Pro dubčekovské reformisty byla Palachova sebevražda katastrofou

20. 1. 2014 / Josef Nožička

Kolem Jana Palacha se vrší řada okolností, k nimž se nepřihlíží. Uctívání Jana Palacha a zaklínání se jeho osobou stalo se takřka rituálem, aniž by si kdokoliv položil základní otázky. Není to jen otázka, zda víme všechno o příčinách jeho skutku, ale také, zda víme i o jeho následcích? Zda umíme Palacha navzdory všem adoracím a zkazkám zařadit do historického kontextu? Zda si dokážeme v mysli rekonstruovat společenskou situaci z počátku roku 1969? A proč nám nevadí, že namísto střízlivých historických pojednání, jež by Palachův skutek objektivně zhodnotila, jsou nám předkládány pouze srdceryvné pohádky, co si navzájem protiřečí a pouze pomáhají fixovat mýtus Jana Palacha, zneužívaný při nejrůznějších kampaních? A proč si nevšímáme, že Palach je politickou zbraní hromadného ničení?

Palachův "druhý život" je stejně bolestný jako osud Pražského jara. Od 90. let jsme svědky systematické kampaně, která by z obrodného procesu zcela vyloučila KSČ jako aktivní prvek. Jde tu o jakési Pražské jaro bez komunistů. Jako by po lednovém plénu strana zmizela a vrátila se až navečer 20. srpna, aby přivítala "spřátelená" vojska. Tak nějak je nám rok 1968 servírován. Koho by napadlo, že jde vlastně pouze o upravené Poučení z krizového vývoje, které všechny představitele obrodného procesu odsoudilo jako protistranické živly, které se "skutečnou" stranou nemají nic společného. A tak nám sdělovací prostředky chrlí záplavu nesmyslů, žáci a studenti se (pokud vůbec) učí jen o 21. srpnu, nikoliv o cestě, která k němu vedla. O snahách reformátorů udržet polednový vývoj i v podmínkách obsazené země se již nemluví vůbec.

Jsou tu ale drobné chyby "režie" -- proč Palach čekal do ledna 1969, když okupace proběhla v srpnu, a "přece" na protest proti okupaci se upálil, no ne?

Stejně tak se nikdo netáže, po politických následcích Palachovy sebevraždy. Jsme zpraveni o celonárodních protestech, manifestacích, někdy i o Zajícovi a Plockovi; ale nakonec se stejně prosadilo moskevské pojetí normalisace. Jak to? Na to nám odpověděla v minulých letech Miroslava Němcová a teď i president Zeman. U moci byli zrádci. No, a je to. Problém je zapraven.

Zrádci. To je ono. Museli to být cynici, že s nimi nepohnula Palachova smrt... Hodni našeho opovržení... Televisní a rozhlasový archiv, dobový tisk a další prameny nás však přesvědčí o opaku. Palachova smrt byla pro osud československé reformy takřka katastrofou. (V současné době snad jedině Antonín Benčík měl odvahu toto vyslovit.)

Tzv. dubčekovské vedení, čtyřiadvacet hodin denně pod nátlakem okupantů, kteří rozšiřují falešné zvěsti, že československému vedení se situace vymkla kontrole, mělo jen málo možností k manévrování. Ostatně tento druh propagandy byl dosti odolný. Stejně argumentoval Hitler při anšlusu Rakouska, stejné argumenty zazněly v r. 1956 při maďarských událostech. Palach se stal trumfem v rukou Sovětů a jejich domácích pomahačů. "Podívejte se, nechají řádit antisocialistické živly, kontrarevoluci, malé děti (!) poštvané protisovětskou propagandou kvůli nim páchají demonstrativní sebevraždy!"

Manifestační akce pořádané na Palachovu památku byly prosovětskou stranou prohlašovány za akce kontrarevoluce, sovětské jednotky konaly záměrné výjezdy do ulic a vývoj mohl přerůst v krveprolití. Pak nastala hokejová krise (o níž se také mnoho nemluví) a definitivní likvidace Alexandra Dubčeka coby I. tajemníka ÚV následkem hrubého sovětského nátlaku. Při pokusech zachránit, co se dá, bylo zakázáno informovat o Plockově smrti -- šlo navíc o delegáta mimořádného XIV. sjezdu, což by vyvolalo další atak Sovětů.

Palachova smrt se stala katalysatorem konečné porážky pražského jara (přirozeně nikoliv jediným) a ve svých důsledcích měla efekt přesně opačný. Palachovo jméno posloužilo rovněž pro příslušný odstavec Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu:

"Po listopadovém plénu ÚV KSČ v roce 1968 zapojovala pravice do nového kola nátlakových kampaní zaměřených proti normalizačnímu procesu především mládež a studentstvo. Organizovala studentské stávky, demonstrace, různá memoranda a jiné akce, v nichž našly výraz ultimativní požadavky pravicově oportunistické a protisovětské fronty. Z psychózy vybičované mezi vysokoškoláky vzešla i osobní tragédie studenta Jana Palacha, za jehož smrt nesou představitelé pravice plnou politickou i morální odpovědnost. Tato událost se stala podnětem k vyvolání nové protistranické a protisovětské křeče, která měla před světem symbolizovat odpor proti nastolení klidu a pořádku v naší zemi. Známé události v souvislosti s mistrovstvím světa v hokeji koncem března 1969 dokázaly, že kontrarevoluce je odhodlána jít na vše, aby zabránila zkonsolidování situace v naší zemi, a že je nutno už konečně učinit přítrž tomu, aby se naše společnost zmítala ve stavu nepřetržitých krizí přerůstajících do katastrofických situací."

Tento pohled nám však současné sdělovací prostředky nezprostředkují. Možná právě proto je při vzpomínkách na Palacha stále více akcentován tzv. Palachův týden, aby se odvedla nežádoucí pozornost "šťouralů", kteří se nenechají opít rohlíkem. Reálný Palach dnes nikoho nezajímá, důležitý je ten Palach, kterého známe z legend a mýtů. První legendu o něm stvořili jeho příznivci, druhou konservativci ve straně, třetí konsumujeme nyní my. A běda tomu, kdo se proti této legendě postaví. (Aféra Miroslava Grebeníčka. Přes veškeré nekorektní postranní úmysly řekl v dotčeném výroku pravdu a proti této pravdě se zvedla bouře odporu, nikoliv proti oněm nekorektním postranním úmyslům.)

Jan Palach najednou není sebevrah, ale oběť. Ač svůj skutek doprovodil deklarací touhy vyvést národ z letargie, je líčen jako odpůrce socialismu. Tak nějak připomíná Jana Nepomuckého, který také vlastně neexistoval a jako Johánek z Pomuku zemřel z jiných důvodů, než pro zpovědní tajemství. Kult Jana Nepomuckého byl v pobělohorských Čechách využíván i pro rekatolisační účely. K čemu je, nebo bude, užit kult Palachův? A kolikrát ještě? Proti kolika politickým protivníkům bude účinnou zbraní?

0
Vytisknout
5364

Diskuse

Obsah vydání | 22. 1. 2014