O Tigridovi jen v dobrém nestačí

4. 11. 2013 / Daniel Strož

V nakladatelství Mladá fronta chtěli asi nějak důstojně připomenout desáté výročí úmrtí Pavla Tigrida, neodmyslitelné osobnosti české exilové žurnalistiky a rozhodli se za tím účelem vydat biografii napsanou Pavlem Kosatíkem. Kniha, opatřená řadou dobových fotografií, jmenným rejstříkem, poznámkovým aparátem a vším, co k tomu patří, nese titul Tigrid, poprvé a její podtitul zní Průvodce osudem inteligentního muže ve dvacátém století.

Název souhlasí, protože jde doopravdy o první (ač prozatím hodně nedokonalý a nesmělý) počin ke zmapování Tigridovy životní cesty. Kosatík přitom nijak neklame ani podtitulem o "inteligentním muži", jímž Tigrid bezpochyby byl; zde ovšem spíše parafrázuje jeho dozajista nejobjektivnější dílo s názvem Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, vydané poprvé roku 1988 v Torontu u Škvoreckých.

Nejobjektivnější kromě jiného i proto, že v něm Tigrid energicky vyvrací v určitých časových úsecích vždy znovu v naší společnosti propukající fámy o komunistickém puči v osmačtyřicátém roce. A současně hned na několika místech, jako přímý svědek oněch událostí, nenapadnutelnými fakty dokládá, že KSČ získala tehdy vládní moc svobodnou volbou občanů, zhnusených neúnosným čachrováním ostatních politických stran.

Nahlédne-li čtenář -- ještě než se do knihy začte -- napřed do obsahu, nabudí se v něm pocit, že o Tigridovi načerpá spoustu informací. Slibují to kapitoly, označené Schönfeldové, Ve studentském časopise, Soukromý život, Začátky v Německu a další.

Jenomže při čtení brzy začne vycházet najevo, že vyjma trochy podrobnějších Tigridových životopisných údajů, zveřejňovaných částečně již v minulosti, Kosatík nevynáší na světlo skoro nic nějak světoborného. A to málo jen v přehnaně opatrných náznacích.

Rozhodně tedy nevysloví jasně to, co by očekávali jedinci, jimž hlavy stále zatěžuje četnými záhadami opředený někdejší vydavatel časopisu Svědectví a v letech předtím spoluzakladatel československého vysílání Svobodné Evropy. Řekněme to takto: typického zájemce o Tigridovu osobu zdaleka neuspokojí taková banální zjištění, jako že s manželkou spolu po desítky let v cizině vlastně žili rozvedení, na což se přišlo až teprve po jejich návratu do republiky.

Nebo že byl Tigrid bonvivánem (rozuměj doslovně světákem a požitkářem), s oblibou luxusně stolujícím a kouřícím ty nejdražší doutníky.

Pravda ale také je, že Tigridův životopisec Kosatík si je těchto slabin svého textu vědom, pročež poněkud mlhavě vysvětluje "že někdo mluví proto, aby se otevřel, jiný proto, aby se řečí skryl". V doslovu potom zároveň ještě dodává: "O něčem nebylo možné mluvit z důvodů citových (holocaust), o něčem z důvodů pragmatických (okolnosti čtyřicet let trvajícího boje s komunismem)".

Čtenářům tudíž nezbude, než se během některých popisovaných Tigridových životních peripetií zamýšlet nad tím, jestli by z nich dotyčný vůbec dokázal bez úhony vyjít, nebýt onoho "kdesi kohosi" mocného, kým byl podporován a chráněn.

Takovým jedním drobným příkladem toho by mohly být Tigridovy podivně "bezelstné" dlouhodobě udržované schůzky s československým agentem v New Yorku (v půli padesátých let, uprostřed extremně vyhrocených poměrů studené války!), a to k tomu dokonce v agentově bytě.

Anebo třeba důležitý poznatek, že když se v roce 1960 stěhoval se svým Svědectvím z USA do Francie coby evropský ředitel pofidérního nakladatelství Walker and Company, vlastněného vysoce postaveným příslušníkem CIA, byl těsně předtím vybaven (včetně členů rodiny) americkým občanstvím.

V exilu nebylo pomalu ničeho, v čem by neměl Tigrid prsty. Účastnil se prakticky všeho, co mělo nějakou souvislost s Československem. Kosatíkem je kupříkladu popisován jeho podíl na pravidelných setkáních Opaskova katolického laického sdružení Opus bonum v severobavorském Frankenu.

