Česká televize opět hrubě selhává ohledně blízkovýchodního konfliktu

15. 1. 2014 / Daniel Veselý

Účast českého premiéra v demisi a ministra obrany v demisi na státnickém pohřbu Ariela Šarona nebyla ničím neobvyklým, nicméně trapné lavírování české vlády před pohřbem Nelsona Mandely ukázalo, kam po ideologické linii patříme. Veřejnoprávní televize pozadu rozhodně nezůstala, třebaže prostoru pro vyvážené či doplňující informace bylo dost.

Český veřejnoprávní prostor má hlavu v pýru z úmrtí někoho, kdo měl celý život v hlavě jedinou obsedantní myšlenku -- budovat, nikoliv bránit, jak ve veřejnoprávním prostředí opět zaznělo, velký stát hlava nehlava, a to prostřednictvím arogantních agresí a žhnoucí nenávisti vůči těm, kteří mu stáli v cestě.

Moc slov, obrazu a hudby udělá své. Přitom -- jak se dozvědět co nejvíc o nějakém fenoménu jinak, než skrze informace týkající se jeho předních tvůrců a architektů? Několikrát jsem psal o tom, že povědomí o izraelsko-palestinském konfliktu v tuzemsku vnímám (pro otrlé publikum) za "retardované", nebo mírněji "v plenkách", a to především kvůli silnému zkreslování nebo naopak mlčení o konkrétních dějích, osobách, "kontroverzích" atd., jež tento konflikt formují. Je tomu tak opět při informování o "sporném odkazu" zesnulého Šarona.

Kauza Finkelstein

Když Česká televize před několika lety odvysílala reportáž o návštěvě amerického politologa Normana Finkelsteina v Praze, jenž je známý svým kritickým postojem vůči izraelské politice proti Palestincům, podbarvovala ji temná, až děsivá melodie, přestože reportáže po profesionální stránce nemají být doprovázeny hudbou, aby emotivně nemohly ovlivňovat názory diváků nebo posluchačů. Reportáž Bohumila Vostala zahrnovala zavádějící úsudky o Finkelsteinovi a jeho práci, ale především naprosto neprofesionální chování moderátora Martina Veselovského. Kontroverzní, ač v zahraničí velice respektovaná osobnost, její poznatky a z nich pramenící Veselovského neprofesionalita přitom nebyla na místě; oba Finkelsteinovi rodiče přežili holocaust v jeho terminální fázi -- a byla to právě politologova matka, jež synovi vštěpovala, že násilí nemá ideologické ani etnické hranice s tím, že je třeba ho vždy pranýřovat. Sám Finkelstein na svou obranu tvrdí, že netlumočí své názory, ale čerpá z "konzervativních zdrojů", jako jsou OSN, Mezinárodní trestní soud (ICC), Amnesty International, Human Rights Watch atd.

Mají veřejnoprávní média vůbec právo tyto zdroje informací, které jsou celkem vyčerpávající a různorodé, ignorovat a poskytovat značný prostor pouze hasbaře (PR kampaň mající za cíl informovat o Izraeli pozitivně)?

Pravda o izraelské válce za nezávislost je pravděpodobně jinde

Česká televize kupříkladu v profilovém textu k osobnosti Ariela Šarona uvádí, že se údajně coby "vynikající a charismatický stratég" účastnil "války za osvobození Izraele". Jde však o neotřesitelné klišé, sílící díky stávající ideologické dislokaci, a které dokonalým způsobem vytváří mytologii kolem Izraele -- od samého počátku ohroženého cizorodými arabskými hordami. Izrael se sice s arabskými vojsky v roce 1948 pustil do křížku, nicméně podle poznatků revizionistických izraelských historiků, včetně široce uznávaného Bennyho Morrise, byl průběh událostí "války za osvobození Izraele a jeho vzniku" odlišný. Tito výzkumníci konstatují, že "standardní sionistická verze týkající se vzniku Izraele v roce 1948 a jeho boje s arabskými sousedy je selektivní, zjednodušená a prospěchářská. Tato historická verze má dvojí účel -- vyvolat v Židech žijících v různých koutech světa představu o statusu jejich národa, a také získat mezinárodní sympatie a podporu pro tehdy vznikající Izrael". Tito historikové jednoduše zastávají názor, že se Izrael od samotného počátku choval jako dobyvatel. Navíc tou dobou, kdy se arabské státy v konfliktu začaly vojensky angažovat, sionisté již z domovů vyhnali 300 tisíc palestinských Arabů, jak v publikaci The Ethnic Cleansing of Palestine píše izraelský historik Ilan Pappé, zničili stovky vesnic a spáchali řadu masakrů, včetně neblaze proslulého krveprolití v Deir Yassin.

