Britské listy v Jihlavě 7:

Nejnovější dokumenty z České televize jsou slibné

7. 11. 2013 / Sam Graeme Beaton

Jednou ze silných stránek současné dokumentární produkce České televize je používání etablovaných filmařů společně s podporou nových talentů. To vedlo k vzniku kolekce různých projektů na nejrůznější témata. Řekl bych, že ve srovnání se současnými projekty BBC dělá Česká televize daleko lepší práci, a to proto, že dává na svých okruzích stejně prioritní prostor dokumentárním filmům jako jinému materiálu.

Dobrým příkladem, jak se prosazuje mládí, je projekt Expremiéři, který se má vysílat příští rok, kdy filmaři z FAMU vytvořili seriál, který se zabývá bývalými ministerskými předsedy postkomunistického českého státu. Na jihlavském festivalu se promítaly tři tyto filmy - o Petru Pithartovi, o Vladimíru Špidlovi a o Václavu Klausovi. Je to zajímavý nápad natočit sérii přibližně půlhodinových filmů od různých režisérů a založit ji na vizuálním materiálu, který už je k dispozici. Zdá se, že to bude relativně úspěšné. Dílo Jaroslava Kratochvíla o Pithartovi činí dobře, že se protagonisty neptá na žádné otázky, ale ustoupí a umožní bývalému premiérovi, aby hovořil o tom, co bylo těžkými úkoly jeho vlády a jak vidí politickou budoucnost. Režisér ho bere na různá místa, která měla vazbu na jeho premiérský úřad, například do automobilky a do dolů, a zorganizuje debatu bývalých ministrů u kulatého stolu, která zachycuje Pitharta daleko přirozeněji, než kdyby se mu strčila kamera do tváře. Zůstává však otázka, zda by takováto technika dosáhla takového úspěchu s daleko kontroverznější osobou, například s Klausem nebo se Zemanem, a film neobsahuje tolik nepříjemných otázek, kolik by se jich dalo očekávat. Celkem vzato se však tomuto filmu podařilo vytvořit rovnováhu mezi Pithartovým politickým dědictvím, jeho postoji a člověkem samotným. Film zaznamenává, jakým problémům čelil v době nově nezávislého Československa.

Další film, který se věnuje sociálnímu demokratu Špidlovi a který natočil režisér Martin Kohout, se rozhodl použít daleko větší množství záběrů z televize, zejména z období kolem prezidentské volby a vstupu ČR do EU. Rozhovory pak věnují pozornost neshodám a rozdílům mezi Špidlou a Zemanem, a to pravděpodobně záměrně, vzhledem k tomu, že je Zeman znovu ve funkci. Na rozdíl od sympatizujícího postoje předchozího dílu se Kohout záměrně zaměřuje na nedbalost české politiky a dosahuje toho jiným přístupem k svému tématu. Naprosto rozdílné je však, jak se Petra Nesvačilová rozhodla natočit svůj dokumentární film o Václavu Klausovi. Je to částečně proto, že Klaus odmítl se nechat pro tento dokument nafilmovat, a tak si musela režisérka vymyslet novou metodu, která by prostě nespočívala jen v tom, že film sestavím ze starých rozhovorů s Klausem. A tak se film Václav Klaus proměňuje v režisérčino hledání stop po bývalém předsedovi ODS. Režisérka se staví před kameru a navštěvuje mnoho míst, které nechvalně prosluly v souvislosti s jeho premiérstvím. Všechny tři tyto filmy se od sebe navzájem formátem velmi odlišují, ale překvapivě, to dohromady funguje.

Na Klusáka a Remundu je vždycky spolehnutí, že vytvoří svým vlastním jedinečným způsobem myšlenkově originální filmy, a udělali to znovu svým snímkem Život a smrt v Tanvaldu. Tento film přichází v době, kdy sílí debaty o míře rasismu v České republice a usmrcení mladého Roma na Nový rok slouží jako drastická připomínka této skutečnosti. Nyní už většina diváků seznámených s filmy Klusáka a Remundy ví, že jsou tito režiséři nejefektivnější, když pojednávají o kontrastech a o pokrytectví, a je to stejné i v tomto filmu, který srovnává to, co by mělo být celostátním skandálem, s indiferentní reakcí mnoha lidí v městě Tanvald na tuto smrt, v oblasti známé uzavíráním továren a vysokou nezaměstnaností. Navzdory tématu tohoto filmu neváhají Klusák a Remunda umístit sami sebe doprostřed příběhu a tentokrát to slouží k včlenění etického aspektu - měli by filmaři zaměřovat svou kameru na mladého chlapce, který přišel o otce? Jak by mělo filmování přistupovat k rodině oběti? Mezi oběma režiséry vznikne spor a to přináší nové informace nejen v kontextu filmu Život a smrt v Tanvaldu, ale také o tom, jak přistupují oba režiséři k tomu jak natáčet dokumentární filmy. Film vůbec není jednorozměrný a nezaměřuje se pouze na tragédii smrti, stává se odrazovým můstkem pro debatu o toleranci a asimilaci a vede k zpochybňování našich vlastních předsudků i toho, jak v naší společnosti pohlížíme na Romy.

