Padesátiletá válka, která stále nekončí

21. 1. 2014 / Miloš Kaláb

Kdo vede válku 50 roků, která trvá i koncem ledna 2014? Podle údajů kanadské agentury Postmedia News z Washingtonu to jsou Spojené státy. Je tomu přesně 50 roků, co americký prezident Lyndon B. Johnson vyhlásil tuto válku chudobě s utopickým cílem chudobu "léčit" a především jí zabraňovat. "Neustaneme, dokud tuto válku nevyhrajeme", řekl prezident a dodal, že jako nejbohatší země na světě nemohou Spojené státy připustit, aby válku prohrály.

V roce 1964 žilo 30 milionů Američanů pod hranicí chudoby. Jakmile byla chudobě vyhlášena válka, byly její úspěchy téměř okamžité. O 6 roků později - v r. 1970 - se počet chudých Američanů zmenšil na polovinu. Od té doby se utratilo víc než 20 bilionů dolarů (ano, bilionů, nikoliv miliard) na velkém počtu různých programů zaměřených na odstraňování chudoby, zejména na vzdělání, zdravotní péči, potravinovou a finanční pomoc pro obce a na vytváření pracovních příležitostí tam, kde dosud neexistovaly. "Bez této pomoci by byla chudoba dvakrát horší než ve skutečnosti je", řekl nyní pan Arloc Sherman, odborník na chudobu při Středisku pro státní rozpočet a politické priority ve Washingtonu.

Ve stejné době, tedy v 70. letech minulého století, ale začal útok na chudobu slábnout a ta opět rostla. Přes velké výdaje na boj s chudobou, mají dnešní Spojené státy nejvyšší úroveň chudoby v průmyslovém světě a počet lidí, kteří žijí pod hranicí chudoby opět vzrostl na 50 milionů. Vznikl vážný politický problém. Pan Sherman prohlásil, že téměř každá průmyslová země na světě dosáhla lepších výsledků v boji proti chudobě než USA. Řekl: "V Kanadě je například mnohem nižší úroveň chudoby u dětí než u nás. Podobně je tomu i v Evropě a jinde. Mám za to, že bychom se měli něčemu naučit od jiných vyspělých zemí".

Podle amerického Úřadu pro sčítání lidu žije pod úrovní chudoby 16% amerických občanů zatímco v Kanadě to je pouze 9.4%. To jsou ale celkové údaje. V USA žije pod hladinou chudoby 20% dětí a dokonce 33% osamělých matek. Podle některých odborníků je už samotný termín "válka proti chudobě" kontraproduktivní, protože se úsilí o odstranění chudoby přirovnává k válce, kterou lze vyhrát nebo prohrát a potom se pokračuje v jiné hře. To prý snad měl na mysli republikánský senátor Marco Rubio na Floridě, když právě nyní navrhl zrušit všechny federální programy. Po 50 letech neúspěšného úsilí je snad na čase uznat, že je tato válka fiaskem.

Ozvěna této republikánské doktríny se odráží ode zdí kongresu od té doby, co prezident Ronald Reagan ohlásil, že USA tuto válku prohrály. Rubiovým cílem je nahradit federální programy včetně zdravotního pojištění nazývaného ObamaCare flexibilním fondem, do něhož by jednotlivým státům přispívala federální vláda podle potřeby. Panu Shermanovi ale vadí válečný žargon o "vedení války proti chudobě" a přirovnal jej k situaci, že by hasiči v některém městě vyhlásili válku požárům. Kdyby potom znova ve městě vypukl požár, mohl by nějaký politik požadovat, aby byl hasičský sbor rozpuštěn, protože válku prohrál. Každý prostý občan by ale na takového politika jistě hleděl jako na blázna. Pan Sherman podal ještě jedno přirovnání: "Pracujete-li v zemědělství, nepotřebujete vyhlašovat válku suchu, ale potřebujete funkční zavlažovací systém. Podobně my potřebujeme funkční systém proti chudobě a systém, který by lidem poskytoval práci". Co způsobilo návrat k chudobě? "Rostoucí nerovnost v příjmech", odpověděla paní Sharon Parrottová, jiná odbornice na chudobu, a hned své tvrzení doložila čísly: "V letech 1964 až 2012 se zdvojnásobil podíl národních příjmů, které odčerpává jediné procento domácností s nejvyššími příjmy. Za to v době od r. 1979 do r. 2012 ještě víc poklesly příjmy jedné pětiny nejchudších domácností. Kdyby se rovnoměrněji rozdělovaly výtěžky z hospodářského růstu, nebyla by chudoba tak tíživá".

