K obrácení Ariela Šarona

13. 1. 2014 / Zdeněk Jehlička

S Mandelou k bantustanům

  Jak si trefně všímá Daniel Veselý, pokud jde o projevy úcty českých internetových diskutérů, Šaron pomalu trumfuje Mandelu. A to zřejmě nejen symbolicky. V odvysílaném a již staženém příspěvku České televize uvedl jeden zhrzený Izraelec, že Šaron je pro Izraelce něco jako Mandela pro Jihoafričany.

Toto nemístné srovnání legitimizující Izrael přes vězně svědomí apartheidního jihoafrického režimu nechala reportáž bez povšimnutí. Nemístné a trapné nejen kvůli Mandelově podpoře palestinskému boji za svobodu, ale i pro samotný fakt, že to byl právě Šaron, který si plně osvojil agendu svého předchůdce Baraka a začal s výstavbou segregační zdi na Západním břehu. Ta od okupovaných palestinských území odtrhuje další půdu, odděluje nejen Izraelce od Palestinců na Západním břehu, ale i Palestince navzájem a fakticky připojuje bloky nelegálních osad k Izraeli. Jak připomíná dlouholetý bývalý izraelský velvyslanec při EU Avi Primor, Šaron byl v otázce Palestinců velmi nakloněn myšlence bantustanů, falešných domovin vytvořených pro černošské obyvatelstvo právě jihoafrickým apartheidem. Což v minulosti potvrdil i bývalý italský premiér Massimo D'Alema. Vytvoření bantustánů v podobě městských ghet zóny A a obklíčení rozdělených palestinských území segregační zdí se ukázalo jako finančně efektivnější verze okupace, nehledě na ušetřené životy nasazených vojáků. Na což nakonec v létě r. 2002 přistoupil i Ariel Šaron, který po nástupu do funkce prosazoval v rozporu s dohodami z Oslo naopak přímou okupaci. Jde tedy zřejmě o něco jiného, než o dojemnéŠaronovo vyznání  o tom, jak by mohli žít Židé a Palestinci pospolu uvedené na stránkách České televize.  

Nasvícení Palestinců

  K mírovému soužití Palestinců a Židů na Blízkém východě se Šaron vyjádřil v r. 1980 ještě jako ministr zemědělství, když přelétal helikoptérou pásmo Gazy. Na dotaz izraelského vojenského velitele Gazy, jak zvládnout palestinské uprchlické tábory pod nimi, Šaron odvětil: "Chci, aby Arabové viděli každou noc v dosahu alespoň 500 m židovská světla.".  O Šaronově politickém posunu má údajně svědčit jeho stažení z pásma Gazy v r. 2005. Co však bylo staženo z Gazy, bylo o to více posíleno na Západním břehu. Krátce po stažení informoval Šaron svou stranu Likud o naléhavé potřebě dalšího rozšiřování stávajících osad na Západním břehu bez toho, aniž by to vyvolalo zbytečnou pozornost: "Není třeba mluvit. Potřebujeme stavět. A stavíme, aniž bychom mluvili." Ve stejném roce, kdy došlo ke stažení 8.000 osadníků z pásma Gazy, se jejich počet na Západním břehu zvýšil o 14.500. Odborník na osadnickou politiku, ředitel izraelské organizace Settlement Watch, Dror Etkes, krátce po stažení varoval, že se izraelští představitelé budou snažit zabránit jakémukoli mírovému plánu navrhovanému USA: "Nevědí, kolik mají času. Proto staví jak maniaci."následujícím roce po stažení z Gazy tak bylo 27 % izraelské bytové výstavby uskutečněno na okupovaném Západním břehu Jordánu. V první polovině r. 2007 počet osadníků na Západním břehu vzrostl o 5,5 %, což bylo několikanásobně více než nárůst obyvatelstva v samotném Izraeli.  Zatímco je dnes palestinská populace okupovaného Západního břehu drcena každodenním vyháněním, demolicemi domů, záborem půdy, vodních zdrojů a osadnickým násilím, je "neokupované" pásmo Gazy zbavené osadníků uzavřeno pozemní, námořní a vzdušnou blokádou a soustavně ostřelováno izraelskými "obrannými" silami. Syn izraelského generála z r. 1967 Miko Pelet popisuje stažení z Gazy jako "cynické utilitární rozhodnutí dovolující Šaronovi ještě více přidusit lidi v Gaze, které byl rozhodnut od počátku své násilné kariéry zničit". Nejen tedy kvůli Šaronově velení armádní jednotce 101 známé masakry civilního obyvatelstva na začátku 50. let, která se stala neudržitelnou i pro samotný Izrael a musela být nakonec rozpuštěna, a kvůli masakrům v libanonských utečeneckých táborech  Sabra a Šatila byl Šaron Palestinci nelichotivě přezván na "řezníka".

Wikipedie pana Řezáče

  A pak je tady článek pana Františka Řezáče, který chce vidět věci celé, "vůbec [se] nedá ovlivnit psaním českého tisku či hlásání televize", aby následně vytáhl staré haraburdí sionistické argumentace, která se bere vážně snad už jen na pražském hradě. Tak tedy popořádku a velmi stručně.

