Proč se nevyplatí zaměňovat antisemitismus s antisionismem

30. 10. 2013 / Petra Kováčiková

Vezmu to trochu od konce. V poslední době se nám tu rozmohl takový nešvar. Říká se mu islamofobie či antiislamismus a spočívá v nekritickém odmítání náboženství islámu jako hlavního nositele násilí v moderním a civilizovaném světě.

O tom, do jaké míry tuto vášnivou nenávist podporují média a novodobý hon křesťanů (a nejen jich) na zahalené čarodějnice se pořádá jak mediálně, tak reálně i na nevinné civilisty, kteří mají s radikální odnoží islámu pramálo společného, to zde dnes nechci rozebírat. Chci nabídnout paralelu našeho vnímání jednoho náboženství s náboženstvím jiným a to s náboženstvím judaismu, které je ze skupiny tzv. náboženství jedné knihy nejstarší. Proč o tom chci psát: jako vždy panují ve většinové společnosti zažité mýty, které byly vybudovány z povrchní znalosti dané problematiky a zjednodušují tak terč nenávisti, který musí nahradit veřejného nepřítele. Někdy to bývá veřejný dluh, romská menšina, sociálně nepřizpůsobiví či právě muslimové.

Jak úspěšně boří Marek Čejka a další mýtus o odvěkém souboji mezi Židy a Araby, tak bych i já ráda zmínila několik zažitých předsudků, které se v souvislosti s tímto konfliktem objevují v české společnosti. Za prvé je dobré si uvědomit, že Židé a Arabové pocházejí jak etnicky, kulturně či jazykově, tak geograficky ze stejného prostředí. Blízký Východ má od příchodu islámu svou vlastní historii odlišnou od historie Evropy ve snaze sjednotit tamní obyvatele pod jednu víru, přesto však nikdy nebyla žádná náboženská menšina nucena k přestupu na islámu a v Koránu najdeme zmínku o tom, že ostatním náboženstvím patřící k náboženství jedné knihy (judaismus, křesťanství a islám) se nemá nutit islám. Dva verše z koránu, jež jsou často v této souvislosti uváděny, znějí: "Ve víře nesmí existovat žádný nátlak" (súra 2, verš 257) a: "A proto nechej věřit toho, kdo věřit chce, a nevěřit toho, kdo věřit nechce (súra 18, verš 30). Ani judaismus není určen širším masám, protože je výhradně záležitostí jednoho národa, národa vyvoleného Bohem, na rozdíl od universalistického přístupu křesťanství a islámu a je proto vázán výhradně na etnicitu (konvertování k judaismu je povoleno, ale konvertita nemá nikdy plnohodnotné postavení jako etnicky původní Žid). Židé žili po staletí roztroušeni po celém území Blízkého Východu a nikdy nebyli muslimy pronásledováni tak, jako v Evropě (proto je antisemitismus výhradě evropskou záležitostí, na rozdíl od antisionismu, který se objevuje po vzniku Izraele zejména v arabských státech. Dodnes žijí v různých státech Blízkého Východu židovské menšiny, které z různých důvodů často upřednostňují život tam než život v Izraeli (přestože izraelská vláda a Zákon o návratu nabízí Židům lákavé finanční uspokojení a výhody za to, když se přestěhují do Izraele). Tak například v Íránu žije největší židovská menšina na celém Blízkém Východě a Židé zde mají naprosto rovná práva s muslimy (v Íránu je povoleno jak křesťanství tak židovství a naopak jsou potírány různé sekty islámu, které ohrožují šíitský islám a íránskou teokracii). Do islamofobie se často zahrnuje pocit paniky z radikálních muslimů, kteří ovládají Blízký východ a v blízké době se chystají útočit i na starou dobrou křesťanskou Evropu. Tento strach vede k bagatelizování a k sympatiím s Izraelem, který se jako osamocený ostrůvek demokratické společnosti brání před necivilizovanými hordami vášnivých muslimů, jež si vzali za cíl jej z naprosto iracionálních nábožensko-fundamentalistických důvodů zničit. Což bývá jedním ze stěžejních důvodů soucítění s Židi a nenávisti k Palestincům, kteří bývají házeni do jednoho pytle se všemi muslimy, ve kterých se nacházejí i tak jazykově a kulturně odlišné národy jako jsou Turci, Kurdové, Ujgurové, Čečenci či Íránci. Bagatelizování, paušalizování a předsudky vedou k islamofobii, která v rezonuje více či méně i ve většině evropských zemích pod tíhou přívalů imigrantů z muslimských zemí ze strachu, že přistěhovalci chtějí za každou cenu šířit islám (já nevím, jak vy, ale muslimy na ulici přesvědčující ke konverzi nepotkávám, ale svědky Jehovovy stále ano) a už jim uchází, že důvodem pro jejich emigraci jsou ryze ekonomické a sociální důvody.

