"Říšský Němec" v socialistickém Československu III.

2. 11. 2021 / Uwe Ladwig

čas čtení 14 minut
Svědectví Jana Čulíka o životě v Československu sedmdesátých let inspirovalo Uweho Ladwiga, aby Britským listům poskytl své vlastní vzpomínky na život v Československu. Napsal je v roce 2017. Vydáváme je na pokračování. Dnes třetí a poslední část. Německá verze první části je ZDE, druhé části je ZDE, třetí části je ZDE.

Česká verze první části je ZDE, druhé části je ZDE.



Epizoda XXIII

června 1973 a později

Už jsem zase tady

V červnu 1973 jsem odjel do Prahy na české turistické vízum. Jako v dalších letech znovu a znovu jsem do Československa nejel přes Norimberk, ale přes Berlín a Drážďany. Jel jsem pak s pár přáteli z Prahy na dovolenou na Slovensku.

Když jsem se zaregistroval na pasovém úřadě v Bartolomějské, skoro se zdálo, že tam na mě čekají. Úředník řekl, že se mnou chtějí mluvit a pokusil se někoho kontaktovat telefonicky, ale ten nezvedal telefon.


Abych to nekomplikoval, řekl jsem, že mohu v nejbližších dnech znovu přijít, ale požádal jsem nejprve o potřebné potvrzení mé registrace. Tato praxe se během několika příštích let stala rituálem. Vždycky jsem sliboval, že se do Bartolomějské vrátím, ale nikdy jsem to neudělal.

Jen jednou jsem měl při registraci krátký rozhovor, ve kterém se mě jeden z přítomných pánů ptal na mé politické názory. Krátce jsem blekotal něco o Willym Brandtovi, kancléři Spolkové republiky Německo, odbojáři proti nacistům, a zmínil jsem se o jeho politicky nesmírně důležitém pokleknutí 7. prosince 1970 u Památníku hrdinů ghetta ve Varšavě. A podívejte se, jakékoli další pokračování tohoto rozhovoru se zdálo být zbytečné.

Epizoda XXIV

Během studií v letech 1973 až 1978 jsem cestoval přes Berlín do Prahy a zpět čtrnáctkrát. Kontroly na hranicích se pro mě staly téměř zvykem, kdyby jich nebylo mnoho nějak zvláštních...

Byl jsem zase na cestě. V Berlíně přišly do kupé tři mladé ženy, prohlédly si mě, myslely si, že z mého oblečení poznaly, že pocházím ze Západu, a okamžitě začaly. Hovořily nejistě o tom, zda by měly mít na sobě oblečení, které si koupily ve východním Berlíně, nebo ne, protože nevěděly, co by z hlediska celní kontroly dává větší smysl. Hlavně šlo o opravdu módní gumáky, ze kterých měly obzvlášť radost, ale za které se jim zřejmě nechtělo platit clo.

Po chvíli jsem si řekl, že bych měl dámy uklidnit, a řekl jsem, že veškeré jejich vzrušení je zbytečné,  na hranicích  na ně stěží podívají, protože na hranicích budu kontrolován já.

Ženy byly zmatené. Neuměly si představit, proč mluvím česky. Vysvětlil jsem to, údiv opadl, uvažování začalo znovu. Co dělat s botami, mít je v kufru nebo na noze? Jedny nebo všechny?

Takže. Dojeli jsme na hranici NDR a německá hraniční kontrola proběhla bez problémů, celníci se o exportní zboží žen nezajímali a jen letmo se podívali do mého pasu. Navzdory mým předchozím vysvětlením nyní vzrušení vzrostlo. Co budou dělat čeští celníci?

Dveře se otevřely, ženy byly vyzvány, aby opustily kupé, a mně bylo  nařízeno, abych otevřel kufr. Jelikož jsem  předem tušil, že to takhle dopadne a chtěl jsem jet do Prahy i v budoucnu, neměl jsem s sebou nic, co by mohlo vadit.

Třem Češkám se ulevilo, když se vlak dal znovu do pohybu a my čtyři jsme jeli dál do Ústí nad Labem.


Epizoda XXV

Návrat přes Berlín do Hamburku. Na českých hranicích jsem jako obvykle odevzdal vstupní povolení a požádal pohraničníky NDR o tranzitní vízum. Jako vždy mi bylo nařízeno, abych otevřel kufr.

Věděl jsem, že i knihy vytištěné v NDR, které jsem koupil v Praze na Příkopech vzbuzují podezření, ale tentokrát si knihy nejen prohlédli, ale především je zabavili, včetně tenkého západoněmeckého katalogu známek, který jsem si chtěl z Prahy odvézt do Hamburku.

Pohraniční pracovnice opustila vlak s mými knihami a nevracela se asi půl hodiny. Vlak měl tedy již mírné zpoždění. Předpokládal jsem, že dostanu všechny tiskoviny zpět bez komentáře, na žádnou hrůzu jsem opravdu připraven nebyl. Řekl bych, že nebyl důvod mě obviňovat z dovozu knih z NDR.