Ideologická hibernace České televize se projevuje i tím, že co se týče Šaronovy vojenské kariéry, která skončila v roce 1973, zcela absentuje zmínka o masakrech, jichž se v průběhu té doby dopustil na Západním břehu a v Jordánsku.

Česká televize se ale chtě nechtě musela vypořádat se Šaronovou rolí během "kontroverzní invaze do Libanonu" v roce 1982, "aby byly utlumeny aktivity Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), která Izrael ohrožovala". OOP v té době Izrael ohrožovala tím, že se nenechala vyprovokovat systematickým izraelským ostřelováním jejích pozic, aby izraelská armáda získala potřebnou záminku k invazi. O příčinách, následcích, dále pak naprosté krutosti, destrukci a válečných zločinech izraelské armády při vpádu na jih Libanonu, který vyústil v neblaze proslulý masakr v uprchlických táborech Sabra a Šatíla, se můžeme dočíst v knize The Fateful Triange. Díky závěrům tzv. Kahanovy komise ustanovené izraelskou vládou, která měla za úkol vyšetřit okolnosti zločinu v Sabře a Šatíle, byl Šaron za jeho spáchání shledán nepřímo zodpovědným. Avšak profesor arabských studií Rašíd Khalidi a Noam Chomsky shodně tvrdí, že Šaron byl ze spáchání masakru v uprchlických táborech vinen přímo. Umožnil krutým falangistům vstup do obou táborů, aniž by hnul brvou, a neprodyšně je nechal uzavřít. V noci jeho muži osvětlovali oblohu světlicemi, aby šla zabijákům práce lépe do ruky. Kdyby stanul před soudem pro válečné zločiny v Haagu a nikoliv před předpojatou jurisdikcí izraelské vlády, rozsudek by pravděpodobně byl mnohem tvrdší.

Česká televize v závěru textu zveřejnila dokonce jeden ze Šaronových citátů, který však naprosto nereflektuje jeho reálné činy a vyznívá jako naprosté popření všeho, čemu sám doopravdy věřil: "Bylo to vždy jedno z mých přesvědčení, že Židé a Arabové by mohli žít spolu. Ani když jsem byl dítě, mě nikdy nenapadlo, že Židé by jednoho dne mohli žít v Izraeli bez Arabů, nebo oddělení od Arabů. Naopak, pro mě bylo vždycky naprosto normální, že tyto dva národy žijí a pracují bok po boku. To je podstata života tady a vždy bude (...) I když je Izrael židovský národ, samozřejmě je to nejen židovský národ."

Ani další texty z dílny České televize o Arielu Šaronovi na místo ucelených informací nepřinášejí nic zásadního, jak to regule veřejnoprávního média vyžadují.

Pozadu nezůstal ani Český rozhlas s naprosto podbízivým komentářem externí pracovnice Gity Zbavitelové. Nemohu si pomoct, ale já prostě nevidím žádný dynamický posun v informování českých veřejnoprávních médií o konfliktu na Blízkém východě. Dokud tak tomu bude, nemůžeme vést smysluplné polemiky ani diskuse na toto globální a stále horké téma.

0
Vytisknout
4946

Diskuse

Obsah vydání | 17. 1. 2014