Těžko lze být trochu těhotný

17. 1. 2014 / Karel Dolejší

K článku Borise Cveka, který usiluje o jakési vyvážení plusů a mínusů odkazu Martina Heideggera a o jeho částečné přijetí, přičiním několik poznámek.

Předně, neaspiroval jsem na zevrubné hodnocení díla tohoto filosofa, pouze jsem poukázal na problematické stránky, které jsou jeho příznivci soustavně buď bagatelizovány, nebo vykládány jako cosi čistě vnějšího, jakýsi náhodný produkt myslitelem naprosto nezaviněných politických okolností.

Za druhé, recepce Heideggera francouzskou levicí (protože právě zde se z něj stal idol) měla dvě dosti odlišné fáze. Sartre se dovolával Heideggera ve své koncepci existencialismu. Jenže právě Sartrova základní teze, že u člověka existence předchází esenci, se Heideggerovi osobně vůbec nelíbila a považoval ji jen za jiný způsob vyjádření "zapomenutosti Bytí", tedy podle něj osudového západního úpadku. Člověk svůj osud netvoří, jak by chtěl tvrdit Sartre, ten je mu přece podle Heideggera dán vyšší mocí.

Poněkud jinak tomu je s recepcí Heideggera, která v politické i intelektuální krizi francouzské levice po květnu 1968 byla odpovědí na absenci normativní politické filosofie a současně distanci vůči souboru filosofických témat kolem tzv. mladého Marxe. A zde se právě v některých případech alespoň v intenci (protože tito lidé se ke skutečné moci nikdy nedostali) naplňuje Cvekova obava, že realizací politického heideggeriánství by musel být "nějaký typ nacionální nebo možná přímo nacionálně-socialistické společnosti". Teoretický antihumanismus Althusserův byl ještě motivován úsilím o přísnou vědeckost a nevyplývaly z něj coby z "čisté teorie" přímo žádné praktické postoje. S antihumanismem heideggeriánské provenience je to ovšem už podstatně složitější.

Sartre se tedy inspiroval Heideggerem docela zajímavě, ale autenticita této inspirace byla odmítnuta, a právem. Naproti tomu heideggeriánství jako normativní politická teorie nebylo už takto rozporováno.

Boris Cvek uvádí, chápu-li to správně, že je dobré mít "osobního" Heideggera, ale nikoliv Heideggera politického. Důvody tohoto rezervovaného přijetí lze dobře chápat a přijmout, ale otázkou opět zůstává, jak by se na to asi tvářil Heidegger samotný. Heideggerovo myšlení podle mne takovéto oddělování soukromého a politického v zásadě nepřipouští, jde totiž zcela proti jeho duchu. Copak není každé dělení na soukromé a politické zase jen způsob "zapomínání Bytí"?

S Heideggerem je to velmi podobné jako s Hegelem, nedejme se mýlit. Jakmile se s ním jednou zapleteme a přijmeme z něj nějakou část, zbytek systému se už sám jaksi dostaví zadním vchodem. Nezbývá tedy, než ho buď úplně přijmout, nebo úplně odmítnout. Vypůjčit si jeden dva motivy jistě lze, ale jedině s vědomím, že tím jdeme zcela proti duchu díla a tedy nás to "usvědčuje z povrchnosti", jíž jsme se snad koketováním s odkazem tohoto problematického myslitele původně chtěli vyhnout.

0
Vytisknout
2849

Diskuse

Obsah vydání | 20. 1. 2014