Nepodmíněný základní příjem: Přednosti a rizika

24. 10. 2013 / Jiří Matuszek

Vstoupili jsme do 21. století a technický pokrok dosáhl takové úrovně, že je možno bez větších problémů zajistit důstojný život pro všechny lidi.

Přesto jsme stále svědky toho, že velká část lidí žije pod oficiální hranicí chudoby a z nich dosti velká část v nedůstojných, ne-li přímo nelidských podmínkách.

Současně s tím, jak se výše uvedený rozpor zostřuje, zintenzívňují se i diskuse o způsobech jeho řešení. Jednou z možností, jak eliminovat nejpropastnější rozdíly, je Nepodmíněný základní příjem, dále jen NZP. Toto řešení se diskutuje v celé Evropě a v některých zemích (např. Švýcarsko) jsou už činěny praktické pokusy o jeho zavedení.

Hnutí za přímou demokracii na svých stránkách upozornilo na petici Evropské iniciativy za nepodmíněný základní příjem a současně vyzvalo k diskusi o této myšlence ZDE. Předpokládáme, že diskuse bude probíhat ve veřejném prostoru, ale současně jsme zřídili prostor k neformální diskusi ZDE. Tento článek si klade za cíle nastínit problémy k diskusi.

Motivy hovořící pro zavedení NZP

Motivací propagátorů NZP není jenom zajištění důstojného života nejchudším, tedy těm, jejichž přístup na trh práce je z objektivních příčin ztížen, ale i lidem schopným se na pracovním trhu bez problémů prosadit. Z dnešní perspektivy nepřijatelná myšlenka (Umožníme bezpracný život lidem schopným pracovat jenom proto, že jsou to lenoši, že nemají zájem si práci najít?) není při hlubším pohledu tak nesmyslná. Jak už jsme výše konstatovali, současná hromadná výroba spotřebních statků je tak efektivní, že dokáže vyprodukovat životní prostředky pro mnohem větší počet lidí, než k tomu potřebuje. Protože ale finanční prostředky pro získání prostředků mohou lidé (až na výjimky potvrzující pravidlo) získat pouze prací v oné hromadné výrobě (dále jen námezdní práce), vzniká neřešitelný problém. Lidé zoufale hledají skulinku, jak do sféry námezdní práce proniknout, a ti, kterým se to nepodaří, přežívají z nedostatečných dávek, navíc se stigmatem neschopných či lenochů. Přitom existuje spousta práce pro udržení a rozvoj lidské společnosti nutné, která má prostě tu smůlu, že nepatří do kategorie hromadné výroby a je tedy placena buď vůbec, nebo nedostatečně. Jako příklad lze uvést neplacenou, ale velice náročnou práci v rodině při výchově dětí a špatně placenou práci učitelů. Jiným příkladem je neplacená práce začínajících umělců či špatně placená práce začínajících vědců. Zmíněné práce jsou vlastně investicí do budoucnosti a jejich úplné nebo částečné ohodnocení formou NZP nejen zlepší životní situaci lidí, ale rozhodujícím způsobem přispěje k rozvoji společnosti.

Rizika spojená s NZP

Výše uvedené výhody jsou neoddiskutovatelné, současně si však nelze nevidět úskalí NZP, která mohou, zvlášť v etapě jeho zavádění, vést k vážným poruchám chodu společnosti a k jeho diskreditaci. Je v zájmu bezproblémového zavedení a užitečného fungování NZP, abychom se těmito úskalími vážně zabývali.

h3> Riziko nedostatku pracovníků v produkci spotřebních statků

Za prvé je nutno si uvědomit, že ona vysoce efektivní hromadná výroba, která je příčinou vytěsňování lidí z práce a tím zhoršování kvality jejich života, je současně nutnou podmínkou úspěšného zavedení NZP. Pro lidi, kteří se budou (zabezpečeni NZP příjmem) zabývat smysluplnou, ale z hlediska produkce spotřebních statků nepotřebnou, prací bude nutno dostatek potravin a ostatních spotřebních statků vyprodukovat. Nemůžeme proto připustit, aby se zavedením NZP stala námezdní práce tak málo atraktivní, že bude, na rozdíl ode dneška, skomírat na nedostatek pracovníků. Propagátoři NZP na tento problém zpravidla odpovídají anketami, ve kterých se ptají lidí, zda by po zavedení NZP dále pracovali. Většina sice odpovídá ano, ale jedná se o odpovědi subjektivní, nepodložené zkušeností a hlubším zamyšlením.

