Proč bychom se nedlužili, aneb Vzhůru na Madagaskar

5. 11. 2021 / Karel Dolejší

V roce 1922 čerstvý italský premiér Benito Mussolini jmenoval ministrem financí Alberta de Stefaniho. Uznávaný ekonom poté zjednodušil daňové předpisy, podpořil produkci a omezil státní výdaje. V krátké době dal do pořádku finanční chaos zděděný po demokratické republice a docílil až 20 % růstu ekonomiky. Teprve o tři roky později v sobě bývalý agent britské MI5 Mussolini objevil neodolatelné puzení stát se keynesiánem a zadlužit rodnou Itálii až po uši.

První portugalská demokratická republika zahynula na politický a finanční chaos v květnu 1928. Vedoucí síly státního převratu poté jmenovaly ministrem financí Antónia de Oliveiru Salazara, který rychle dal státní kasu do pořádku a dosáhl přebytkových rozpočtů. Salazar se v roce 1932 stal dokonce premiérem a zůstal jím v rámci konzervativní korporativistické diktatury Estado Novo až do vážné mozkové příhody v roce 1968.

Německá meziválečná Výmarská republika tiskla peníze jako divá, ale když se NSDAP v čele s Hitlerem rozhodla proměnit stát v Třetí říši, nepomohl demokratům ani fakt, že stávající stát během okupace Porýní Francií a Belgií tamním dělníkům platil štědré kompenzace. Demokratická republika se z hyperinflace neproutrácela. Hitlerův finanční čaroděj Hjalmar Schacht nejprve v čele centrální banky a později coby ministr hospodářství dal finanční zmatky Výmarské republiky do pucu, což teprve fýrerovi umožnilo zahájit masivní zbrojení.

***

Je opravdu poněkud obtížné nalézt příklady demokracií, které by zanikly, protože dbaly o pořádek ve státní kase. Na druhé straně však nečiní větších potíží objevit jiné demokracie, při jejichž zániku sehrála podstatnou úlohu velmi nedostatečná snaha vést státní finance udržitelným způsobem.

I někdejší velmoc Británie v roce 1956 během Suezské krize překvapeně zjistila, že kvůli masivnímu zahraničnímu zadlužení z dob války (které pak splácela ještě do 90. let 20. století) už není schopna dělat samostatnou zahraniční politiku.

Pro všechny "nevelmoci" byla pak otázka stavu státních financí klíčovou otázkou národní bezpečnosti zcela zjevně přinejmenším od chvíle, kdy egyptský vládce Ismáil Paša v roce 1875 kvůli finančním problémům přišel o Suezský průplav. Nebo možná ještě déle. Vždyť právě jen kvůli hluboké finanční tísni prodalo Rusko v roce 1867 Spojeným státům dnešní stát Aljaška...

V letech nedávno minulých se rekordmany v rozvracení státních financí sice staly Řecko a (dokonce opakovaně) Argentina, nicméně v poslední době se obraz přece jen mění. Historie Srí Lanky nebo Madagaskaru padajících do čínské dluhové pasti a přicházejících o zastavená národní aktiva ukazuje na nový model čínského kolonialismu, který jde ještě daleko za někdejší drastické politiky Mezinárodního měnového fondu. Za zmíněných okolností se tedy doporučuje dělat bezstarostně dluhy zejména těm zemím, které z celého srdce touží stát se čínským protektorátem.

***

Mimochodem, Mussolini vlastně Keynese četl opravdu špatně, podobně jako předtím mizerně prostudoval Pareta. Britský ekonom doporučoval dluhové financování zejména v rámci proticyklické politiky, tedy vlastně jako dočasné opatření. Vláda měla podle něj během hospodářské konjuktury tvořit rezervy, aby v sestupné fázi kapitalistického ekonomického cyklu potom sáhla ke státnímu financování investic do infrastruktury, v případě potřeby i deficitnímu. Trvalé deficity a strukturální zadluženost, s nimiž jako první "keynesián" přišel italský diktátor a které se pak staly svého druhu poválečnou normou, baron Keynes skutečně nenavrhoval a neprosazoval. Pravděpodobně by mu jeho prořídlé vlasy vstávaly hrůzou, kdyby se ještě za svého života nějak dozvěděl, co s jeho teoriemi později udělají "géniové" hlásící se k politické levici.