Lhát se nemá

6. 11. 2013 / Přemysl Janýr

Více než jiné okolnosti mne na výroku zaujaly jeho referenční etická autorita a fakultativnost. Vzpomněl jsem si, jak nám před mnoha lety, ještě za hluboké normalizace, náš syn v příslušném věku pěti, šesti let poprvé vědomě zalhal. Prozradili jsme mu tenkrát důležitou věc: Ale když budeš lhát, tak už nikdy nebudeme vědět, jestli to co říkáš je pravda, nebo ne. Nikdy tomu už nebudeme moci věřit. Výchovných problémů následovalo ještě dost, ale lhaní mezi ně nepatřilo. Zpětně si říkám, že měl velké štěstí, že se to dozvěděl včas.

Bylo by pošetilé chtít současný konflikt uvnitř ČSSD redukovat na nedostatečnou sociální informovanost jeho proponentů. Půdorys problému je obecně systémový, avšak zasazený do specificky českých vzorců, v nichž obsedantní potřeba moci tvoří jen jednu, i když nezanedbatelnou část. Pokusme se ukázat si na nich jejich kontraproduktivnost.

Kdyby se jednalo pouze o neumětelský pokus o spiknutí několika jedinců trpících panickou hrůzou z vlastní bezvýznamnosti, nestál by za řeč. Konflikt však zahrnuje základní dilema dvou protichůdných systémových principů a diskreditací proponentů jedné strany se neřeší, nanejvýš odkládá: Princip centralizovaného či decentralizovaného rozhodování.

Jeho obsahem je v konkrétním případě spor mezi centrem a kraji (obecně provincií) a opakuje se, omezíme-li se pouze na lidská společenství, od vzniku států před tisíciletími dodnes. Nemá správné řešení. Optimální poměr centralizace a decentralizace závisí jak na specifických vlastnostech a stupni vývoje, tak na vnějších podmínkách a obojí se v čase mění. Acemoglu a Robinson například považují centralizaci za nezbytný předpoklad pro vznik průmyslové společnosti, ale poté naopak liberalizaci a decentralizaci za předpoklad jejího dalšího efektivního vývoje. Pro stabilitu jsou podstatné spíše adaptační mechanismy, umožňující průběžné úpravy bez destruktivních účinků. Současný vývoj alespoň v rozvinuté západní civilizační sféře tenduje -- nikoliv ovšem výhradně -- k decentralizaci směrem k regionům a k občanské společnosti.

Prvním specificky českým aspektem problému je naše tradiční centralizační zatíženost. Začíná vznikem samostatné republiky pod českou dominancí, do které byly proti své vůli začleněny rozsáhlé národnostní menšiny. Počáteční představa něčeho na způsob Švýcarska musela rychle ustoupit pragmatické nutnosti tuhého pragocentrismu, neměl-li se nový stát vzápětí rozpadnout. Centralisticky si po válce musela nový režim zařídit také Košická vláda, postrádající ústavní legitimitu i následný komunistický režim, ohrožovaný vnějšími kontrahenty i disentem vlastních občanů. Krátký decentralizační experiment po jeho kolapsu vedl okamžitě k rozpadu země a následná přerozdělování majetků od privatizací až po církevní restituce byla opět možná pouze za předpokladu centralizovaného rozhodování nezávislého na vůli občanů.

Decentralizace správy do krajů sledovala primárně cíl delegovat zodpovědnost pryč z centra. Zároveň však již nemohla mít formu demokratického centralismu, která předchozímu režimu poskytovala nad provincií dostatečnou kontrolu. V privatizačním zápalu si nikdo neuvědomoval, že nově ustavené kraje získají vlastní dynamiku a že vedle zodpovědnosti si postupně začnou nárokovat také vliv na rozhodování centra. A co hůře, že váha pražského centra je ve srovnání se zbytkem země malá, že proti spojenectví krajů dlouhodobě nemá šance, ať již se jedná o státní správu, anebo o politické strany.

