"Říšský Němec" v socialistickém Československu II.

1. 11. 2021 / Uwe Ladwig

čas čtení 20 minut
Svědectví Jana Čulíka o životě v Československu sedmdesátých let inspirovalo Uweho Ladwiga, aby Britským listům poskytl své vlastní vzpomínky na život v Československu. Napsal je v roce 2017. Vydáme je na pokračování. Dnes druhá část. Německá verze první části je ZDE, druhé části je ZDE.

Česká verze první části je ZDE

Epizoda XI

duben 1970

Papíry nejsou všechno a už vůbec ne sliby...

Formálně jsem tím myslel, že mám dobré důvody pro vydání povolení k přechodnému trvalému pobytu. Moje česká manželka mi poskytla ubytování ve svém bytě a Jazyková škola potvrdila, že budu pracovat jako lektor německé konverzace. Měl jsem tedy střechu nad hlavou a mohl žít i z příjmu manželky, ale než jsem nastoupil do práce, zapůsobilo ve skutečnosti neexistující razítko, že jsem „říšský Němec“.

 

Mému známému ze šuplíku v jazykové škole zmizely nepochopitelně všechny moje doklady. Možná se ale na tom zmizení mých dokladů částečně podílela stížnost českého obyvatele Prahy, jehož manželka byla východní Němka, neboť si, jak jsem se dověděl doslechem, stěžoval, že na jazykové škole má učit „říšský Němec“ a ne jeho manželka.

Tato charakteristika mé osoby, která mě překvapila, byla zachována i v dalších případech, ale k příslibu práce od Jazykové školy jsem se nevrátil, protože jeho zmizení již nehrálo roli při vyřizování mé žádosti o povolení k trvalému pobytu. Sám bych jistě rád vedl konverzační kurzy němčiny, protože je dobře známo, že při kontaktu se studenty poznáte mnohé, co by vám jinak zůstalo skryto, ale více mě zajímala čeština, kterou jsem chtěl naučit.


Epizoda XII

duben/květen 1970

Česky - od nuly k něčemu..

Přestěhoval jsem se do Prahy, aniž bych dokázal česky říct víc než „děkuji“. S touhou po učení jsem požádal univerzitu, zda bych mohl chodit do jazykového kurzu češtiny. V případě potřeby jen tak, bez nároku na oficiální zkoušky. Už jsem měl podklady ke studiu, byla to skripta pro anglicky mluvící studenty.

Kurz existoval, to jsem věděl, povolení, abych do něho mohl chodit, nebude problém, říkali mi, jen mi ho musejí vydat. Čas ne, čas taky nebude problém, všechno půjde rychle.

Aniž bych cokoliv tušil, jsem se začal učit český jazyk ze skript a z německé učebnice, abych nezůstal pozadu, ale se schválením mého chození do kurzu byly "lehké" problémy.

Vždy mi bylo řečeno, že úředník, kterého jsem se právě ptal, s mým „studiem“ souhlasí, ale musí to schválit někdo další, a tedy vyšší. Hra, která se vlekla týdny, se několikrát opakovala, až se hovořilo o jednání na ministerské úrovni. Pak se ukázalo, že to byl omyl, to jednání na ministerské úrovni se bohužel týkalo pouze studentů z afrických zemí.

Mezitím jsem opravoval německé texty, korigoval překlady z češtiny do němčiny a četl své první české knihy. Nechtěli, abych byl přijat na univerzitu, možná proto, že si někdo zase myslel, že jsem „říšský Němec“, ale to mi nebránilo v tom, abych se naučil česky.

Epizoda XIII

červenec 1970

Berlín, Berlín, proč jen Berlín

Žil jsem v Praze, přes všechny starosti tam zvládal každodenní život a čekal na povolení k trvalému pobytu. A vlastně souhlasili, že mi je dají.

Překvapením bylo, že ani jeden z úřadů sídlících v Praze mi nebyl ochoten do pasu dát to příslušné razítko. Ne musel jsem pro ně jet do Berlína, do východního Berlína na příslušnou vojenskou misi ČSSR.

Můj údiv nad tím nemohl být větší, ale byl jsem prosebník, a tak jsem holt musel jet do Berlína.

Když jsem dorazil na vojenskou misi na východě města, dozvěděl jsem se, že „bohužel“ příslušné dokumenty týkající se mého případu tam "nebyly zaslány". Zdálo se mi to nějak spojené se záporným rozhodnutím, které mi nebylo oficiálně oznámeno a se kterým jsem bez dalšího jen tak nesouhlasil.

Osobě, která nemohla najít mé doklady, jsem znovu připomněl oficiální rozhodnutí vyššího úřadu v Praze a sdělil jsem jí, že ze zmíněné vojenské mise bez přislíbeného povolení k pobytu prostě neodejdu a rozhodl jsem se uvelebit na rozsáhlejší pohovce v této místnosti s tím, že tam budu spát.

Bylo pozoruhodné, že úředník pak kupodivu velice rychle našel mé dokumenty. Celá věc byla vyřízena zápisem povolení k pobytu do mého pasu a já jel zpět do Prahy, aniž bych uvažoval nad tím, proč jsem vlastně byl úspěšný.

