Jan Palach: "Přičiňte se živí v boji!"

20. 1. 2014 / Jan Kavan

Nedávno jsme si připomínali 40. výročí sebeobětování Jana Palacha a za tři týdny tu bude 40. výročí činu Jana Zajíce, který se upálil přesně měsíc po pohřbu Jana Palacha 25.února 1969. Na události z té doby si pamatuji, jako kdyby se staly včera. Bylo mi 22 let, byl jsem radikálním studentem a členem vedení Svazu vysokoškolských studentů (SVS) Čech a Moravy. Byl jsem jedním z organizátorů velké pražské demonstrace 20. ledna 1969 za Jana Palacha (200 000 lidí) a za jeho požadavky, tak i jeho pohřbu 25. ledna. Poslední Zajícův dopis mi donesl tehdejší student teologie Olda Vít i s jeho fotkou jen pár hodin po jeho protestu.

Autor je bývalý ministr zahraničí ČR. Jeho článek původně vyšel v Britských listech 11.2. 2013.

Za 40 let jsem však o Palachovi a Zajícovi napsal jen tři články. První hned 2 dny poté, co 19. ledna Palach podlehl svým popáleninám. Vyšel v prvním čísle pražských Studentských listů, které vydával SVS. O několik měsíců později byl zakázán týdeník i SVS. O pět let později jsem se pokusil Palachovu oběť vysvětlit čtenářům londýnských Timesů. Na desáté výročí Palachova činu jsem ho popsal pro římské Listy Jiřího Pelikána. Nechtělo se mi o něm psát neboť jsem se nikdy nezbavil tísnivého pocitu studu, že reagovat na Palachovu výzvu články nebo projevy je jaksi nepatřičné.

Nyní mne ke vzpomínkám vyprovokovala častá prohlášení, zvláště mladých novinářů, že se Palach upálil na protest proti sovětské invazi ze srpna 1968. Není to pravda. Palach protestoval především proti kompromisnické politice tehdejšího Dubčekova vedení, které svými neustálými ústupky zrazovalo svůj odkaz Pražského jara. Rozhodl se zaplatit tu nejvyšší cenu, aby zastavil vzrůstající demoralizaci občanů, aby zvrátil šířící se pocity bezmocnosti a apatie. A Jan Zajíc se obětoval ve snaze zvrátit tu apatii, která začala znovu mezi lidmi převládat jen měsíc po Palachově pohřbu.

Ve svém posledním dopise se Palach ani slovem nezmínil o sovětské invazi. Jménem skupiny dobrovolníků oznámil: "Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země...".Jednu ze tří verzí tohoto dopisu poslal Palach studentskému vůdci Luboši Holečkovi, mému výbornému příteli, který v té době bydlel u nás doma, kde se pravidelně scházela skupina předních pražských studentských radikálů.

Palachovy kolegy jsme hledali marně a nejvíce času tomu věnoval právě Luboš Holeček, který nakonec došel k soukromému závěru, že tito dobrovolníci nikdy neexistovali a že si je Palach vymyslel, aby ještě zvýšil nátlak na vládu realizovat jeho požadavky. Palach na existenci skupiny trval doslova do posledního dechu a Luboš proto z hlubokého respektu k Palachovi a jeho rozhodné odvaze ji nikdy veřejně nezpochybnil.

Ve chvíli, kdy Palach cítil, že jeho téměř čtyřdenní boj proti popáleninám III. stupně brzy skončí, nechal si Luboše přivolat ke své nemocniční posteli. Poté, co ho Luboš informoval, o demonstracích po celé republice, o hladovkách v Praze (16 mladých lidí), Českých Budějovicích (20), Bratislavě (10), Brně (8), Hradci Králové (6), v Ostravě, Jihlavě i jinde a o nesčetných projevech podpory nejrůznějších organizací, zašeptal Palach, že to je dobře, že takhle jeho čin má smysl a spálenými rty a za velkých bolestí slabikoval vzkaz pro své údajné přátele: "Řekni jim...ať se všichni připojí k vám... přičiňte se živí v boji".

