Přímá demokracie, morálka, svoboda

15. 1. 2014 / Leopold Kyslinger

V článku k nedožitým 58. narozeninám PhDr. Milana Valacha, Ph.D. jsem použil úryvky z jeho knihy Svět na předělu, abych demonstroval prvořadou úlohu deficitu demokracie na morálním propadu a jednoznačný sklon neobčanské společnosti k absolutistické vládě. Stále častěji se ozývají hlasy požadující implementaci prvků přímé demokracie do existujícího systému. Snahy o "napřímení" české demokracie jsou dnes více než legitimní a odůvodněné. Už to není jen přání mít kvalitnější politický systém, nýbrž projev pudu sebezáchovy přesvědčených demokratů, kteří vidí, jak se jim demokracie ztrácí pod rukama. Jak se z vlivu občanů na věci veřejné stává opět vzdálená chiméra.

Je to přirozené. Politika, to jsou vztahy mezi sociálními třídami. Není to správa státu, ale boj o vládu nad správou státu. Je to boj o moc. O moc mimo jiné rozdělující peníze.

I etika podnikání je do značné míry ovlivněna politickým systémem a je tedy značně schizofrenní. Na jedné straně chápe zisk jako morální povinnost, ale stejná morálka by měla být korekcí podnikatelova jednání. Jako příklad nemravnosti lze uvést prodej úmyslně nekvalitního zboží, zneužití důvěry zákazníků, hromadění zisku za cenu předvídatelného znečištění veřejného prostředí. Stanovením etických mezí, tedy humanistickou koncepcí etického kodexu, se musí zabývat systém a tedy i participující občan, protože morální odpovědnost manažerů neexistuje (známé prohlášení Velkého Klasika, dále pouze V. K. - morálka není ekonomickou kategorií). Etika jednání vznikala v průběhu vývoje převážně neuvědoměle a je nedílnou součást života lidského společenství. Jestliže chce člověk žít, musí jednat, rozhodovat se, volit z mnoha možností, a také podílet se na tvorbě těchto možností volby. Řešení vyžaduje použití rozumu a úspěšné řešení vyžaduje spolupráci lidí. Stručně řečeno -- bez stanovených pravidel je ale spolupráce nemožná. Morální normy jsou všeobecné, platí po celém světě bez ohledu na společenské zřízení nebo vyznávanou víru a jsou vyjádřením nutnosti spolupráce k přežití. Zásah moci může tyto normy selektovat a pokřivit. V podmínkách dlouholetého útlaku se pak jako účinná strategie přežití osvědčuje manifestovaná oddanost moci, se současnou neúctou k ní. Stavem vědomí je potom schizofrenie, rozpor mezi tím, co se veřejně říká, a tím, co se skutečně dělá. Pro jednotlivce to může být výhodná strategie, ale pro demokratický stát, o nějž nám jde, to představuje vážné nebezpečí. Proč?

I v dnešní době se často můžeme setkat s tvrzením, že lidskou přiroze­ností je sledovat své soukromé zájmy a nic jiného. Máme uvěřit, že pokud by se tak chovali všichni, nebo alespoň většina společnosti, dosáhli bychom ideálního stavu, to je rozvinuté a prosperující společnosti (V. K. -- "Řešení není v ničem jiném než v důsledném zavedení tržních vztahů, jedině ty nám ukáží, kdo si co skutečně zaslouží"). Na první pohled je tato idea přitažlivá. Po letech státního komandování touží mnozí po tom, aby si mohli dělat, co oni chtějí a ne co jim někdo přikazuje. Idea: "co zákon nezakazuje, je povoleno," jakoby spadla z nebe. I z tohoto důvodu se egoismus, tedy soustředění jen na svůj soukromý prospěch jeví nesmírně přitažlivý. Podíváme-li se ale podrobněji na systém, kde každý si chrání jenom svůj vlastní prospěch, dojdeme k poznání, že by taková společnost nefungovala a nejspíše by si "šla po krku."

Milan Valach ve své knize Svět na předělu ukazuje na příkladu podnikatele, který by nabídl veřejnou službu -- hromadnou dopravu, jeho souboj s černými pasažéry. Možnost založit a provozovat takový podnik je dána tím, že příjmy jsou dostatečně vyšší než náklady na provoz a údržbu hromadné dopravy. Pokud by platili všichni, byly by příjmy na ideální hladině. Skutečnost je však vždy poněkud horší. Vždy se najde někdo, kdo se chce svést zadarmo.