Rozdíly v příjmech by se daly podle paní Shermanové částečně napravit zvýšením minimální mzdy a změnou daní z příjmu při přerozdělování bohatství. Prezident Obama a Demokraté takové změny navrhují už po dobu několika roků. Republikání ale odmítají ustoupit od svých názorů, že by zvýšení minimální mzdy snížilo zaměstnanost a že to je "velká vláda", která lidi ožebračuje. Stále očekávají řešení v "přirozených silách trhu" a tvrdí, že útrata bohatých spotřebitelů nakonec "prosákne" k chudině a tak se tedy i k ní dostanou penize. Prezident Obama s těmito názory nesouhlasí. Před několika dny vyhlásil zkušební program, podle něhož by se vytvořilo "pět slibných zón", do nichž by se koncentrovaly federální prostředky, aby se zlepšilo vzdělání a znova se vybudovaly upadající obce. Jedna z takových zón se plánuje pro Filadelfii, kde žije podle údajů z Bílého domu pod hranicí chudoby téměř 40% dětí.

Nejnovější údaje o zaměstnanosti dávají ale velice málo nadějí na zlepšení hospodářské situace. V prosinci vzniklo jen 74 tisíc nových pracovních příležitostí. Přes tyto nepříznivé údaje poklesla nezaměstnanost ze 7% na 6.7%. Důvody pro tak úžasný pokles jsou ale alarmující: více než 200 tisíc bezradných lidí už přestalo hledat práci a nejsou tedy považováni za nezaměstnané.

Je fascinující sledovat zprávy americké televize o tom, co všechno bylo v minulosti outsourcováno. V některých rodinných domcích měli majitelé rozdělit věci podle země původu. Často nenašli jedinou věc, která by měla štítek Made in USA (Vyrobeno v USA). Nyní takových výrobků začíná přibývat, jak se jejich výroba vrací do země. Byly doby, kdy štítky Made in USA a Made in Canada - Fabriqué au Canada byly na většině výrobků. Dnes tam bývají jména cizích zemí od Číny přes Indonésii, Mexiko až po Vietnam. Není tedy divu, že kdo nevyrábí, nevydělává peníze a obchodníci nemají komu prodávat.

Bezradností, co dělat, je ale postižena i Kanada. Je všeobecně známo, že kanadské penze nejsou dostatečné, aby z nich mohli občané byť i skromně žít. Lidé, kteří se živili prací a při placení daní z příjmu přispívali na tzv. Canada Pension Plan, se kvalifikují, aby ve stáří dostávali z tohoto plánu penzi. Do toho plánu ale přispívají povinně i zaměstnavatelé. Většina provinčních premiérů a opoziční strany požadují, aby se zvýšily příspěvky zaměstnanců i zaměstnavatelů do penzijního plánu, což by umožnilo penze zvýšit. "Nejlepší ministr financí na světě", za jakého vydává pana Jima Flahertyho ministerský předseda Stephen Harper, tyto návrhy odmítá, protože prý není Kanada tak bohatou zemí, aby si takový luxus mohla dovolit, Musí se počkat, až se zlepší hospodářská situace. Vždyť by nucené zvýšení příspěvků na penzijní program ožebračovalo zaměstnavatele a vlastně také zaměstnance. Pan Flaherty jim nechce zbytečně "tahat peníze z kapes". Zatím se někde na veřejnosti prořekl ministr průmyslu James Moore, že přece není jeho povinností starat se o to, co bude jíst dítě jeho souseda. Na tuto neomalenost prudce zareagovala kanadská veřejnost a pan ministr se začal okamžitě velice omlouvat, mimo jiné i slovy: "Jako země jsme nebyli nikdy bohatší než jsme dnes". Proč tedy čekat až se naše situace zlepší? O jakém zbytečném tahání peněz z kapes zaměstnanců se mluví, když se na druhé straně mladým lidem domlouvá, aby si odkládali peníze čili šetřili na stáří. Je lepší, aby si odkládali sami ke svým úsporám nebo aby tyto peníze vkládali do státního penzijního programu, kde by k jejich příspěvkům přibyly i peníze od zaměstnavatelů? Tato alternativa je bezesporu výhodnější, ale údajně by poškodila zaměstnavatele. O ty má konzervativní ministr financí větší starost než o zaměstnance, takže ke zlepšení penzí v Kanadě nedojde, přestože jsme se neměli nikdy lépe než dnes a přestože jsou dnešní penze naprosto nedostatečné. Tímto rozhodnutím dává konzervativní strana příležitost Liberálům a Novým demokratům, aby si dali zlepšení penzí do svých volebních programů. Vzhledem k tomu, že se dnes vrací část penzistů z finančních důvodů do práce (pokud ji najdou), mohl by přístup k penzím rozhodnout o vítězi federálních voleb v příštím roce. Mimochodem jsem se setkal s 80-letou pokladní na poštovním úřadě a s jinou 80-letou prodavačkou v oddělení textilu - obě říkaly, že je práci baví a navíc nutně potřebují peníze.