Pohraničnice si toho ale opravdu nebyla vědoma. Řekla mi, že ty knihy si můžu odvézt, ale nezdálo se, že by byla opravdu přesvědčená, že si je vezmu s sebou do Hamburku. Ale pak se opravdu rozjela. Katalog známek, hřích, zvláštní druh pohoršení: "Víte, že něco takového nesmíte vozit?"

Snažil jsem se jí ujistit, že nevím, ale klidně bych se obešel bez katalogu, zvláště když jsem měl druhý v Hamburku, ale obvinění bylo opakováno stále hlasitěji. Něco mě popudilo - a to se také stalo:

"Jaký druh kódu v tom katalogu používáte?"

Začalo to být napínavé. Naštěstí jsem se po zkušenostech s úplně jinými kritickými situacemi stal klidnějším a rozvážnějším a vzrušení, jako například třesoucí se ruce, jsem pociťoval až po vyřešení problému.

Zmateně jsem se tedy zeptal, jaký kód si myslí, že objevili, ale pamatoval jsem si všechna zaškrtnutí v katalogu, kterými jsem si poznamenával, zda vlastním poštovní razítko nebo neorazítkovanou známku.

Bylo to tak, pohraničnice chtěla vědět, jakou zakódovanou zprávu si tím provážím přes hranice...
Konec byl zvláštní. Vrátila mi knihy a katalog a nechala mě jet dál vlakem do Berlína, aniž by znovu upozornila, že katalog opravdu není povolen. A dlouho jsem přemýšlel, proč mi to nevzala, teprve teď se mi roztřásly ruce...


Epizoda XXVI

Byla zima, velká zima, vlak jedoucí z východního Berlína do Prahy nebyl vytopený. Byl ještě v Drážďanech, když otevřel dveře mladý muž  a vyndal z kufru deku.

Usmál se a zeptal se, jestli chci taky jít pod přikrývku, což jsem s radostí přijal, bez ohledu na to, že přikrývka měla zahřívat společně jednoho východního a jednoho západního Němce.

Hranice. Východoněmecká pasová kontrola. Můj dosud nejmenovaný dárce ukázal svůj průkaz a - vážení - byl v něm záznam, že byl den zadržen na hranici s příliš velkým množstvím českých peněz a poslán zpět. V rozhovoru s držitelem deky pak pracovníci pasové kontroly nejprve upřesnili co a jak a že jeho návštěvnické vízum do ČSSR je i přes to všechno stále platné.

S otázkou "A vy?", se ke mně pohraničník otočil. Pravděpodobně jsem pokrčil rameny, ale rychle jsem mu zpod deky podal západoněmecký pas, i když trochu zoufale.

Ohromení pohraničníků bylo obrovské. Otázka, odkud se my dva cestující známe,  nebyla jen otázkou. Nejdříve nechtěli přijmout naši argumentaci, že jsme se seznámili jen v Drážďanech s tou přikrývkou, ale pak jim došlo, že kdybychom chtěli něco skrývat, jen stěží na to budeme upozorňovat společnou dekou.

Mohli jsme jet dál  a já měl radost z milého gesta od spolucestovatele. Ale mohlo to být i horší než jen děsivá zima ve vlaku...

Epizoda XXVII

Normální zpáteční cesta. V zavazadle nic zvláštního, já v podivně prázdném kupé. V Ústí nad Labem nastoupil muž bez větších zavazadel. Sotva vešel do kupé, zatáhl na chodbě závěsy, postavil se zády do pootevřených dveří a hlasitě na mě promluvil.  Zdálo se mi, že jsem poznal, že pochází z Jugoslávie, a rychle mi bylo jasné, že chce cestovat v co nejprázdnějším kupé...

Na hranicích žádný problém. V Drážďanech se do kupé vtísnili dva východní Němci, oba s koženými bundami, které tak nějak připomínají neoficiální uniformu.

Vlak se rozjel a můj jugoslávský společník mi začal německy vyprávět něco o Maovi a o čínském vedení komunistické strany. Oba východní Němci se na sebe velmi zmateně podívali a poměrně spěšně opustili kupé. Jugoslávec chtěl ty dva, o kterých si myslel, že patří ke Stasi, vyprovokovat. Zafungovalo to. Nikdy jsem nebyl na cestě do Berlína s jedinou osobou v kupé tak dlouho.

Krátce před odjezdem do pohraniční stanice Friedrichstrasse se spolucestující rozloučil. Ještě mě překvapilo, že nepočkal na příjezd vlaku na nádraží.

Na hranicích jsem ho viděl procházet hraniční kontrolou přede mnou v dost velké vzdálenosti. Měl s sebou obrovský kufr. Pravděpodobně se jednalo o velmi zvláštní druh přeshraničního dojíždějícího, který za jízdy zaparkoval svůj kufr v sousedním kupé...