Zajímavým novým filmem, který se má vysílat na ČT2 11. listopadu, je nový film Radima Špačka Pod dlažbou je pláž o významu vysílání veřejné služby. Možná je to trochu sebestředné téma, vzhledem k tomu, že Česká televize je vysílatelem veřejné služby, nicméně je to cenné připomenutí, co taková služba může poskytovat. Tento film se skládá z řady rozhovorů s odborníky, kteří se podílejí na veřejném vysílání, včetně bývalého generálního ředitele BBC Grega Dyka a také Jana Čulíka z Britských listů. Mám dojem, že byl ten film sestaven velmi dobře a nechám si konečný úsudek, až ho uvidím napodruhé, ale je v této souvislosti nutno říci, že občas snímek Pod dlažbou je pláž představuje BBC jako něco víc, než co ta instituce ve skutečnosti je. Je krásné považovat BBC za vzor, jímž se můžeme inspirovat, avšak líčit BBC jako neomylnou (k čemuž se možná, nejméně v Dykeových slovech, film dost přibližuje) by bylo nesprávné. Tento falešný dojem pochází především z představy, že je BBC objektivní, a což je důležité, že ji lidé v Británii za objektivní považují.

To není pravda - stále častěji prostřednictvím toho, jak BBC pojímá krizi v Gaze a v Sýrii, abychom jmenovali jen dva příklady, ji nyní obviňuje mnoho částí společnosti, že je BBC zaujatá a prosazuje určitý konkrétní názor. K tomu také dochází v domácí politice - když jen pohlédneme na klíčový debatní politický pořad BBC Question Time, vidíme, že předseda britské euroskeptické strany UKIP Nigel Farage byl pozván do pořadu vícekrát než jakýkoliv jiný politik, navzdory tomu, že UKIP nemá ve Skotsku jediného poslance a ve Walesu a v Severním Irsku jich dohromady nemá ani pět. V mnoha ohledech není UKIP ničím víc než jen okrajovou, rasistickou šovinistickou anglickou stranou a rostoucí hněv plátců koncesionářského poplatku ohledně toho, jak s nimi BBC běžně mluví, je zjevný. Diváci ve Skotsku si povšimli, že operace BBC ve Skotsku se snaží potlačovat argumenty pro skotskou nezávislost a zároveň zvyšují počet pořadů o údajných sdílených "britských" hodnotách a "britské historii".

Také bych býval ocenil analýzu politické charakteristiky BBC, tuhle záležitost film v podstatě pominul. Thatcherismus v osmdesátých letech vedl k stížnostem, že BBC tehdy přišla o svou neutralitu. Byli totiž prý jmenováni předsedové Rady BBC za tím účelem, aby se BBC přiblížila vládní politické linii. Politické zasahování do vysílatele veřejné služby má tak bezpochyby záporný dopad na kvalitu, roli i tematický okruh pořadů - a dokumentární film, který pojednává o významu vysílání veřejné služby, by se tím měl přímo zabývat. Mezi lidmi, kteří mají zájem o sdělovací prostředky, jistě nepochybně vznikne na toto téma debata, až film Česká televize odvysílá, a to bude zásluhou tvůrčího týmu, který vytvořil snímek Pod dlažbou je pláž, protože dokumentaristé by se skutečně měli podílet na vytváření debaty o kontroverzních otázkách. Osobně se na takovou debatu těším.

Film Ivo Bystřičana Mých posledních 150 000 cigaret je zábavný snímek s vážným posláním. Je to další projekt z České televize, který nyní můžete zhlédnout v českých kinech. Původně měl tento film být jen zábavou pro Bystřičanovy přátele. Pojednává o jeho osobním úsilí přestat kouřit. Zároveň film klade vážné otázky o českém tabákovém trhu a jeho dopadu na zdraví a finanční stav národa. Režisér má na sobě cigaretový kostým. Film je jakýmsi křížencem mezi snímky Thank you for Smoking a Supersize Me, a i když by zřejmě mohl být režisér obviněn, že tento konkrétní styl jenom napodobuje, výsledek není špatný. Bystřičan umí vyprávět příběh a je to sympatický člověk. Rád politiky ztrapňuje a divák to rád sleduje. Tento film samozřejmě není žádné vysoké umění, ale to ani nepředstírá a snímek dokazuje, jak mnohostranný dokáže Bystřičan být při své filmové práci.

Jak jsem se snažil ukázat výše, diváci se mají na mnoho co těšit v nadcházejícím programu České televize i v projektech, které ČT podporuje. Z toho, že na jihlavském festivalu měla Česká televize svůj vlastní prostor i z kvality představených filmů mám dojem, že má Česká televize vážný zájem o výrobu dokumentárních filmů pro široké publikum. To je nutno přivítat, stejně jako rozsah vyráběných filmů od nových i od zavedených režisérů. Česká televize se tak dostává do příznivého postavení, v němž bude schopna připravovat v budoucnosti ještě více dokumentárních filmů.

0
Vytisknout
5915

Diskuse

Obsah vydání | 8. 11. 2013