Když mi to krátce poté Luboš vyprávěl, zatrnulo ve mně: "Ať se připojí k vám..."! Palach smysl svého činu vkládal do rukou těm, kterým nejvíce důvěřoval, že boj nevzdají, tedy především Lubošovi Holečkovi a jeho přátelům, mezi něž jsem patřil. Pochopil jsem, že již celý život budou mé počínání sledovat oči mrtvého Jana Palacha a zkoumat zda jsem jeho důvěru nezklamal.

V noci z 18. na 19. ledna jsme, Luboš Holeček, Karel Kovanda a já, s pomocí mladého právníka Petra Pitharta, formulovali návrh "Výzvy SVS k občanům, kolegům" a k Palachovým neznámým kamarádům, kteří byli údajně ochotni se stát dalšími živými pochodněmi. Tenkrát jsme si jasně přiznali, že "tváří v tvář rozhodnutím obětovat život..., všechna slova, ať jakkoliv radikální, či krásná, znějí hluše, trapně, urážlivě". Až do té chvíle jsem si myslel, že děláme maximum toho, co je v našich silách. Utvrdila mne v tom listopadová studentská stávka, jejíž požadavky převzali mnozí dělníci i zemědělci a především politické smlouvy na obranu reforem i v zájmu vzájemné obrany, které SVS uzavřela téměř se všemi českými odborovými svazy.

Nejradikálnější byla smlouva s odborovým svazem pracujících v kovoprůmyslu, kterou v prosinci 1968 inicioval hlavní představitel naší skupiny, studentský vůdce Jiří Müller a která nepozornou vládu zcela zaskočila. Gustáva Husáka dokonce zcela rozzuřila. Jenomže Palach "nám všem nastavil neúprosné zrcadlo" a přinutil každého z nás, "aby pokorně zvážil, zda skutečně udělal vše, co udělat mohl, zda měl v sobě dostatek statečnosti a vůle k boji se svou pohodlností, často nadbytečnou skepsí a někdy už i lhostejností...". Během té dlouhé noci se každý z nás snažil dát do slov svou nejvnitřnější reakci na Palachův čin. Shodli jsme se, že Palach protestoval nejen proti "morální neoprávněnosti cenzury" a proti politikům, kteří začali za zády lidu zrazovat jednu reformu za druhou v naději, že si tak dočasně prodlouží pobyt u moci, ale i "proti nebezpečí našeho možného smiřování se a proti možnosti přemíry našeho taktizování".

Právo vystoupit s touto Výzvou v televizi a v rozhlase jsme vyjednali předchozí den, kdy jsem byl členem studentské delegace na jednání s tehdejším předsedou české vlády Stanislavem Rázlem a několika ministry, včetně ministra pro tisk a informace J. Havelky. Rázl nám vysvětloval, proč nelze Palachovy požadavky realizovat. "Zákaz Zpráv nemáme komu adresovat. My prostě Zprávy neuznáváme...Stejná situace je s vysílačkou Vltava. Nemůžeme přece poslat armádu do Drážďan, aby Vltavu rozbila".

Havelka to zpřesnil: "Vedení strany a vláda prosazují, aby vydávání Zpráv bylo zastaveno. Druhá strana však na to nechce přistoupit. Nebyly povoleny, takže jsou nelegální a není třeba vydávat nějaký formální zákaz" (jak to žádal Jan Palach). Stejným tónem vysvětloval Rázl problém druhého Palachova požadavku -- zrušení cenzury: "Od března do srpna /1968/ jsme zkusili období, kdy se nic necenzurovalo. Nakonec to byl jeden z motivů sovětského zásahu...Museli jsme přistoupit k novelizaci tiskového zákona...Musejí nastoupit faktory odpovědnosti vydavatelů a šéfredaktorů. Musíme se snažit uklidňovat situaci...".