  Historie moderního palestinsko-izraelského konfliktu je dlouhá v utrpení palestinského lidu, ne však "dlouhá" v historickém čase, jak se nám snaží namluvit zastánci střetu civilizací. Je pevně ohraničena vznikem sionismu jako politického konceptu návratu "lidí bez země do země bez lidí" na konci předminulého století. Z tohoto důvodu nejde o jakýsi mytologický konflikt kulturní, etnický ani náboženský. A proto ani ne dlouhověký. Je podmíněn konkrétním časovým vymezením, spojen sekulárními idejemi kolonizace "barbarských" území "vyšší" kulturou moderního věku a v minulosti popoháněn zejména evropskými projevy antisemitismu.  

Také zpochybňování existence palestinského národa není nijak nové. V r. 1969 tak učinila ve známém rozhovoru pro Sunday Times už Golda Meirová. Jak již bylo od té doby několikrát doloženo, toto tvrzení je vpravdě ahistorické. Za prvé záměrně ignoruje nedávnou historii a koloniální zkušenost Blízkého východu, stejně tak zkresluje běžně chápanou politickou realitu. Idea národní identifikace spojené s konkrétním místem je relativně moderním politickým projektem i v samotné Evropě (něco málo přes 200 let). Lidé napříč Osmanskou říší se podobně jako v Evropě primárně identifikovali s náboženstvím a s národností svých komunit a spíše se vztahovali ke konkrétnímu místu, jazyku a kultuře než ke státu. Teprve až kolaps Osmanské říše na počátku 20. století umožnil postupné zavádění národně státního modelu. To, že přes koloniální útisk Británie a následně vlivem sionistického potlačení nebyl v případě Palestiny tento proces dovršen, není primární vinou Palestinců. Za druhé, argumenty o neexistenci palestinského národa záměrně ignorují zjevné podobnosti mezi židovským a palestinským nacionalismem.  Až do vynoření sionismu na konci 19. století se ti, kteří se považovali za Židy, identifikovali buď podle religiózní komunity nebo podle etnické příslušnosti. To až sjednocující nacionální ideologie sionismu, které se tak vysmíval Karl Kraus, vytvořila moderní židovský národ. Ani Palestinci ani Židé tedy nemohou tvrdit, že před 20. stoletím přesvědčivě a jednoznačně přijali nacionální identitu, neřkuli tvořili národní stát. A i kdyby tomu tak nakrásně nebylo, jakýpak nacionalismus opravňuje etnické čištění?   

renomovaný izraelský historik Ilan Pappé, který minulý rok přednášel v Praze (v českém dabingu ZDE), dlouhodobě dokládá, že k etnickým čistkám Palestiny docházelo už před vyhlášením státu Izrael, jak o tom svědčí plán Dalet. Pappé zdůrazňuje, že samotné palestinské odmítnutí toho, že na 54 % jeho území má být zřízen židovský stát ještě neopravňuje Izrael k soustavnému vyhánění původního palestinského obyvatelstva. Příčinu čistek hledá v izraelské snaze o "židovský demokratický stát", který v úsilí o zaručení židovské kontroly území vidí v populačním nárůstu nežidovského obyvatelstva bezpečnostní hrozbu. Budovat moderní demokratický stát na etnické výlučnosti, aniž by byl tento označován za segregační, tak nejen podle Pappeho nelze.         

A pak je tady u našich sionistů už téměř povinné přirovnávání Palestinců a Arabů k páté koloně a jejich házení do jednoho pytle s Hitlerem. Bylo by to už směšné, kdyby to spíš nesvědčilo o tragickém ignoranství autorů podobných krátkozrakých srovnání. K přesné poznámce Karla Dolejšího lze z druhé strany doplnit případ sionistického Sternova gangu (Lechi), který nabízel nacistickému Německu podporu proti Britům výměnou za to, že Hitler nebude pronásledovat Židy v Evropě. Že nešlo o okrajovou skupinu bez vlivu svědčí i to, že jedním z čelních představitelů Lechi byl pozdější premiér Jicchak Šamir. Členové této teroristické skupiny byli dokonce v r. 1980 v Izraeli vyznamenáni stuhou Lechi jako projev uznání za zásluhy o stát. Bude snad na základě toho pan Řezáč podsouvat Židům náklonnost k nacismu? Naprosto nepřijatelná je též Řezačova poznámka o neonacistické podpoře Arabů proti Izraeli, která uráží nejen Palestince trpící okupací a jejich arabské přátelé, ale též lidskoprávní aktivisty, včetně těch v samotném Izraeli. Tak jako ne každý Žid je nutně sionista, tak i ne každý antisemita je antisionista. Dnes tak lze vidět i krajně pravicové jinak antisemitské skupiny mávající izraelskou vlajkou v obdivu nad izraelskou politikou segregace. Velmi bych se proto přimlouval netahat do problematiky okupované Palestiny konotace, které tam nepatří.  

S panem Řezáčem lze souhlasit v tom, že jsou Palestinci často ostrakizovaným národem (jak lze pozorovat i u protipalestinských nálad části české veřejnosti a médií po výbuchu na pražské ambasádě), a jejich postavení běženců bývá zneužíváno arabskými vládami. Řešením však není jejich další izolace či vyhánění, ale jednoznačný požadavek na odstranění příčiny konfliktu, a tou je nelegální okupace Palestiny. Pro hlubší studium problematiky lze závěrem doporučit důvěryhodnější zdroje než jsou tendenční sionistické články české Wikipedie.

0
Vytisknout
4087

Diskuse

Obsah vydání | 15. 1. 2014