Evropský antisemitismus, který je spojen s historií Evropy již od nástupu křesťanství tak zároveň vyvrací pojem "židovsko-křesťanská Evropa", se kterou se objevil nejen Samuel Huntington ve svých teoriích o soubojích mezi západní křesťanskou liberální civilizací a východní islámskou a totalitární ne-civilizací. Protože křesťané od nástupu křesťanství pronásledovali Židy, což vyvrcholilo holocaustem, mezi těmito dvěma skupinami historicky neexistovalo žádné spojenectví, nýbrž jasný antagonismus a to daleko větší než mezi Židy a Araby, kteří pocházejí etnicky a jazykově ze stejných semitských kořenů. Tento pojem se objevuje se vznikem státu Izrael, který je líčen jako ostrůvek demokracie na despotickém Orientu a který musí Evropa a západní společnost podporovat už jen svým historickým dluhem vůči Židům, který vznikl uskutečněním holocaustu a svou sounáležitostí k tradicím demokracie a svobody.

Protože česká společnost je v porovnání se zbytkem Evropy výrazně ateistická, je zcela logický její kritický odpor k islámu, který je často prezentován médii pouze jako radikální forma náboženství s teroristickými skupinami a naprosto se nevěnuje pozornost existenci radikálních sionistických teroristů, kteří podnikají teroristické a vyhlazovací akce na nevinných civilistech v Palestině již od dob vzniku sionismu, křesťanských útočníků či genocida muslimů v oblasti Ujgurské autonomní oblasti v Číně nedej bože aby se snad kritizovaly násilné útoky buddhistů na muslimy v Barmě. Přestože je česká společnost zásadně ateistická a kritická ke všem náboženstvím, málokdy kritizuje náboženství judaismu, protože ho považuje za součást své kulturní tradice (proč?) a málokdy kritizuje rituálnost, symboliku a ortodoxnost Židů, přestože i radikální Židé se výrazně straní všech ne-židů a mnoho z nich stále pojímá svůj národ jako nadřazený vyvolený národ. Pocit dějinného dluhu vůči Židům je zakořeněn v evropské společnosti díky násilí páchanému na Židech v průběhu dvou tisícileté evropské historie a proto jim poskytuje výjimku při vynášení soudů politické a vojenské aktivity Izraele v oblasti Palestina. Mezi časté argumenty zastávající se Židů patří, že je to přeci národ s vlastním jazykem, kulturou a náboženstvím a jako takový má právo na sebeurčení, ale s podobným zápalem už málokdo v Evropě obhajuje boj Kurdů za nezávislost v Turecku, Iráku a Íránu, menšinu Balučů v Íránu, muslimských Ujgurů v Číně nebo vlastně i Romů v Česku. Všechny tyto menšiny mají svůj vlastní jazyk, vlastní kulturu a často i své vlastní náboženství odlišné od náboženství většiny. O zvycích muslimů se ví pouze to, že nejedí vepřové, mohou mít více žen a modlí se pětkrát denně. Často se pak zapomíná na to, kolik toho mají společného s Židy, kteří také nejedí vepřové, mohou mít podle Tóry také více žen a svou rituálností daleko nechávají většinu muslimů za sebou. Také se kritizuje zahalování vlasů žen, které je naprosto běžné u většiny ortodoxních křesťanů v Rusku, Gruzii či na Ukrajině, hinduistek v Indii či našich babiček na Moravě. Přestože sionismus se zakládá na Božím proroctví a na základě smlouvy Boha s židovským lidem o ovládání oblasti Palestiny, což je velice důrazný náboženský princip legitimizace státu, zdá se, že většina ateistických obyvatel České republiky s tímto principem nemá problém a nekritizuje jej. Je však slepá k dvoutisícileté historii národa Palestinců v Palestině a k jejich populaci, která byla před vzniku Izraele mnohonásobně vyšší než počet Židů (1 140 000 Arabů a 517 000 Židů). Nabízí se paralela, která by jistě vyvolala spoustu vášně, kdybych řekla, že před Mnichovem byl podobný národnostní poměr i v Československu: asi 6,6 milionů Čechů a 3,3 miliony Němců (v r. 1926) a tím pádem by měli i Němci svůj legitimní nárok na obsazení tehdejšího Československa.