To je v historii české samostatnosti nový fenomén. Vyskytoval-li se kdy významnější odpor ze strany provincie, byl dosud vymezen především etnicky: Němci, Maďaři, Slováci, Poláci. Disent na úrovni Asociace krajů nyní staví centrum před výzvu, ke které mu chybí zkušenost. Zaznamenal jsem v některých komentářích, že se jedná o standardní problémy i v dalších zemích, včetně zmínky o Rakousku.

To mohu potvrdit, ovšem opět s poukazem na česká specifika. Rakousko je svaz devíti samostatných historických zemí jako Horní a Dolní Rakousy, Vévodství Korutanské a Štýrské, Tyrolsko atd., srovnatelných s českými historickými zeměmi Královstvím Bohemie či Markrabstvím Moravským. Vztahy mezi nimi -- včetně těch českých -- a vídeňským centrem se vyvíjely po staletí a ani sdružení oněch německy mluvících v Rakouskou republiku (tedy zdola) v roce 1918 na principech subsidiarity nic zásadního nezměnilo. České země naproti tomu prošly opakovanými reformami územní správy a dnešní kraje jsou libovolně shora utvořené celky bez tradice územní identity, samosprávy a vztahů s centrem. Pokud by zůstaly, dalo by se očekávat, že se po desetiletích turbulencí konsoliduje vymezení pravomocí a adaptační mechanismy, umožňující nekonfliktní posuny v závislosti na aktuálním vývoji. Pravděpodobnější však je, že některý z příštích dvacetiletých režimů provede novou reformu územní správy a začneme opět od nuly.

Na konkrétním konfliktu se ovšem podílejí další specificky české vzorce, zejména ony vyplývající z nacionálně socialistické podstaty české identity: Nepřítel je uvnitř, mezi námi, spojenec venku, mimo nás. Tak si nalézá regionalistická skupinka kolem Michala Haška v boji proti centralistickým rivalům uvnitř strany spojence mimo stranu, v osobě prezidenta. Že to okolí vnímá jako zradu je pro ně nejspíše jen výsledkem mediální manipulace -- vždyť přece všechny naše dosavadní režimy vznikaly podle stejného vzorce, vždy v boji proti vnitřnímu nepříteli zvítězila malá skupinka odhodlaných za podpory vnějšího spojence, od TGM a Beneše přes Košickou vládu, Gottwalda, Husáka až po Havla s Klause. Co by najednou mělo být špatného na tom, když další skupinka odhodlaných převezme stejným způsobem koaliční jednání a posléze i partaj? Že by se to snad také mělo nemít?

Ať už se ČSSD se svým problémem vypořádá jakkoliv, problém sám ukazuje hlubokou destruktivnost zakořeněných vzorců. Michal Hašek je nepochybně schopný politik a pokud jsem měl příležitost ho poznat, působil jako člověk vysoce angažovaný pro svůj region i v záležitostech, které neměly s potřebou moci nic společného. Navíc co sám iniciativně přislíbil také splnil -- a to se nestává často. Problém dělby mezi centrem a periferií je autentický, ČSSD se s ním bude muset vypořádat a Hašek by nepochybně byl vysoce kompetentním reprezentantem jeho jedné strany. Bohužel mu nikdo včas neprozradil, proč se lhát a zrazovat nemá, že je to konec vlastní důstojnosti a hodnověrnosti. Copak máme schopných politiků tolik, abychom s nimi mohli takhle nehorázně mrhat? Nemůže jim někdo poradit?

Když už jsme u historických souvislostí, průběh konfliktu mezi centrem a provincií evokuje dalekosáhlé paralely mezi Zemanem a Benešem. Oba začínali strmým vzestupem komety na českém politickém nebi, než je důsledky jejich působení dovedly k ještě strmějšímu pádu. Beneše ztráta německého pohraničí, Zemana opoziční smlouva a korupční aféry. Oba poté museli z aktivní politiky odejít, Beneš vyučovat na universitu do Chicaga, Zeman objímat stromy na Vysočinu.

