Příběhy z ghetta nového tisíciletí

21. 1. 2014 / Štěpán Cháb

Byt 3+1, Varšavské ghetto. Naše rodina žila v jedné místnosti, měli jsme dvě postele, na kterých jsme nemohli usnout, protože nás na ně bylo moc, proto ti obětavější z nás spali na zemi. Ve vedlejší místnosti žila další rodina, ve stejných podmínkách. V další místnosti další rodina. Jeden byt, tři rodiny. Prostor velmi omezený, životní podmínky komické, tragicky komické.

Byt 3+1 v panelovém domě kdekoliv v této republice. Majitelem bytu jsou starší rodiče. Jejich dvě dospělé děti mají vlastní rodiny, přesto, pro nedostatek příležitostí, dlí v bytě rodičů. Každá rodina obývá jednu místnost, kuchyně je využívána na směny, stejně tak koupelna.

V čem je tato situace odlišná od situace ve Varšavském ghettu? Nemlátí nás esesáci, přesto se utlačitel najde.

Je zcela logické, že obě mladé rodiny touží po vlastním. Jak vlastního dosáhnout?

1. Zbohatnutí -- Tento postup je nejpříznivější volbou. Po zbohatnutí si rodina může zakoupit vlastní byt nebo dům a tam mít postelí třebas i nadbytek. Možnost zbohatnout je ovšem zcela mizivá. Zaměstnaneckým poměrem u obyčejného zaměstnání nezbohatne nikdy nikdo, což vylučuje z procesu bohatnutí naprostou většinu obyvatel.

2. Žádost o byt u městského úřadu -- Nabízen sociální byt pro zoufalé. Nájem poměrně nízký, podmínky pro žití mizerné. Děti v přímém kontaktu s alkoholiky, s lidmi na okraji společnosti, zdi většinou z papundeklu, na chodbě domu má dítě k dispozici na hraní použité kondomy a jehly. Výhodou bydlení je styk s exotickými jazyky světa. Při vyřizování této formy bydlení je žadatel často ponižován a vysmíván úřednicí. Čekání na přiřazení důstojného bydlení je z ranku buddhistických meditací, dítě, nyní batole, by se do nového bytu stěhovalo někdy kolem osmnáctého roku.

3. Kamarád či alespoň známý oplývající bytem -- Takto přátelskou osobu má ve své blízkosti málokdo.

4. Půjčka -- Konečně řešení, které je nabízeno všem, je dostupné všem a je také všemi využíváno. Při vyřizování půjčky je mladý rodič během projednávání a podepisování smlouvy obklopen vstřícnými a usměvavými lidmi. Je mu podávána ruka na uvítanou i na rozloučenou. Je žádaným a je s ním jednáno jako s partnerem. Jeho slova mají zdánlivou váhu. Zaplatit kauci, tři nájmy dopředu, koupit si alespoň stůl a dvě židle, protože z rodičů ten jejich umakartový stůl nedostanu, mají ho z osmdesátých let a jen jeden, postele, koberec, skříň, protože šaty na podlaze sice také dělají člověka, ale takového pomačkaného,...výsledná cena na novém splátkovém kalendáři je veliká, nemůže být jiná.

Jak řeší bytovou situaci stát?

1. prodej bytu -- od milionu korun výše -- dluh -- nemluvě o vybavení

2. pronájem bytu (kauce, nájmy dopředu) -- min. 50 tis. -- dluh -- nemluvě o vybavení

3. sociální byty -- cena relativně malá -- bez dluhu, ale o mravní poučení dítěte se často budou starat velmi prostí občané

Soukromý sektor řeší bytovou situaci obdobně, jen s trochu vyšší marží.

Kuriózní situací je, když se rodina musí přestěhovat znovu kvůli nevhodným podmínkám (plesnivá zeď při prohlídce bytu zakrytá porcelánovým servisem, sousedé a jejich vrtochy, změna zaměstnání, nájemce tyran, nepřiměřené zvyšování nájemného, výpověď z nájemní smlouvy z důvodu prodeje bytu pod zadnicí nájemníků,...)