Riziko nedostatečné motivace k námezdní práci

Pokud bude NZP "zabezpečovat důstojný život" (citace z definice NZP uváděná v propagačních dokumentech) v tom smyslu, že z hlediska kvality života nebudou příjemci NZP pociťovat potřebu jeho navýšení, bude větší příjem v hromadné výrobě lákat hlavně ty, kteří peníze navíc potřebují ke zvýšení prestiže nebo moci. Je však téměř jisté, že prestiž svou motivační schopnost ztratí. Lidé, kteří dostatečně zabezpečeni naleznou smysl života v tvůrčí práci mimo hromadnou výrobu, nebudou obdivovat ty, kteří se honosí zbytečným přepychem. Moc je samozřejmě silnější kalibr, ale pokud budou příjemci NZP chtít žít vskutku důstojný život, nesmí uplatňování nekontrolované moci nějaké skupiny osob připustit. Nebude-li možno atraktivitu práce v hromadné výrobě zajistit např. vyznamenáváním jejích účastníků (což je zejména v etapě zavádění NZP iluzorní) nezbývá, než aby k námezdní práci motivovala lidi určitá nedostatečnost výše NZP. Nedostatek finanční motivace bude u lidí, kteří se spokojí se základním příjmem, vyvážen pocitem uspokojení ze smysluplné a tvůrčí práce.

Riziko snížené motivace k získání praktického vzdělání

Zejména v počáteční fázi existence NZP však musíme počítat s tím, že (přes jeho určitou nedostatečnost) bude jako přijatelný akceptován mnohými lidmi, kteří pak budou v hromadné výrobě časem postrádáni. Řekněme, že současní pracující, kteří jsou pro výkon své profese již vyškoleni a jsou zvyklí na pravidelnou docházku do práce, se většinou rozhodnou v práci zůstat. Představme si ale současného průměrného mladého člověka, pro něhož je získání vzdělání, potřebného pro uplatnění ve výrobě, velmi náročným úkolem. Studuje zpočátku pod tlakem rodičů, a jak postupně dospívá, pod tlakem vědomí, že v budoucnu bude vzdělání potřebovat, aby se uživil. Sám fakt existence NZP zcela jistě prvý z těchto tlaků zmírní a druhý zcela odstraní. Když pro praxi nedostatečně připravení absolventi narazí na problém pracovního uplatnění, s NZP se spokojí. Flexibilita jejich mládí jim pak velmi rychle pomůže najít nějaký smysl života, byť třeba nebude z hlediska společnosti smysluplný. Nejhorší na celé věci bude fakt, že v době kdy jsou toho schopni, nezískají pracovní návyky a profesní znalosti, což jim bude i v budoucnu bránit v nalezení práce.

Tento problém vidíme u určitých skupin obyvatelstva již dnes. Prostředí nedostatečně motivující k rozvoji intelektu a nedostatečný nebo žádný tlak rodičů na vzdělávání dětí vede k tomu, že se nová generace pocházející z takového prostředí smíří s pobíráním sociálních dávek, i když ty jsou zcela nedůstojné.

Riziko vyvolání pocitu nespravedlnosti u obyvatelstva, účastnícího se hromadné výroby

Potřeba spravedlivého rozdělení pracovní zátěže a současně potřeba trestat ty, co se vezou, je součástí vrozené psychické výbavy lidstva. Jako důsledek nepochopení podstaty bývá tato potřeba někdy označována negativně jako závist. Ve skutečnosti jde o vrozený základ morálky, která umožňuje přežití skupinám, jejichž členové jsou na sobě vzájemně závislí. O experimentálním zkoumání této potřeby hovoří známý neuropatolog a popularizátor František Koukolík např. ZDE. Základní pocit spravedlnosti ve smyslu rovnoměrného rozložení zátěže uvádějí jako nutnou podmínku k přežití skupiny i lidé mající zkušenost s cohousingem. Více o cohousingu ZDE.

Předpokládejme, že NZP bude skutečně zaveden. Všem, kteří se s ním spokojí, umožní důstojný život. Lidé, kteří se z pocitu zodpovědnosti budou kromě pobírání základního příjmu účastnit i práce ve výrobě, budou mít pocit nespravedlnosti. Proč by měli živit někoho, kdo nepřiloží ruku k dílu? Z výše uvedeného vyplývá, že vyřešení tohoto problému bude základní podmínkou přežití NZP, stejně jako je tomu u cohousingu.