Mezitím vedl dramatický vývoj ke vzniku širokého konsensu o nezbytnosti se mu aktivně postavit. V prvním případě vyvolalo obsazení země a zřízení protektorátu konsensus napříč politickým spektrem včetně protektorátní vlády o nutnosti znovuobnovení Československa. Ve druhém případě vyvolal rozsah asociálnosti a korupce neoliberální vlády konsensus napříč politickým spektrem včetně částí ODS a TOP09 o nutnosti tento mafiánský kapitalismus zarazit.

Důvody odchodu tím byly zatlačeny do pozadí a pozapomenuty, což Benešovi i Zemanovi poskytlo příležitost k návratu do aktivní politiky. Nejhlubší motivací obou je odčinění prožitého pokoření, uchopení nejvyšší moci a pomsta na těch, kdo jim pád způsobili. Oba zahajují bezohledné osobní tažení za prezidentský úřad, pro které musí získat spojence, smést ty, kdo stojí v cestě a zbavit se těch, kdo již nejsou k užitku.

Beneš ani Zeman nejsou žádní idealisté, ale přesvědčení sociální darwinisté a pragmatici moci, podle kterých v životě vítězí silnější. Konsensuální cíle a jejich hlasité vzývání jsou jim pouhým populistickým nástrojem. Heslo znovuobnovení samostatného Československa Benešovi nikterak nebrání, aby Stalinovi za podporu svého prezidentství nabízel Podkarpatskou Rus nebo uzpůsobení země sovětským zájmům a aby ho vyzýval k zásahům do vnitřních československých záležitostí. Heslo levicového boje proti korupci Zemanovi nikterak nebrání, aby dvakrát zhatil či oslabil vládní ambice nejsilnější levicové strany a aby si svou prezidentskou kampaň nechal financovat z neprůhledných zdrojů zahraničních korporací, přičemž přislíbenou či zaplacenou cenu se jako v prvním případě dozvíme až se zpožděním.

Oba svého cíle nakonec dosáhnou a oba se okamžitě pustí do upevňování své osobní, s nikým nesdílené moci, nejprve ustavením vlastní vlády. V dějinách české samostatnosti se vyskytly pouze dvě vlády dosazené svévolným rozhodnutím jednotlivce: Benešova londýnská z června 1940 a Zemanova Rusnokova z července 2013. I ta Košická, ba dokonce i ty komunistické vzešly z vyjednávání politických stran.

Po instalaci vlastní vlády je v obou případech na pořadu roztržka s politickým rivalem a jeho pacifikace. Beneš vyzývá v srpnu a září 1940 protektorátní vládu k otevřenému konfliktu s protektorátní mocí a následné demisi. Po odmítnutí nechá zlikvidovat jejího předsedu Aloise Eliáše řízenou denunciací gestapu. Rovněž Zeman se v říjnu 2013 soustředí na ovládnutí ČSSD a na likvidaci jejího předsedy Bohuslava Sobotky řízeným vnitrostranickým pučem.

Zde zatím paralely končí. Měli-li bychom podle nich předvídat i budoucí vývoj, prezidentovo dílko se osamostatní, svého zdravotně podlomeného otce odsune stranou a po likvidaci zbytků demokracie si naplno začne užívat předností totalitního režimu. V nostalgické paměti národa pak zůstane Zeman jako na dlouhou dobu poslední demokratický prezident.

Anebo se také může zopakovat situace ze srpna 1968, kdy sověty navržená dělnicko-rolnická vláda pod dojmem celonárodního odporu odmítla úřad nastoupit. Také se může ČSSD vzmužit a proti všem obstrukčním pokusům prosadit vlastní koaliční vládu, která se prezidentovým touhám ubrání.

V žádném z možných scénářů však již Zemana další velká sláva na prezidentském stolci nečeká. Lhát se nemá. Intrikovat a podvádět také ne. Benešovo dědictví tragicky ovlivnilo náš následný vývoj na desítky let a neúspěšně se s ním vyrovnáváme dodnes.

0
Vytisknout
5905

Diskuse

Obsah vydání | 8. 11. 2013