří, mnohdy naprosto určující měrou. Zásadním úkolem schopných politiků pak je, aby jejich činností strukturální napětí snižovala, nebo je alespoň nezvyšovala. Ti nejschopnější mnohým prvkům strukturálního napětí dovedou předcházet tvorbou institutů, kupříkladu pravidel a institucí.

Konkrétně k současnému pokusu o násilné převzetí vedení ČSSD

V žádném případě nechci v tomto textu konstatovat nic víc, než ilustrovat své připomínky k tezím pana Bělohradského.

Současné vedení ČSSD si samo zvýšilo šanci na propuknutí sporu v otevřený konflikt již tím, že konstituovalo instituci Asociace krajů ve formě vytvářející druhé centrum soutěže o moc jak uvnitř strany tak dokonce ve státě. Asociace se nikdy neměla stát silou stojící proti centru, ale pouze vlivovou skupinou participující s centrem strany na řešení celostátních problémů. V žádném případě pak neměla mít oprávnění k suverenitě v jednání s exekutivou státní moci od ministrů, přes vládu po prezidenta. V momentě, kdy reprezentaci Asociace tvořili jen a jenom hejtmani jedné strany (ČSSD), neměla jí vnitrostranická pravidla dovolovat vyjednávání s centrálními orgány státu bez účasti nejvyššího centrálního vedení strany.

Současné vedení ČSSD ve vnitrostranické praxi nedokázalo co nejúplněji uplatňovat princip subsidiarity. Ani ve svých stanovách jasně neodděluje oblasti činnosti, v nichž je výsostným suverénem centrum, od oblastí, do nichž centrum krajským a místním organizacím prostě nezasahuje.

Nepovedlo se vytvořit z poslanců či senátorů sbory řešící jen celostátní problémy a na jiných funkcionářích pak ponechat kupříkladu soutěž o státní či evropské dotace, určené pouze regionům. Naopak, nejvyšší orgány strany akceptovali, že jednotliví poslanci v rámci celostátního rozpočtu si u krajů a obcí získávají jakési "plusové body" tím, že při projednávání rozpočtu doslova urvou jeho část pro své lokální "voliče". Pan Bělohradský správně vidí jeden prvek růstu sporů centra ČSSD s kraji v tom, že strana byla ve státě v opozici, zatímco v krajích vládla. Správně také tvrdí, že v některých krajích vládla metodami korespondujícími celostátnímu vládnutí, tedy klientelisticky, mafiánsky, zkrátka prohlubujícím se provázáním politiky a byznysu. Z toho ale už jasně nevyvodil, že takové chování krajských "vlád" mělo negativní vliv na voliče a tak se rovněž zasloužilo na nevalném výsledku ČSSD, možná daleko víc, než ideově vlažně vedená předvolební kampaň, což si zasloužilo hlubší rozbor před jakýmkoliv rozhodováním o dalším chování strany.

V politické straně, která má dlouholetou podporu tak velkého elektorátu voličů již dávno mělo být v jejích vnitřních pravidlech kupříkladu naprosto nepřípustné, aby vedoucí funkcionáři byli odvoláváni bez odpovědné analýzy jejich činnosti, ba ani možné, aby se rozhodli sami abdikovat, bez takovéhoto rozboru. Nejvyšší reprezentanti strany totiž nejsou zodpovědní jen straníkům, nebo dokonce jejich "věrchušce", ale právě onomu doslova obrovskému počtu voličů, kteří je do nejvyšších pater politiky vynesli.

V politickém prostor, především pak v jeho nejvyšších sférách, nikdy nelze odmítat osobnostní ambice. Jednak proto, že nejsou zavrženíhodné, protože vedoucí politik bez nich nemůže vůbec existovat. Ale také proto, že jsou vždycky využitelné ku prospěchu strany, či alespoň některého jejího konkrétního zájmu. Odmýšlím tady od toho, že by rozhodující orgány strany měly mít o takových ambicích přehled, ale ve všech případech by měly disponovat pákami, zajišťujícími aby ony ambice nemohly poškozovat stranu. Třeba až po institut povinné abdikace ze zastupitelských funkcí, pokud chce poslanec, senátor, radní či jakýkoliv občany volený straník, přejít do jiné strany.

Poslední dva odstavce jsou jen příklady, kterými vedení strany již dávno mělo reagovat na minulé kolize ve svém vedení tak, aby v dalším životě strany bylo snižováno vnitrostranické pnutí. Zasvěcenější analýza určitě ukáže mnoho dalších zdrojů možného strukturálního napětí. Na jejím základě pak lze hledat pravidla, která sníží jejich rizikovost pro další život strany.

0
Vytisknout
6739

Diskuse

Obsah vydání | 11. 11. 2013