Politika jako diktatura spočívající na využívání emocionality mas

31. 10. 2013 / Veronika Sušová-Salminen

Včera jsem tak trochu zalistovala v klasické přednášce Maxe Webera "Politika jako povolání". Je překvapivé, jak moc je ten text stále aktuální. Například tam, kde Weber mapuje typy politiků, politických podnikatelů a stranickou politiku ve vztahu k tomu, co nazývá "patronát nad úřady" (zhruba, moc nad rozdělováním úřadů). Dokonce bych řekla, že v mnoha ohledech by se měla stát povinnou četbou všech těch, kdo se o to být v politice snaží a tím více i pro všechny, co se jí snaží pochopit, píše Veronika Sušová-Salminen.

"Politika se dělá hlavou a ne jinými částmi těla nebo duše," píše například Weber, i když neodmítá oddanost politice, která plyne z vášně a přiznává, že z hlediska etiky ne "pouze hlavou".

Jinde zase říká: "Kdo dělá politiku, usiluje o moc. O moc buď jako prostředek ve službě jiným (ideálním, nebo egoistickým) cílům, nebo o moc 'pro ni samotnou', aby prožíval pocit prestiže, který moc dává." O pár stránek dál dodává: "V žádných stranických půtkách nejde o věcné cíle, nýbrž především také o patronát nad úřady... Odstrčení od účasti na rozdělování úřadů pociťují strany hůře než jednání proti svým věcným cílům."

Poválečnou politiku Weber dobře odhadl, když ji nazval "diktaturou spočívající na využívání emocionality mas", což je něco, co se nezměnilo dodnes.

Weberova přednáška ale obsahuje i sociálně psychologickou dimenzi politiky jako povolání. Například ješitnost u politika považuje Weber za nemoc z povolání, se kterou musí politik bojovat ve dne v noci. Nevěcnost a nezodpovědnost jsou dva "smrtelné" politické hříchy, které jdou v ruku v ruce s ješitností.

A konečně Weber se zabývá etickou otázkou ve vztahu k politice: "Mělo by etickým požadavkům na politiku být skutečně zcela lhostejné, že politika pracuje se specifickým prostředkem, totiž s mocí, za níž stojí násilí" a pokračuje potom: "Žádná etika na světě se nevypořádá s faktem, že dosažení 'dobrých' účelů je v četných případech vázáno na to, že se zároveň berou v úvahu mravně povážlivé nebo přinejmenším nebezpečné prostředky a počítá se s možností nebo i pravděpodobností špatných vedlejších důsledků.

A žádná etika na světě nemůže vyřešit, kdy a v jakém rozsahu eticky dobrý účel 'posvětí' eticky nebezpečné prostředky a vedlejší důsledky." Tezi o tom, že z dobrého může vzejít jen dobré a ze zlého jen zlé, Weber odmítl s tím, že o opaku svědčí "celý průběh světových dějin" a "neúprosné přezkoušení každodenní zkušenosti".

Protože v politice jde o moc a moc je vždy spojená s násilím, které je jejím rozhodujícím prostředkem, Weber poznamenává, že "Kdo se chce zabývat politikou vůbec, a kdo se jí chce dokonce věnovat jako povolání, má si být vědom těchto etických paradoxů a své odpovědnosti za to, co se z něj samého pod jejich tlakem může stát. Začíná si, opakuji, s ďábelskými mocnostmi, které vykukují z každého násilí."

Tolik Max Weber v lednu roku 1919.

(Text se dá najít i na Internetu) ZDE

0
Vytisknout
2722

Diskuse

Obsah vydání | 31. 10. 2013