O tom posledním v říjnu před převratem 1989 Kosatík tvrdí, že "tentokrát tam nediskutoval tak vášnivě, jako v minulých letech", což vyloženě nesedí.

Jelikož jsem byl shodou okolností (na přání básníka Petra Prouzy, který proto za mnou přijel z Prahy do Mnichova) iniciátorem právě tohoto podniku, jehož tématem bylo hledat sblížení exilových a domácích spisovatelů, z nichž tam čtyři byli pak oficiálně vysláni, vzpomínám si, že právě tady Tigrid vystupoval obzvlášť agresivně.

Naprosto se netajil tím, že s domácím režimem je konec, a že je to ostatně už záležitostí pouhých dnů.

Tigrid nezřídka disponoval informacemi, ke kterým nikdo z našinců neměl přístup. Začátkem osmdesátých let mne třeba napomínal, abych se měl na pozoru před jistým člověkem, převážejícím do ČSSR exilovou literaturu doslova "ve velkém". Šlo skutečně o agenta StB, jak se dodatečně potvrdilo i v pověstných Cibulkových seznamech.

Kosatík má však ke své škodě v knize o Tigridovi nejrůznějších omylů a nepřesností celou řadu. Za velký lapsus z mého pohledu považuji zbytečné kličkování kolem toho, proč Tigrid byl v říjnu 1971, v předvečer státní návštěvy Leonida Brežněva ve Francii, spolu s několika desítkami dalších "nepohodlných živlů" policií zadržen a nedobrovolně vyvezen na Korsiku.

Jednodušší by asi bylo rovnou poctivě napsat, že francouzské úřady Tigrida evidovaly jako amerického agenta, podle nich narušujícího tehdy prosazovanou "usmiřovací politiku" mezi východní a západní Evropou.

Nesouhlasí ani údaj o více jak dvou stech tisících poúnorových uprchlících; nebyla jich v reálu z tohoto počtu ani slabá čtvrtina.

Oním "tajuplným mužem", který měl Tigridovi dodávat aktuální materiály přímo z lůna ÚV KSČ, nebyl také, jak uváděno, Eduard Hofman, ale jak již před zhruba šesti lety odhalil spolehlivější historik Vilém Prečan, někdejší režisér Krátkého filmu Bohuslav Musil.

Výčet Kosatíkových pochybení by zřejmě mohl být delší; takže raději jenom napůl žertem doplňuji -- jelikož jsem osobně poznal většinu z těch desítek lidí, jejichž jména se v knize vyskytují -- že neidentifikovanou ženou na jednom snímku ze setkání spolupracovníků Svědectví je paní Maruška (Marie) Filipová. Foto pořídil pravděpodobně její manžel, spisovatel Ota Filip, neboť mezi tou osmičlennou skupinkou na obrázku není.

Svůj jaksi nesmělý, někde až servilně obdivný postoj k Pavlu Tigridovi opouští Kosatík teprve v samém závěru knihy. Tady se dost nečekaně a s poměrnou ostrostí pouští do kritiky Tigridova působení v domácích politických funkcích, počínaje rolí Havlova poradce a poté i v postu ministra kultury.

Tou dobou se Tigrid začal už vzdalovat svým kdysi proklamovaným předsevzetím, hlavně diskreditací sebe sama obhajobou Klausových -- v neposlední řadě též kulturu -- devastujících reforem a postupně se dostával do příkrého rozporu se všemi humanistickými idejemi, které hlásával ve svém Svědectví.

Jestliže závěrem oceňuji Kosatíkovu sice zřejmou, ale nakonec marnou snahu o skutečný Tigridův životopis, ke kterému (snad?) neměl k dispozici dostatek ověřených podkladů anebo potřebnou odvahu, pak kvůli tomu, že to, co je konečným výsledkem, má rovněž svou nespornou historickou hodnotu.

Mimoděk se totiž "životopisci" zdařil vcelku nestranný, nezaujatý průnik do hašteřivého, dílem udavačského a zejména také nestátotvorného prostředí československého politického exilu od poválečných let do převratového období roku devětaosmdesátého.

0
Vytisknout
8351

Diskuse

Obsah vydání | 6. 11. 2013