V této souvislosti se zmíním o své první návštěvě Československa po 20 letech života v Kanadě. Bývalí spolužáci byli zvědaví, jak tam "rejžuji" - a byli zklamáni, že jsem se nevrátil jako milionář. Mluvil jsem o cestování autem i o nákupech, o práci i o tom, že se nikdo v pracovní době nebaví o soukromých problémech, že kolegové v práci nemluví ani o svém zdraví, o penězích, o náboženství ani o politice, protože to je nejjistější způsob, jak si znepřátelit spolupracovníky, takže se mluví o počasí, o burze, o tom, co kdo dělal o weekendu doma nebo na chatě, ale hlavně o sportu. Vtipy se nevyprávěly. Poskytoval jsem ale obraz šťastného člověka, který měl jako státní zaměstnanec, na rozdíl od většiny Kanaďanů u soukromých zaměstnavatelů, na stáří zaručenou "podnikovou" penzi. Dodal jsem, že třeba na rozdíl od Spojených států měli všichni kanadští občané přístup k bezplatné zdravotní péči, kde platili pouze za léky, kdežto v USA bylo zdravotní pojištění tak drahé, že si je nemohli chudí Američani dovolit, takže ani nechodili na žádné preventivní prohlídky... "Jací chudí Američani, Miloši? O čem blábolíš, v Americe přece nejsou žádní chudí lidé!" přerušil mě spolužák. Ostatní čekali, co na to řeknu. Jestli přiznám, že jsem vypustil naprostý nesmysl. V Americe přece není nikdo chudý. Slova o tom, že nezaměstnaní lidé jsou i v Kanadě a že bezdomovci spávají venku i v zimě, už nikdo nechtěl poslouchat. Spolužák, který na střední škole seděl se mnou v jedné lavici, si mě vzal stranou a naléhal, abych se přiznal, že mě po příletu "nalili estébáci, abych všude šířil takovou nesmyslnou komunistickou propagandu". Marné bylo moje vysvětlování, že jsem se se žádným estébákem nesetkal, jedině jsem se zaregistroval na cizinecké policii jako kanadský občan a nikdo mě neobtěžoval. Přesvědčení, že v Americe není nikdo chudý a že ztráta práce je úžasnou příležitostí změnit zaměstnání a najít si něco mnohem lepšího, přetrvávalo do devadesátých let, kdy jsem vydával Kanadské listy Miloše Kalába v Neviditelném psovi a ještě později. Z čeho to přesvědčení pramenilo? Z dřívějších potíží v republice odejít od některých zaměstnavatelů. Ani já jsem to neměl snadné, když jsem chtěl odejít ze Slovenské akademie věd (SAV) na Univerzitu Palackého v Olomouci. Podařilo se mi to jedině proto, že mi SAV nemohla v nejbližších letech "dát byt", kdežto v Olomouci jsem "byl doma". Tato příhoda svědčí o tom, jak pokřivené pohledy byly směrem na Západ. - Zdrojem dnešního příspěvku je článek Williama Marsdena z Washingtonu, D.C., v Postmedia News. U titulku je velký barevný obrázek bezdomovce spícího na lavičce v parku. U hlavy má vozík z nákupního střediska plný prázdných plastických sáčků. Přikrytý je americkou vlajkou. Autorem snímku je Spencer Platt/Getty Images.

0
Vytisknout
3925

Diskuse

Obsah vydání | 23. 1. 2014