Všude, kde do hry vstupuje veřejný zájem a kde nelze jednotlivce vyloučit, se najdou "podnikavci," kteří se chtějí zadarmo svézt. Kde není veřejný zájem, tam není ani jejich mimořádný zisk. Aby si jej udrželi, aby mohli žít z peněz a práce ostatních, budou samozřejmě vystupovat jako horliví zastánci poctivosti a dodržování pravidel hry. Proto i ten, kdo těží z porušování pravidel, si bude přát, aby je ostatní dodržovali. Zápasí se pak o to, kdo bude v té privilegované menšině a kdo v oné okrádané většině. A ta zvýhodněná menšina si velmi pečlivě střeží, aby také menšinou zůstala. Jinak by se systém zhroutil a oni by přišli o svůj zisk. Uvidíme, že není v jejich silách udržet toto postavení, pokud nezapřou vlastní principy, a to, ani kdyby na jeho obhajobu použili to nejbrutálnější násilí, tu nejvýkonnější tajnou policii.

Z hlediska maximalizace osobního zisku se pak jeví mnohem výhodněji strategie, která využívá ozbrojené síly represivní organizace k dosahování mimořádných výdělků obchodem s kradeným zbožím, drogami, vydíráním a podobnými vysoce ziskovými aktivitami. Z policie by se stala mafie. Nakonec by ani policie nemohla existovat, neboť každá organizace egoistických individualistů se musí rozpadnout v jejich vzájemném boji. Kdybychom se opravdu chovali jako jedinci ohlížející se pouze na maximalizaci svého vlastního zisku, dospěli bychom skutečně k všeobecnému vzájemnému konfliktu. A to nikoliv proto, že by lidé byli nadáni nějakým pudem agresivity, ale prostě proto, že se každý snaží o dosažení co největšího osobního prospěchu. Jestliže druhý má něco, co je i pro mne žádoucí a jestliže není natolik silný, aby se mi mohl účinně bránit, je jasné, že to, po čem toužím, si vezmu. Předmětem mé touhy nemusí být nějaká věc nebo peníze, může to být také území, pozemek a dokonce to může být i tento člověk sám, neboť je schopen pracovat a svou prací vytvoří více, než sám spotřebuje. Může tedy pracovat pro mne, jestliže ho k tomu nějak přinutím. A tady pomáhá politický systém pokud si ho přizpůsobím a nenechám na něm participovat kdekoho. Tedy ani represivní aparáty nemohou fungovat, pokud je budou tvořit jedinci ohlížející se jen na svůj osobní prospěch. Důsledkem všeobecného egoismu je proto nutně svět boje všech proti všem. Za takových podmínek není možné cokoliv podnikat, stavět, sít, a dokonce ani žít.

Tresty a trestající instituce nemohou být nikdy tím, co zaručuje spravedlnost a morálku ve společnosti. V našem případě nemohou být tím, co vysvětluje existenci veřejných služeb v reálném světě.

Jestliže je jasné, proč "černí pasažéři" neplatí, zůstává ve světě maximalizace osobních zisků naprosto nepochopitelné, proč většina lidí za dopravu platí, proč policisté a soudci zpravidla netvoří mafie atd. Proč většina lidí za služby platí? Zdá se, že jsou pro to dva důvody.

Řidič, který mě veze, pro mne něco dělá a očekává, že já mu za tuto pomoc poskytnu patřičnou odměnu, která je pro něj a jeho rodinu zdrojem obživy. Jestliže to neudělám, ohro­žuji tuto jeho obživu, a tím mu ubližuji. Cit vzájemné solidarity nevystihuje jen můj vztah k řidiči, ale i vzájemný vztah nás pasažérů a obyvatelů města vůbec. Jestliže já neplatím, přispívám tím k ohrožení existence dopravního podniku, to znamená, že ohrožuji i ostatní cestující. Přesně řečeno ohrožuji uspokojení jejich potřeby někam se dopravit. V našem společném zájmu proto je, aby pokud možno všichni cestující platili. A jestliže zde mluvíme o společném zájmu, již tím ukazujeme, že člověk není jen individuem, ale také členem lidského společenství. Právě v tomto zanedbání vzájemné sounáležitosti, vzájemné závislosti člověka na člověku, byl výše uvedený pohled na člověka jako na pouhé individuum maximalizující svůj osobní prospěch mylný. Vzájemná závislost a vzájemná potřebnost lidí je základem, z něhož vyrůstají pravidla jejich vzájemné spolupráce. Kromě jiných se tato pravidla vyjadřují v podobě morálních a právních norem. Ty proto vymezují podmínky každodenního soužití lidí v rámci jejich vzájemného společenství.