Epizoda XXVIII



Jízda do Berlína na cestě do Prahy. Pohraničníci z NDR mi vydali doklady na cestu do Berlína, chtěl jsem jet vlakem na Friedrichstrasse, pak S-Bahnem na Ostbahnhof, abych odtud pokračoval v cestě.
Na přechodu Friedrichstrasse jsem šel na pohraniční kontrolu a ukázal cestovní doklady a s úžasem jsem slyšel otázku: "Kde máte syna?"

Do končetin vám rychle pronikne strach. V tu chvíli znovu nastal ten čas, protože jsem neměl syna a ani jsem netušil, jaký význam má ta otázka.

Pohraničník mě upozornil, že v mých cestovních dokladech je uvedeno, že necestuju  sám, ale s chlapcem z Hamburku do Berlína.

Jsem si vzpomněl. Když jsem vstoupil do NDR, dítě cestující ženy stálo vedle mě a dívalo se z okna. Do mých papírů to bylo zapsáno omylem. Žena vystoupila s dítětem v Západním Berlíně, já jel na pohraniční stanici sám.

Nebyl to žádný problém, ale zajímalo by mě, co by se stalo, kdyby se nepřítomnost dítěte zjistila až při odjezdu z NDR do Československa. Dobré pocity by byly ty tam...

Epizoda XXIX

Vlastně všechno bylo jasné, vlastně všechno bylo úžasné. Bez váhání jsem se vlakem přiblížil k hranici NDR, ale rád bych zůstal v Praze o něco déle. Čeští pohraničníci byli milí, pasová kontrola NDR by neměla být problém.

Ale na překvapení opravdu nejste připraveni, jinak by žádné nebylo, a tak jsem s klidem sledoval, jak pohraničářka z NDR listuje v mém pasu, který jsem jí dal s žádostí o udělení tranzitního víza.

Mladá žena listovala příliš dlouho a pak se zeptala, proč mám v pase tolik razítek NDR. Vyprávěl jsem jí o své ženě, která žije v Československu, načež se mě zeptala, jestli bych ten příběh mohl nějak podpořit. Odpovídajícími doklady by byla moje víza do Československa, ale československá pasová kontrola mi je jako vždy na hraničním přechodu před příjezdem do NDR odebrala.

Rychle mi bylo jasné, že mi nebude snadné uvěřit, protože která Češka provdaná za západního Němce by po letech manželství bydlela v Praze. to byl názor snad většiny Čechů, mnoha nebo většiny východních  a vlastně i západních Němců.

Pasová úředníce se rozhodla vzít můj pas a zmizela. Brzy bylo jasné, že vlak, ve kterém jsem jel, bude mít zpoždění, ale nebyl jsem si jistý, zda s ním já pojedu dál.

Pasová úřednice přišla, nechala si všechno znovu vysvětlit a vyslechla mou radu, že pokud by Československo nevydávalo víza na hranicích,  aby NDR normálně vydávala tranzitní víza občanům SRN. Na můj návrh, který zněl trochu zoufale, že pokud tento návrh odmítnou, budu muset z  hranice mezi ČSSR a NDR jít na Západ pěšky, se ani neusmála.

Ale pak jsem nabyl dojmu, že se její nadřízení na mě a moji ženu ptali telefonicky v ČSSR, protože mi tranzitní vízum udělili. S úlevou jsem zůstal ve vlaku a zpoždění vlaku mě vůbec netrápilo.

 
Epizoda XXX
Závěrečná poznámka
 
V roce 1978 jsem studium ukončil. Hledání práce v Německu se ukázalo jako obtížné, protože s mým příběhem nebylo příliš překvapivé, že mě za špióna považují i ​​někteří lidé na Západě. Mnohem úžasnější pro mě ale bylo, že jsem za ta léta nepotkal nikoho v Československu, kdo by si myslel, že jsem komunista.

Pod dojmem, že v NSR nenajdu skutečně uspokojivou práci, jsem se rozhodl pracovat jako asistent obchodního manažera japonské společnosti, které  nevadilo, že jsem ženatý s Češkou, která žije v Praze. Trochu zoufalým způsobem jsem to udělal navzdory tomu, že jsem před lety pracoval jako obchodní zástupce ve společnosti na výrobu minerálních olejů, a to i přes další studium ekonomie.

Toto zpočátku tísnivé rozhodnutí se ukázalo jako rozhodnutí, které přineslo štěstí kvůli nepředvídatelným a často překvapivým okolnostem.

V listopadu 1990 jsem poprvé letěl z Hamburku do Prahy bez víza. V té době došlo k další nepříliš šťastné změně.

Je to samozřejmě zcela povrchní, čistě nápadné zjednodušení, ale ve formě bulvárního shrnutí to mohlo být:

Země československých socialistických reformátorů, kteří probouzeli kreativitu lidí a jejichž myšlenek se východní a západní vládci báli, se po zemi normalizátorů, kteří lidi tlačili do soukromého života, stala zemí privatizačních vítězů.

Je ale dobře známo, že jen málo politických změn přináší nejenom příznivá, ale i skutečná zlepšení nejen některým privilegovaným lidem, ale i většině „obyčejných“ občanů.
 

-1
Vytisknout
3253

Diskuse

Obsah vydání | 8. 11. 2021