Možné formy NZP minimalizující uvedená rizika

Minimalizace rizika stanovením kompromisní výše NZP

Jednou z možností minimalizace popsaných rizik je správné nastavení výše NZP. Ta úzce souvisí s výše zmíněným pojmem důstojný život. Levicově založení zastánci NZP se tímto pojmem snaží odlišit svůj přístup od pravicového, tzv. neoliberálního, přístupu. Ano, i někteří pravicově založení politici myšlenku NZP propagují! V České republice byl jejím zastáncem Vlastimil Tlustý. Hlavním motivem pro zavedení NZP je pro tyto lidi zjednodušení systému sociálních dávek a úspora nákladů na administrativu s nimi spojenou. Vzhledem k tomu, že jej dostanou všichni ve stejné výši, nemusí nikdo posuzovat, zda ten či onen objektivně potřebuje příjem větší. Neoliberálové přitom počítají s NZP ve výši umožňující, na rozdíl od důstojného života, pouhé prosté přežití. Člověk, který má k dispozici pouze NZP, je nucen intenzívně hledat a přijmout jakoukoli námezdní práci, která se naskytne. Cíle, které levicoví zastánci NZP sledují, tak nejsou vůbec naplněny.

Se zvyšováním částky vyplácené formou NZP úroveň naplnění jeho cílů roste, současně ale rostou výše popsaná rizika. NZP přiznávaný ve výši umožňující slušné přežití zabrání nechtěnému bezdomovectví a zvýší svobodu lidí v otázce volby zaměstnání. S vědomím, že jim NZP zajistí slušné přežití po dobu hledání nového zaměstnání, nebudou lidé nuceni setrvávat v pracovních pozicích ohrožujících jejich zdraví, nebo (např. v důsledku bossingu) psychiku. Lidem, ochotným se uskrovnit, poskytne NZP čas k osobnímu rozvoji, ať už na poli uměleckém nebo třeba v oblasti vynalézání.

Současně se ale při tomto řešení bude nutno počítat s určitou množinou lidí, kteří se smíří se slušným přežitím, společnosti nebudou protihodnotou nic odvádět a ani se na to nebudou připravovat. Pokud půjde o lidi jinak práce schopné, bude to u ostatních vzbuzovat pocit nespravedlnosti a současně mohou tito lidé v určitých případech na pracovním trhu chybět. Udržování správné kompromisní výše NZP tak bude neustále živým problémem. Nízký práh slušného přežití a absence nefinační motivace pro začlenění se do společnosti u nezanedbatelné části obyvatelstva pak může zavedení NZP prakticky znemožnit.

Minimalizace rizika stanovením věkového rozpětí

Představme si, že NZP bude poskytováno každému člověku od jeho narození až do 18 let věku, studentům až do konce studia. Od tohoto věku, až do např. 40 let nebude NZP přiznáván, s výjimkou zvláštních případů, jako jsou osoby handikepované, matky s dětmi a podobně. Nepřiznání NZP bude kompenzováno povinností státu usnadnit mladým lidem nástup do zaměstnání, případně jim takové zaměstnání formou sociálních podniků zajistit. (Neztotožňujme to s povinností pracovat.). Po dosažení věku opětovného přiznání NZP se budou lidé moci rozhodnout, zda jim NZP stačí, nebo zda budou pokračovat v práci.

Výhody této formy řešení:

a) Mladí lidé budou motivováni k přípravě na praktické námezdní zaměstnání v hromadné produkci a do doby než budou mít nárok na NZP získají i praktické pracovní zkušenosti. Důstojnost jejich života se nebude odvíjet jen od výše NZP, ale i od získaných znalostí a pracovních dovedností.

b) Riziko nedostatku pracovníků pro námezdnou práci bude zcela odstraněno, protože bude k dispozici dostatek lidí s potřebným vzděláním a pracovnímu zkušenostmi, kteří se v případě potřeby budou kdykoli moci do práce vrátit.

c) Riziko, že námezdně pracující budou mít ve vztahu k lidem, žijícím pouze z NZP, pocit nespravedlnosti, rovněž zmizí, protože všichni si NZP zasloužili.

Tento systém má pro účely svého optimálního nastavení dva hlavní parametry. Výše NZP bude nastavována v závislosti na množství dostupných spotřebních statků, mez opětovného přiznání NZP bude nastavována v závislosti na aktuální potřebě pracovníků v placené výrobě a službách.

Závěrem

Jakkoli je, z hlediska kvality života lidí a rozvoje společnosti, zavedení NZP naléhavé, není podle mého názoru reálné bez toho, že lidé získají možnost rozhodovat o svém životě zavedením přímé demokracie. Není možno očekávat, že se pro jeho zavedení vysloví globální kapitál, ovládající dnešní ekonomiku. Není náhodou, že prvé praktické pokusy o jeho zavedení jsou činěny ve Švýcarsku, jediné zemi s plně rozvinutou přímou demokracií.

0
Vytisknout
7877

Diskuse

Obsah vydání | 25. 10. 2013