Premiér Rázl však nakonec udeřil na hřebíček vládní obavy: "Budete-li vládu tlačit do přímé akce, nemá naději na úspěch". A ministr Havelka dodal, že "myslím, že dochází k nedorozumění mezi studentským hnutím a vedením. Domníváte se, že vedení ustupuje, že chce kapitulovat. To jsou jen dojmy...nedorozumění". Nálepkou "nedorozumění" se chtělo dubčekovské vedení vyhnout zodpovědnosti za situaci, která dovedla Palacha k jeho rozhodnutí.

Naši žádost vystoupit v televizi, vláda hned večer po Palachově upálení odmítla. Na schůzce 18. ledna ji Luboš Holeček opakoval: "Známe svou generaci a chtěli jsme k ní promluvit tak, aby nám porozuměla. Ani to nejste schopni přijmout. Domníváte se, že nejlepším řešením je mlčet... Domníváte-li se, že mlčení je vhodným způsobem psychologického působení na dobrovolníky a přitom ani nevíte, kdo jsou a kde jsou, pak je to od vás drastický čin. Nedáte-li nám možnost vystoupit v televizi, zvýší se napětí... Naše generace nemá žádné prostředky k obraně, reaguje tak, jak jste si ji vychovali... "Nakonec došlo k dohodě, že Výzvu bude smět v televizi přečíst předseda SVS Michal Dymáček a v rozhlase já, ale text musíme druhý den, 19. ledna, projednat s vládou.

To jednání bylo složité a napjaté. Celé odpoledne jsme se dohadovali o každém kritickém slově, které jsme adresovali vládě. Některá byla otupena, jiná musela zcela zmizet. Výsledný kompromis však stejně dal jasně najevo, že vláda nesdílí naše představy o nutnosti "uzákonění základních občanských svobod, zejména práva shromažďovacího a práva na svobodu slova", natož o tom jak "bojovat za společnost, v níž si lid sám vládne".

Nikdy nezapomenu, jak uprostřed jednání vešel nervózně vyhlížející muž a něco zašeptal premiérovi Rázlovi. Ten se zakabonil, bouchnul do stolu a procedil: "Ten nám tedy zamíchal kartami!". Kdo těmi kartami zamíchal jsme pochopili o několik minut později, když za námi přiběhl posel z SVS nám sdělit, že v 15.30 Jan Palach zemřel. Vzápětí přišly zprávy, že studenti spontánně vyšli do ulic. Napětí prudce vzrostlo. Krátce nato znervóznělý Rázl se zástupci vlády souhlasil s tím, že smíme vystoupit v televizi a rozhlase s textem, který byl pro nás ještě přijatelný.

Rázl pouze trval na tom, že před námi musí vystoupit Čestmír Císař (tehdy předseda České národní rady požívající důvěry zvláště středoškoláků), který vysvětlí odlišný postoj vlády. Císař pak hovořil o "nedorozumění" a varoval: "Kdo z těch, kteří kladou maximální požadavky a chtějí je podepřít krajními prostředky může předvídat, co se stane jestliže dnešní vedení Československa nezvládne své úkoly uvnitř země i navenek. Nastane-li chaos, zmatek, katastrofa, kdo na sebe vezme odpovědnost?..."

O katastrofě hovořil zástupce vlády i 25. ledna, v den Palachova pohřbu, kdy bylo v ulicích Prahy půl miliónu lidí a na předměstích stály sovětské tanky. Pokud by vláda povolila příjezd i dalších autobusů z českých měst, tak by lidí bylo mnohem více. Mluvčí vlády nám sdělil, že musíme převzít zodpovědnost za zajištění klidu a pořádku v rozjitřeném městě a pak se obrátil na Luboše Holečka a varoval: "Jestliže to nezvládnete, tak katastrofální důsledky jdou na vaši hlavu".

Politici měli z toho množství lidí, lidí se sevřenými pěstmi, vzdorem v srdci a slzami v očích evidentně strach. Pokud by se tanky rozjely, bylo by více obětí a -- a Dubčekovo vedení by padlo o celé tři měsíce dříve! Nebylo náhodou, že právě ti komunističtí politici, kteří odmítli moskevské protokoly se přišli do pražského Karolína rozloučit s Janem Palachem, např. František Kriegel či Gertruda Sekaninová-Čakrtová. Statečně se zachoval i tehdejší ministr školství Vilibald Bezdíček, který se na pohřbu jednoznačně přihlásil k Palachově odkazu: "Bereme pochodeň zapálenou Janem Palachem do rukou a bok po boku chceme chránit život,pravdu a svobodu....Nechť /Palachův odkaz/ nikdy neupadne v zapomenutí, neboť má nadčasovou a všelidskou platnost...".

