"Lituji", aneb Kambodžské dobrodružství Alaina Badioua

15. 1. 2014 / Karel Dolejší

Poválečné dějiny Kambodže zůstávají poněkud ve stínu jiných dekolonializovaných zemí, kde bylo podstatně větší "horko". V roce 1953 se země po vyhlášení nezávislosti na Francii stala konstituční monarchií a nic dramatického se tu dlouho nedělo. V době války ve Vietnamu král Norodom Sihanuk aplikoval politiku neutrality, ačkoliv v praxi se choval k Vietnamcům vstřícně. Byl svržen vojenským převratem v roce 1970. Nový Lon Nolův režim rychle získal podporu USA a k Vietnamcům využívajícím kambodžské území se začal chovat nepřátelsky.

Následovala občanská válka, v níž na jedné straně stál Lon Nol a na druhé svržený král s podporou Severního Vietnamu. Severovietnamci měli navrch a postupně přitom pomohli k vzestupu kambodžským komunistům/maoistům, kteří se později stali známými jako Rudí Khmerové. Jak ukázalo studium sovětských archívů, Rudí Khmerové si tehdy výslovně vyžádali vietnamskou intervenci (o této lapálii napsal studii Dmitrij Mosjakov a je ke stažení ZDE). Zatímco Vietnamci nesli hlavní tíhu bojů, Rudí Khmerové vojensky výrazně slabší než jednotky svrženého krále útočili na komunikační linie kambodžské armády. Americká a jihovietnamská invaze ani nálety strategických bombardérů nedokázaly zastavit vietnamský postup. Také Rudí Khmerové sílili, především díky vietnamské pomoci a politicky v důsledku amerických kobercových náletů. Teprve v roce 1973 se Rudí Khmerové osamostatnili a začali válčit proti vládě na vlastní pěst. V roce 1975 obsadili hlavní město Phnom Penh a převzali moc.

Nový režim byl maoistický a okamžitě zahájil "transformaci" společnosti podle mimořádně extrémní interpretace čínského "velkého skoku vpřed". Vyhnal obyvatelstvo z měst a přinutil je odejít na venkov, kde se pod ozbrojeným dozorem věnovalo zemědělským pracem podle vzoru z kambodžského středověku. Přitom režim ničil vše, co mělo jakoukoliv spojitost se Západem. Včetně lékařské péče.

Počet obětí tohoto sociálního experimentu se nejčastěji uvádí v řádu 2 000 000, neboli 25% veškeré populace. Přibližně polovina obětí byla popravena, polovina zemřela hlady nebo v důsledku nemocí, jež nebyly z ideologických důvodů řádně léčeny. Po celé zemi bylo později lokalizováno na 20 000 masových hrobů. Asymetricky, tj. ještě mnohem hůře, byly postiženy etnické menšiny (mnohé byly téměř vyhubeny, včetně čínské), další oblíbenou obětí byli vysokoškolsky vzdělaní specialisté a intelektuálové.

Zároveň nacionalističtí Rudí Khmerové vznesli územní nárok na deltu řeky Mekong, která je od 18. století pod vietnamskou kontrolou. Provedli pokus o invazi a podněcovali milion etnických Khmerů žijících v této oblasti k povstání proti vietnamským úřadům.

V listopadu 1978 vietnamské jednotky v reakci na kambodžské pohraniční nájezdy a v obavě, že budou muset brzy bojovat na dvou frontách současně - proti Kambodži i jejímu čínskému sponzorovi rozzuřenému sbližováním Vietnamu se SSSR - provedly další invazi do Kambodže. Tato operace je mezi autory zastávajícími široké spektrum politických názorů chápána jako jeden z nejméně problematických případů spadajících pod kategorii "humanitární intervence". Blesková válka vedla k ukončení genocidy, vládě promoskevské komunistické frakce a vyhlášení Kambodžské lidové republiky. Občanská válka poté pokračovala ještě mnoho let, ačkoliv hlavní síly povstalců působily z venkovské džungle a z exilu. Vietnamské jednotky se krátce po svržení Rudých Khmerů z velké většiny stáhly. Už v únoru 1979 čelily na severu Vietnamu čínské invazi.

***

Jedna z ikon současné antiliberální heideggeriánské "levice", francouzský filosof Alain Badiou, 17. ledna 1979 v deníku Le Monde publikoval článek s názvem "Vítězná Kambodža!" Zatímco svět se vzpamatovával z šoku nad zločinem, který co do percentuálního rozsahu vyvražďování zastínil i zločiny německého nacismu, Badiou odsoudil "protikambodžskou kampaň".

Po třiatřiceti letech se ke svému tehdejšímu postoji veřejně vyjádřil a řekl, že ho lituje, ale že samotná lítost nestačí.

Nemá dnes velký smysl zabývat se analýzou názorů, od nichž se Badiou mezitím distancoval. Důležité je však všimnout si podrobně, jak tento "napravený" maoista dnes vysvětluje důvody tehdejšího počínání.

"Napsal jsem to, protože jsem byl nadšený z vítězství Rudých Khmerů v roce 1975", říká Badiou. V politice je prý podle něj nadšení vzácným zbožím. A Rudí Khmerové podle něj při porážce Lon Nolova režimu (rozuměj: když si řekli o vietnamskou invazi, nechali se vyzbrojit a vycvičit Severovietnamci a nakonec, když už byli dost vojensky silní, provedli čistky, které zničily, často fyzicky, provietnamskou frakci jejich komunistické strany) dosáhli "geniálního" vojenského vítězství, které je současně "vítězstvím malého národa", venkovských partyzánů, "proti obrovské americké armádě a jejím místním komplicům".

Badiouovo nadšení nad fantasmatem ohledně "kambodžské revoluce", fantasmatem, které dodnes navzdory obrovské mase informací o skutečném průběhu událostí neodložil a nepřekonal, ho v roce 1979 vedlo k tomu, že se nahlas zastal zřejmě nejzločinnějšího režimu v lidských dějinách. Dnes toho lituje, avšak iluzi, kvůli které se tak zachoval, si přesto nadále podržel. Vietnamská invaze v neprospěch Rudých Khmerů ho rozhněvala. Vietnamská invaze, která několik let předtím (bez vědomí o následcích) pomohla režim nastolit, ta Badioua nezajímá a nechce o ní nic vědět. Potřebuje svůj soukromý mýtus o vítězství malého venkovského národa nad imperialistickým agresorem vlastními silami. Potřebuje mýtus úspěšného lidového povstání, vítězství, které "má sílu uzdravovat". Pokud je kvůli tomu třeba úplně překroutit historická fakta, proč to neudělat...

***

"Všechno, co se shoduje s naším přáním, je pravda. Všechno, co je s ním v rozporu, vyvolává naši zlobu", napsal kdysi francouzský historik André Maurois.

Člověk by skoro řekl, že se s Alainem Badiouem musel znát osobně.

0
Vytisknout
3305

Diskuse

Obsah vydání | 17. 1. 2014