V zájmu zachování lidské společnosti je proto nutné neustále bojovat s "černými pasažéry". Základem tohoto boje je udržování a prohlubování pocitu vzájemné sounáležitosti, stejně jako použití represe proti "černým pasažérům". Represe, vyhledávání a trestání nepoctivých lidí proto není aktem závisti vůči úspěšně zbohatnuvším jedincům a skupinám. Toto použití síly je projevem pudu sebezáchovy. Důležité je, aby černé pasažéry trestali i ti členové skupiny, kteří nejsou přímo postižení jejich parazitickým chováním.

Shrnuto, altruistické jednání není jednáním bez motivu, ale je to takové jednání, v němž je dávána přednost péči o kvalitu společenství před bezprostředními, krátkodobými zájmy jedince. Ovšem kvalita společenství představuje rovněž zájem jedince, neboť, jak jsem již uvedl, bez spolupráce s druhými bychom nepřežili. V základním slova smyslu proto morálka není hlasem přikazující autority, který omezuje naši svobodu, ale je vyjádřením naší vzájemné sounáležitosti. Proto jsou morální normy nejen předpokladem svobody ale také nedeformované demokracie. Program útěku před právníky z počátku devadesátých let, byl zločinem na občanech České republiky, protože umožnil morálně nepřijatelné využívání privilegií nabytých v předchozím režimu, násobení zisku ze starých špinavých peněz a přetransformování těchto privilegií do regulérní soustavy vlastnických práv. Byl tedy zločinem i pro ty, kteří ho zneužili. Nadělal z nich totiž lumpy. A to vše proto, že zde rozhodovalo autokratické centrum záměrně pokřivující morálku. A bez demokratické kontroly. Bez těch, byť sebenepatrnějších prvků přímé demokracie.

Demokracie je forma vlády, která umožňuje všem těm, kterým je vládnuto, participovat na vládě sobě samým. Legitimační efekt přímé demokracie spočívá ve faktu, že možnost participovat na rozhodnutích je umožněna všem občanům. Za prvky přímé demokracie je třeba bojovat už nyní, ale tento boj nesmí být vytržen z kontextu bojů za ekonomickou rovnost, boje proti ideologické indoktrinaci lidí režimem, za odstranění ovládání médií velkým byznysem, apod.

Jako izolovaní jednotlivci nejsme schopni překonat v zásadě centralizovanou mašinerii manipulace s veřejným míněním. Sama veřejnost musí být aktivní při prosazování pravidel společného soužití a v praktických projevech solidárního chování (pomoc potřebným, obrana napadených, kritika, společenská ostrakizace těch, kteří porušují pravidla vzájemného soužití atd.), jednak musí vnímat policii a soudy jako instituce usilující o stejný cíl. Jejich role i vnímání veřejností je ve společnosti rozporné, současně nás chrání před zločinci, ale stejně tak nás pronásledují a tyranizují, pokud se hodnoty rovnosti, solidarity a svobody jako základní principy společenského systému, pokoušíme prosadit. A trestají nás dokonce i tehdy, když se jen snažíme, aby stejná pravidla platila pro parazity ze spodních příček sociální hierarchie, ale především pro ty nebezpečnější na jejím vrcholu (Malé zloděje věšíme a velkým svěřujeme veřejné funkce - říkal už Ezop). Pro takovou aktivní společnost vládnoucí nástroji jako obecné referendum, iniciativa či odvolatelnost, se ujal název občanská. Souvislost s úspěšným sabotováním dosavadních snah o přijetí nového zákona o obecném referendu bez dalších podmínek je zde nabíledni. Existence takového referenda by pravděpodobně zabránila především aroganci, se kterou nám pseudoelita pod kuratelou svých "kmotrů," pasáků, diktovala, co je pro nás nejlepší.

Strach a hrůzu vládnoucích struktur z aktivní veřejnosti nejlépe opět vyjádřil V. K. ukázkovou demagogií: "Občanská společnost je polemika se svobodnou společností a je povinností každého demokrata ze všech svých sil, do konce svých věků proti ní bojovat" (na semináři "o nebezpečí hrozícím obyvatelům Česka ze strany nevládních organizací a vůbec o občanské společnosti" v Centru pro ekonomiku a politiku v Praze, červenec 2005).

Použity ukázky z publikace PhDr. Milana Valacha Ph.D.(*19.1.1956; |18.5.2013) Svět na předělu

(Za účinnou pomoc s textem děkuji paní A. Brídlové)

0
Vytisknout
4311

Diskuse

Obsah vydání | 17. 1. 2014