27. 11. 2024
Zatímco Evropa podřimuje, Rusko vede válku. Nejen na Ukrajině, ale i v pohodlných zemích na západ od ní. Tyto útoky z "šedé zóny" se zaměřují na infrastrukturu a počítačové databáze, vojenská zařízení a komerční prostory, uprchlíky a kritiky.
Bezprostředními dopady jsou náklady a narušení. Tepny pro datové a energetické toky – kabely a potrubí – jsou přerušeny. Všední rysy každodenního života, jako je letecká přeprava balíků, se komplikují: Předpokládejme, že se jiný najatý kriminálník pokusí poslat bombu. Veřejné služby přestaly správně fungovat, protože ransomware zakódoval databáze. Citlivá zařízení potřebují více ostrahy: Cenu platíme my ostatní. Lidé se přestávají cítit bezpečně. Christo Grozev z Bellingcatu musel opustit Vídeň, protože ho rakouské úřady nedokázaly ochránit před ruskými atentátníky. Pro ostatní na kremelském seznamu obětí je cestování po Evropě zastíněno hrozbou vydání do Ruska.
Ale tyto ztráty jsou náhodné. Skutečným cílem je zasáhnout naše rozhodování. Někteří z nás jednoduše přijmou "nový normál" s vyššími náklady, rizikem a nepohodlím. Čím více však tolerujeme ruský terorismus, tím více se staráme o to, aby následovaly horší násilnosti. Šíření strachu, nejistoty a pochybností pomáhá i Kremlu. Když se veřejnost vyděsí a rozzlobí, ti, kdo rozhodují, podle toho jednají. Například se zdržují pomoci Ukrajině nebo konfrontace s Ruskem.
To rozdmýchává nejednotu. Některé země jsou statečnější než jiné. Nebo jasněji vnímají, že se tyto útoky hromadí, aby ohrozily celý systém, který nás udržuje v bezpečí a svobodě. Jejich lídři jsou připraveni reagovat rozhodně. Jiné země jsou zbabělé nebo zmatené. Bojí se konfrontace a eskalace. Toto rozdělení vidíme již v naší reakci na ruské bezpilotní letouny, rakety a další narušení vzdušného prostoru. Státy na frontové linii by je rády sestřelily – v případě potřeby nad ruským územím – a později by se ptaly. Ale sotva se vetřelci objeví na obrazovkách radarů, zazvoní telefon z Washingtonu DC: Nedělejte nic, zní důrazná zpráva.
To jsou útoky na členy NATO, na které NATO nemá odpověď. Aliance je nastavena na válku, ve které nebudeme bojovat, nebo alespoň prozatím ne. Není nakonfigurována pro válku, kterou právě bojujeme. Ještě horší je, že Rusko to ví. Nemáme na to. Může tedy beztrestně eskalovat a sklízet bohatou úrodu.
Moje velká obava je toto. Představte si, že Rusko zahájí mnohem větší podprahový útok na jediného spojence NATO, možná s žoldáky nebo nepravidelnými vojáky, překračujícími hranice v pobaltských státech, Polsku nebo Finsku. Představte si elektronickou válku, která uzemňuje letadla a ochromuje počítačové sítě. Představte si, že drony a bomby zasáhnou kritickou infrastrukturu. Představte si vraždy politických a obchodních lídrů. Představte si možná stínové "osvobozenecké fronty" požadující politickou změnu. Země trpící takovou kombinací útoků by to právem považovala za existenční hrozbu, která vyžaduje ozbrojenou reakci, a to nejen na svém vlastním území, ale zaměřenou na zdroje utrpení uvnitř Ruska.
A co udělá Rusko? Bude řinčet svou jadernou šavlí. Řekne, že jakýkoli útok zemí NATO na jeho území se setká s rychlou a nemilosrdnou odpovědí.
Co se stane pak? Je těžké si představit, že by Německo nebo Spojené státy dovolily Litvě zaútočit na základnu ruských speciálních sil v Kaliningradu nebo na letiště v Bělorusku, nebo že by dovolily Finsku a Estonsku zasáhnout továrny na bezpilotní letouny poblíž Petrohradu. Mnohem snadněji si lze představit naléhavé požadavky na rozhovory, na diplomatické řešení, na sankce. Slova "vážně znepokojeni" by se objevovala často.
A NATO by skončilo, což by znamenalo obrovské vítězství pro Putina.
Jsme k tomu blíže, než si myslíme.
Zdroj v angličtině: ZDE
Diskuse