Role voliče a konzumenta
31. 10. 2013 / Štěpán Cháb
Nynější společnost je založena na neetické maximalizaci zisku. Tato maximalizace zachází natolik daleko, že je schopná na úkor člověka hledat možnosti dalšího a dalšího budování nesmyslně obřího bohatství, potažmo moci, nehledíc za první roh v blízké budoucnosti. Tato maximalizace je jednorázová, rychlá a destruktivní. Neustále se vzpomíná budoucích generací, našich dětí a jejich dětí, neustále se vzpomíná toho, abychom nezatížili jejich životy neřešitelnou bariérou dluhů, abychom jim již teď nezničili jejich budoucí život. Ale při pohledu na chování nynějších vládců a lidí ovlivňujících chod států a světa se může zdát, že se jedná jen o reklamní spot, o pravdu, která je zneužívána pouze k dalšímu porobení budoucí generace.
Stát má plnit ochranitelskou funkci. Nikoliv převzít nad občany rodičovskou roli a u všeho občanovi asistovat, ale má být valem mezi občanem a neetickým chováním trhu. Má své občany chránit před bohatnutím jednoho na úkor desetitisíců. Bohužel tuto funkci neplní, protože se sám snaží postavit do pozice bohatého drába, který ekonomickým bičem hystericky práská do sehnutých zad svých občanů a dává je všanc nenažraným společnostem, které nemají stanovenou jako prioritu blaho lidstva, ale své vlastní blaho. Svoboda trhu je zneužívána k tomu, aby mohli být ruinováni a ničeni druzí lidé a právě to je okamžik, kdy se má stát postavit za občana a říct pevné -- ne, tudy to nepůjde -- protože osamocený občan je vůči obří společnosti zatížené výhradně na zisk bezmocný. Ale stát máme macešský, je rád, když krvácíme.
Základním stavebním prvkem státu je rodina. Tedy by měla být ochraňována nejvíce. Bohužel nynější systém rodinu ponížil do role žebráků, kteří se mají poníženě ploužit chodbami správy sociální péče. Celá západní společnost vymírá a i Čechů do roku 2100 má dle statistického úřadu ubýt o jednu čtvrtinu. Není se co divit, tradiční pojetí rodiny je historie dávno již minulá. Založení rodiny je nyní ekonomická sebevražda. Je vyžadováno, aby byli oba rodiče zapojeni na trhu práce, mateřství je bráno jako handicap, žena by přeci měla být cílevědomá, měla by se učit šlapat po hřbetech svých kolegů, aby dosáhla té nejlepší pozice. Jsou tak mazány rozdíly mezi ženou a mužem, které ovšem celou společnost drží a posunují kupředu. Proto přebírá roli výchovy stát, což je ovšem opět jednorázová maximalizace zisku, která ničí budoucnost. Ničení rodiny, které se nám odehrává před očima, bude mít v budoucnosti jediný možný výsledek: stále rostoucí závislost na státu a osamělost a tedy i daleko snadnější ovladatelnost či lépe, poslušnost propagandě.
Každé volby sebou nesou naději, že se konečně stát začne chovat tak, jak má. A každé volby končí nesmírným rozčarováním. Nikoliv nad myšlenkami zvolených stran, ale nad jejich následným ignorováním. A po každých volbách vzrůstá podezření, že se vše odehrává jen tak, aby řeč nestála, protože macešský pohled státu na vlastního občana je stále trýznivý. Občan je jen hračkou, která má poslušně volit již několikrát zvolené a tolik neosvědčené a konzumovat. Nic jiného. Systém je nastaven tak, aby vyvolával v lidech zdání, že není jiné cesty.
Přeci čím dál je centrum rozhodování, tím bezmocnější je občan a tím se stává skutečně jen volebním hlasem a konzumentem, statistickou položkou, která nemá faktickou možnost cokoliv účinně ovlivnit.
Život člověka je denně ovlivňován mocí z Bruselu a Prahy, prakticky všechny položky jeho života jsou ovlivněny něčím, co sám nemůže výrazně ovlivnit, volební hlas je skutečně jen zdáním jakéhosi rozhodnutí, už jen proto, že cokoliv občan ve volbách zvolí, zvolil proti sobě, proti svému životu, nikoliv ovšem proti vtlučenému přesvědčení.
Jaké by mohlo být řešení? Sebrat státu podstatnou část moci a předat ji níž, přiblížit centrum rozhodování co nejvíc k občanovi. Nikoliv zničit úlohu státu, ale připomenout mu jeho skutečnou úlohu, tedy úlohu, která státu diktuje ochránit své občany před neetickým chováním ruky trhu.
Je tragické, že se k sobě chováme obhrouble, okrádáme se, nevěříme si, podvádíme se, navzájem se ruinujeme a přitom by to vše šlo udělat zcela opačně. Tak, aby se maximalizovalo blaho lidstva, ne zisk.
Diskuse