Jakou má tedy předepsanou budoucnost mladá rodina, která by pro stát měla být budoucností? Zadlužení a dlouholeté splácení. Zadlužení ovšem musí nutně předpokládat časy obdobně hojné, jaké byly, když se mladá rodina upsala k dluhu. Nezaměstnanost ovšem stoupla (při nedávném přepisování kroniky jedné malé obce jsem psal i údaje o nezaměstnaných, byly to tyto: 2006 -- nezaměstnaných 4, 2007 -- nezaměstnaných 6, 2008 -- nezaměstnaných 28, 2009 -- nezaměstnaných 49, 2010 -- nezaměstnaných 43, 2011 -- nezaměstnaných 39, 2012 -- nezaměstnaných 37). Dříve plně zaměstnaní rodiče mohli bez problémů splácet dluh vzniklý z životní nutnosti, nyní, kdy jeden z rodičů (nebo nedej bože oba) o zaměstnání přišel, začínají výdaje převyšovat příjmy a ke slovu přijdou exekutoři.

Dluh se má splatit, říká se, ale pokud je společnost nasměrována k tomu, aby dluh musel vznikat, je tento dluh silně nemravný a z pohledu mravnosti by neměl být vymahatelný. Protože dlužník byl postaven před situaci, kdy měl na výběr mezi dvěma možnostmi -- zadlužit se nebo se zadlužit ještě víc.

Při podpisu smlouvy u banky je mezi posledními body toto poučení: Smluvní strany prohlašují, že si tuto dohodu přečetly, že nebyla ujednána v tísni ani za nápadně nevýhodných podmínek, což stvrzují svým podpisem.

Mladá rodina, která nutně potřebuje vlastní bydlení, je v nesmírné tísni, přesto smlouvu podepisuje, pokud by se podpisu vyhnula, její tíživá situace se nezmění. Rodina nemá jiné alternativy. Rodina je tedy životními podmínkami nucena upsat se k zadlužení. Položku nápadně nevýhodných podmínek nechám na posouzení čtenáři, protože půjčit si na úrok, je z mého pohledu vždy velmi nevýhodné. Tvrdit, že se má opět začít žít v třígeneračním soužití je v této době nesmyslné. V bytu 3+1 tři generace žít nemohou. Na statku, prosím, ale kdo teď žije na statku? Vyměřte v bytu prarodičům nějaký pěkný vejmenek. Třeba špajz, víc prostoru nebude k mání.

Stát si tedy jako budoucnosti nehledí lidského materiálu, ale rychlého výdělku. Tento výdělek ovšem do budoucna znamená chudobu. To, že se nynější generace, která je na koni, která rozhoduje a vládne, rozhodla zvalchovat záda generaci budoucí, je zrůdné. Po nás potopa, po nás močál, po nás pustina s mnoha zbídačenými. Nežijeme v pekle, v tom budou žít naši potomci, už teď se jim můžeme začít omlouvat, ač je naše chování neomluvitelné.

Co s tím? Donutit lidi k lidskosti? K té se snad ani nutit nedá, měla by být v člověku vrozená. Nutit soukromé pronajímatele či prodejce bytů k mírnějším cenám? Společnost bohužel nenabízí řešení ani pro ně, potřebují prodat či pronajmout byt za tuto cenu, výdělek je výdělek, nedá se svítit. Možná nutit prodejce k osobní hypotéce, tedy k hypotéce, kterou si mezi sebou sjedná prodejce s kupujícím a tím zcela obejít vražednou mašinérii bankovní mafie. Přesto nelze počítat s tím, že se situace výrazně zlepší bez zásahu státu, ale ten je pod diktátem bankovní mafie a dalších parazitických forem života, takže trpme vesele dál, dokud míra nepřeteče a ulice se zaplaví krví. Nebo, poslední alternativa, nezakládat si rodinu a dožít jako starý mládenec či jako stará panna, tato alternativa je ekonomicky jistě nejvýhodnější, ale národ vraždí.

0
Vytisknout
10507

Diskuse

Obsah vydání | 23. 1. 2014