Izrael již dlouhodobě překrývá svou původní demokratickou tvář, která je charakterizovaná existencí parlamentu a politickými stranami aktuálním radikálním sionismem, který určuje izraelskou zahraniční i domácí politiku od nástupu radikálního sionisty Benjamina Netanjahua. To, že Izrael nemá vůbec psanou ústavu stejně jako Velká Británie, se nezdá být ukazatelem něčeho nedemokratického. V parlamentu Knesetu se díky demokratickým volbám nacházejí i členové takových radikálních stran jako je Národní náboženská strana a xenofobní rabíni jako Israel Hess, který se proslavil svým výrokem o tom, že genocida je přikázána v Bibli Bohem a má vyhladit Amaleky (biblický nepřítel Židů, metafora na dnešní Araby), nejsou pronásledováni za rasistické názory. Aron Šaron nechal během invaze do Libanonu zmasakrovat palestinské uprchlické tábory Sabra a Šatíla kvůli údajnému ukrývání teroristů a po takzvaném vyšetřování musel rezignovat na funkci ministra obrany... aby se později stal dokonce premiérem Izraele. Netanjahu dále úspěšně ignoruje nařízení rady OSN o zákazu stavění židovských osad platící již z roku 1979, na jehož základě má Izrael okamžitě zastavit výstavbu infrastruktury a obytných ploch na okupovaných územích, na kterých navzdory mezinárodnímu právu zkonfiskoval majetek a půdu původních palestinských obyvatel (a civilistů). Také se dále úspěšně vyhýbá k spoluúčasti na Smlouvě o nešíření jaderných zbraních, přestože má podle různých zdrojů Izrael k dispozici již 80 -- 400 jaderných zbraní (které ovšem nikdy oficiálně nepřiznal). Netanjahuova plamenná rétorika však nadále obviňuje Írán z nebezpečí pro celý svět, který se k této smlouvě také připojil (Smlouva o nešíření jaderných a všechny země, které se k ní přidaly a nepřidaly viz mapka ZDE) a který v posledních sto letech nikdy nezapočal žádnou invazi, na rozdíl od Izraele (okupace Palestiny, suezská šestidenní válka, okupace Golanských výšin, invaze do Libanonu apod.)

Je nutné vědět, že palestinský a nejen muslimský antisionismus má pramálo společného s náboženstvím a pokud, tak pouze v reakci na rozpínavost sionismu moderního izraelského státu. Antisionismus jako takový je založen primárně na nacionalismu, právu na sebeurčení Palestinců a kritice nedodržování lidských práv na území Izraele. Antisionismus kritizuje nedodržování lidských práv Izraelem (genocida Palestinců), diskriminaci nežidů na jeho území, rozpínavost jeho režimu (viz okupace Sinaje, okupace Golanských výšin, invaze do Libanonu), podporování ilegálních násilných aktivit radikálních sionistů (viz podpora uskupení osadníků Guš Emunim či kult, který se vytvořil okolo Barucha Goldsteina, který proslul masakrem nevinných věřících a modlících se muslimů v posvátné jeskyni v posvátném městě Hebronu než byl sám zastřelen). Je dobré tedy odlišit jasně antisionismus a antisemitismus, který je jako každý správný jiný rasismus postaven na víře, že některé rasy jsou rovnější než jiné.

Pokud chceme být opravdu důslední v bránění demokratických hodnot a ctění svobody, která je nám díky evropské filosofické a politické tradici vlastní (či by teoreticky měla být), měli bychom také důsledně kritizovat všechny formy rasismu a to i rasismus, který projevují radikální sionisté vůči nežidům žijících na území historické Palestiny. Pokud bychom měli kritizovat všechny národy, které někam přijdou a holt bohužel někoho povraždí, aby se tam mohly usadit, měli bychom kritizovat tím pádem evropský kolonialismus, Američany a jejich genocidu na Indiánech, Brity a jejich kolonialistickou politiku v Indii, Japonsko a jeho masakr v čínském Nankingu, Izrael a upírání základních lidských práv a svobod beduínům, Palestincům a Afričanům a dost možná i Čechy, kteří v Letech shromáždili za protektorátu Romy a poslali je do koncentračních táborů. Dost možná bychom měli být kritičtí ke všem formám rasismu a teoriím o nadřazených národech či rasách, které jsou buďto prostě jen "lepší" nebo "civilizovanější" či snad "demokratičtější" a rasismus je tak čím dál lépe rafinovaný, ne tolik zřejmý a dobře schovaný v myslích většiny.

0
Vytisknout
2935

Diskuse

Obsah vydání | 31. 10. 2013