Tuto přeshraniční platnost jsem zdůrazňoval i během svého britského exilu neboť lhostejnosti, pohodlnosti, sobeckosti, strachu o kariéru a podobných postojů snadno manipulovatelných mocnými, je všude na světě tolik, že tento boj nelze nikdy vyhrát. Nelze ho však ani vzdát. Byla by to zrada Jana Palacha.

Ve svém posledním dopise napsal Jan Zajíc: "Protože navzdory činu Jana Palacha vrací se život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji vaše svědomí jako Pochodeň č.2... Ať moje pochodeň zapálí vaše srdce a osvítí váš rozum! Ať moje pochodeň svítí na cestu ke svobodnému a šťastnému Československu! Měli jsme dvě šance a obě jsme promarnili. Vytvářím šanci třetí. Nepromarněte ji! Jen tak budu žít dál. Umřel jen ten, kdo žil pro sebe.". Statečná slova od statečného studenta. Po zkušenostech s reakcí na Jana Palacha musel Zajíc už vědět, že šance, že se mu podaří zlomit lidskou lhostejnost je nesmírně malá. O to byl jeho čin statečnější. V básni, kterou věnoval Janu Palachovi, napsal Zajíc jen o několik dní dříve mj.:


"Kolem vezou víc než Prométhea. ...
Pláču -- v dešti -- na chodníku.
Pro všechno.
Pro těch jednadvacet let.
Pro Člověka, co odmítl jít zpět,
Pro srdce, do kterého by se vešel svět,
Pro několik nevyřčených vět,
Pro cizími vojáky sražený jarní květ.
.....
Praha teď skutečně dotýká se hvězd.
Svou bolestí, co zatíná ruku v pěst.
Ticho rve uši.
Všichni to vědí a mlčí.
Ústa jim zacpal strach ze života i smrti....."

Paralyzující strach a bezedná všeobjímající lhostejnost a apatie. Ty byly skutečným terčem Jana Palacha i Jana Zajíce.

Před čtyřiceti lety jsme si řekli, že "každý z nás musí pečlivě zvážit, co smí položit na druhou misku vah, na misku, která nezadržitelně vyletěla". Po dvacet let pokládala řada statečných lidí na tuto misku vše, co měla, včetně mnoha let strávených ve vězení. Na mravní výzvu Jana Palacha, na výzvu, abychom se "přičinili živí v boji" odpověděla Charta 77. Za sebe mohu jen říci, že jsem na svou misku dal agenturu Palach Press, kterou jsem založil a která na Západě rozšiřovala všechny dokumenty české opozice včetně Charty 77 či prohlášení VONSu (Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných). Založil jsem i Nadaci Jana Palacha pro informace a výzkum, která finančně podporovala nezávislé aktivity v tehdejším Československu a pomáhala mým kurýrům propašovat domů do listopadu 1989 více než 20 tun literatury, rozmnožovacích přístrojů apod. Vím, že tím dluh vůči Palachovi nebyl splacen. Věřím však, že pokud budeme všichni, včetně generací narozených dávno po Palachovi, žít a pracovat v souladu s principem solidarity, pokud budeme bojovat proti lhostejnosti, sobeckosti, pokud se nebudeme smiřovat se zlem, s korupcí, s kompromisnictvím, pokud nebudeme mít strach, pokud budeme schopni pomáhat trpícím, ať už jde o národy či jednotlivce, ať už žijí mezi námi doma, nebo třeba v Gaze nebo v Dárfúru, tak Janové nezemřeli zbytečně.

0
Vytisknout
8906

Diskuse

Obsah vydání | 22. 1. 2014