ČSSD se zdá být ovládána hlupáky

28. 10. 2013 / Jiří Jírovec

Zjevný neúspěch ČSSD ve volbách je kombinací řady faktorů. Pokusím se krátce popsat tři z nich.

1. Absence vedení

ČSSD se zdá být ovládána hlupáky, jimž nedochází, že úspěch jakéhokoli spolku nebo politické strany spočívá v pevném vedení. ČSSD měla v minulosti dva výrazné vůdce -- Zemana a Paroubka. Je zcela příznačné, že když byl ve vedení Paroubek, pravice dělala vše proto, aby ho zdiskreditovala. Šlo to přes média (viz hojně publikované nadávky a la "paroprase") i politicky přes Kubiceho zprávu. Byly vajíčkové útoky, nad nimiž se ostatní politici usmívali: holt mladí lidé jsou už takoví... a došlo i na knížecí rady, že by ČSSD prospělo, kdyby byla uvnitř demokratičtější.

Špidlové a Dienstbierové nejsou pravici nebezpeční. Pravici se líbí i Sobotka, protože i s odstupem několika vlád lze poukazovat na jeho máslo na hlavě z dob, kdy byl ministrem financí.

V současné době si na stranickém pískovišti plácají bábovičky Sobotka, Zaorálek a Dienstbier. Je tam Špidla i Škromach a svůj nikoli nevýznamný prostor tam má Hašek. Posledně jmenovaný je v podstatě jediný, který má, jako hejtman, zkušenosti z praktické politiky. Navíc je jedním z mála těch, kteří chápou, že nebezpečí pro ČSSD přichází zevnitř a ne z Hradu od Zemana.

Většina z vedoucích funkcionářů se negativně vymezuje vůči Zemanovi, ale tím v podstatě přihrávají pravici, která presidentovu diskreditaci poměrně úspěšně organizuje. Proces podřezávání větve pod sebou ovšem započal daleko dřív, tedy v době, kdy ČSSD nepodpořila v předminulých presidentských volbách Zemana a tím umožnila zvolení Klause. Pravicový president se pak ČSSD odvděčil tím, že jí nedal možnost pokusit se o sestavení vlády.

Zeman je první president, který od roku 1989 skutečně něco dělá. Není ovšem jeho vinou, že se rozpustila Sněmovna, ani to, že Nečase postihl Grünbachův syndrom známý jako "genitální meliorace", tedy přesun mozkových buněk do pohlavních žláz (viz Cimrmanův Němý Bobeš). Ministerský předseda neustál ani přelévání veřejných peněz do kabelky své dlouho zatajované milenky a s ostudou odešel. Podal demisi, ale patrně omylem za celou vládu. Sněmovnu vlastně rozpustila Top 09, protože v dané situaci považovala za politicky šikovné vzdálit se od ODS.

To, že Zeman nepověřil Němcovou sestavením ponečasovské vlády, mu nemůže nikdo soudný vyčítat. Činnost Rusnokovy vlády zatím nikdo neanalyzoval, ale zdá se, že toho příliš nezkazila.

Bohužel se zdá se, že lidem ve vedení ČSSD nejde o stranu jako takovou, ale především o vlastní pozice. To je nepochybně i případ Sobotkův. Z čistě lidského hlediska lze pochopit, že by se po těch letech v opozici rád stal ministerským předsedou. Jako politik by ale měl vědět, že katastrofální vedení kampaně vyvolá v jeho straně negativní reakci a ta následně oslabí jeho pozici při vyjednávání s ostatními parlamentními stranami. Kdyby mu šlo o ČSSD, tak by odstoupil, aby nakonec nepodal demisi po několika měsících sám a nevyvolá tím další vládní krizi.

Paroubek byl v roce 2010 volebním výsledkem zklamán, ale jeho odstoupení bylo patrně motivováno víc tím, že si uvědomil, že jako mediálně vytvořené "monstrum" by byl pro ČSSD přítěží.

2. Neschopnost dát dohromady politický program

Nejednotné vedení ČSSD není schopné předložit veřejnosti kloudný, snadno uchopitelný program. Heslo o jakémsi vylepšení státu samo o sobě nestačí. Pro většinu lidí totiž stát celkem funguje. To, že se pořád krade, není tajemství, ale chybí politická vůle s tím něco udělat.

Obrovským problémem ČSSD je neschopnost odpoutat se od primitivního antikomunismu. Bohumínské prohlášení, které zakazuje spolupráci s KSČM (polovičatě, jak jinak), je pro pravici pravým požehnáním, protože prakticky znemožňuje, aby levice propojila svoje programy a měla naději na jejich prosazení.

ČSSD je navíc naprosto neschopná analyzovat situaci ve společnosti a poukazovat na devastující působení pravice.

Další problém je v tom, že si pravice obhrábla několik jednoduchých hesel (levice je rozhazovačná, co bylo ukradeno, je třeba vrátit, a konec konců i neofašistické výkřiky o slušných lidech a nepřizpůsobivých parazitech).

ČSSD není s to reagovat ani na naprosto jasné lži, šířené stratégy ODS a Top 09 v heslech o "obraně demokracie". Mezi ně patří i nerespektování volebních výsledků. Spát při projevu legálně zvoleného presidenta ve Sněmovně je nejen knížecké buranství, ale zároveň i "vzkaz" těm dole, že je možné s nevhodně zvolenými zatočit.

Případ paní Baborové, vyštvané jihočeské zástupkyně zvolené za KSČM, nabyl ve světle akcí dvou universitních rektorů nový rozměr: politická akce může být podporována "nepolitickou" universitou, když spadá do ideologického profilu jejího vedení.

Jedním z nejúspěšnějších projektilů použitých proti levici byl z kontextu vytržený Paroubkův výrok, že se dluhy nemusejí platit. Stačí pár minut googlování, aby člověk zjistil, že Paroubek měl pravdu. Lze snadno ukázat, že současné dluhy již nelze splatit -- viz krátká analýza ZDE ČSSD není ochotna bránit se. Už jen proto, že to kdysi řekl Paroubek.

3. Nedostatek komunikace s veřejností

Tohoto problému se ve svém článku dotkla Ilona Švihlíková ČSSD nemá vlastní tisk, ani volný přístup do televize, nebo rádia.

Otázka je, do jaké míry ČSSD o oslovování veřejnosti vůbec stojí. Pokud ČSSD nedokáže dostat informace ze Sněmovny do vlastních medií zůstanou projevy jejích poslanců na úrovni kavárenského tlachání.

0
Vytisknout
7749

Diskuse

Obsah vydání | 30. 10. 2013