Epizoda XIV

červenec 1970

Právo na práci je také povinností

Následně jsem působil v Praze jako korektor německy psaných textů na volné noze a překladatel českých textů do němčiny a nakonec jako herec v kurzu němčiny, který pro Československou televizi natáčel Krátký film Praha. Oproti původnímu záměru jsem z rodinných důvodů nezahájil studium v ​​dubnu 1971, ale až v dubnu 1973. Z tohoto důvodu jsem si musel nechat dvakrát prodloužit povolení k pobytu na ohlašovně v tehdy již notoricky známé Bartolomějské.

Velmi dobře si pamatuji ten nepříjemný pocit při podání žádosti bez razítka zaměstnavatele v pasu. A nezapomínám na jiskřičku naděje, která mě potěšila, když jsem čekal u informační tabule a viděl, že důchodci a ženy v domácnosti takové razítko nepotřebují.

Jakmile jsem vyslovil přání prodloužit si povolení k pobytu, jinak milá úřednice, která udiveně prohlížela můj pas, si stěžovala, že v pase nemůže najít mého zaměstnavatele. Po mém vysvětlení však pochopila, že moje žena patřičným razítkem nedisponuje a ze zamítnutí povolení k pobytu by neměla radost. Také mi úřednice věřila, že pracuji na volné noze, a dokonce si vzpomněla, že mě viděla v televizi, když jsem se o tom zmínil.

Za těchto okolností však nechtěla a nemohla rozhodnout, zda mi povolení k pobytu prodlouží, ale slíbila, že věc přednese svému nadřízenému. S napětím jsem čekal na její návrat a výsledek. Měl jsem štěstí a po pár minutách čekání jsem byl Němec ze SRN, který byl úřady ČSSR oficiálně uznán za manžela v domácnosti.

Epizoda XV

1971

Setkání v České filharmonii

Výročí. 75 let České filharmonie. Výstava s filmovou projekcí v Rudolfinu. Promítalo se zezadu na výstavní panel. Promítač byl student (Jan Čulík, pozn. red.) a v budově České filharmonie si na výstavě vydělával pár korun. Obrátil se na mě s žádostí, abych tu práci na pár dní převzal, protože tou dobou potřeboval dělat něco jiného, ale aniž by kdokoli v Rudolfinu věděl, že ho zastupuji.

Ve skutečnosti požádal o pomoc špatnou osobu, protože jsem měl malé ponětí o klasické hudbě, ale ještě méně o promítání filmů.

Bez dalších řečí mi nejen ukázal, kde je promítačka, ale také vysvětlil, jak se s ní pracuje a jak přetržený film v případě problému slepit. Takže byl volný pro jiné věci a já měl práci.

V určitém okamžiku dalšího dne se ale promítačka najednou začala zpomalovat a nakonec se promítání samo zastavilo. Zapínal jsem ji a vypínal, dotýkal se neznámých částí a - zase to fungovalo.

Večer, krátce před koncem práce, se vedle mě objevil pán, který se o mé existenci rozhodně neměl dozvědět. Požádal mě, abych byl příští den v každém případě přítomen a film promítl, až navštíví výstavu soudruh ministr vnitra. Zrovna mnohomluvně jsem mu neodpověděl, moje „ano“ bylo velmi stručné, aby neměl pochybnosti o mé výslovnosti.

Druhý den přispěchal soudruh ministr se svou delegací, zapnul jsem promítačku, on se krátce otočil, nechal udělat pár fotek, a zmizel, aniž by ho na posledních pár metrech doprovázel zpomalující se zvuk promítačky, který proměňoval klasickou hudbu ve vytí. Promítačku jsem vypnul a byl jsem si jistý, že si toho ve všeobecném rozrušení nikdo nepovšiml.

Bylo tomu tak, ale když jsem studentovi po návratu odpověděl na jeho otázku, zda vše proběhlo v předchozích dnech v pořádku, že na výstavě byl ministr vnitra, trochu zbledl. Ale ujistil jsem ho, že se u ministra hlásit nemusí...


Epizoda XVI

1972

Do Hospodářské komory

Není pochyb o tom, že moje znalost češtiny se výrazně zlepšila, a tak jsem se jednoho úterý rozhodl zajet do Hospodářské komory v Praze nabídnout se jako překladatel. Odpovědného pracovníka jsem nalezl rychle.

Když jsem se stručně představil, proběhl následující rozhovor v češtině:

Já: Slyšel jsem, že hledáte překladatele a rád bych se přihlásil.

On: Z jakého jazyka překládáte?

Já: Z němčiny.

On: Jakto že umíte německy?

Já: Jsem Němec.

On: Jakto že umíte česky?

Já: Moje žena je Češka a žiju tady.

On: Super, už vím, co vám dám. O jeden problém méně. Napište mi tři řádky, abych měl vaši adresu. Jen adresu, žádné dlouhé vysvětlování. Zítra nebo nejpozději ve čtvrtek. Dokumenty obdržíte v pondělí.

Já: Jsem rád, těch pár řádek předám zítra na recepci.

S úsměvem jsem šel ke dveřím a chtěl je otevřít. Ale než jsem se stačil rozloučit, muž se mě zeptal:

On: Odkud jste z Německa?

Já: Jsem z Hamburku.

On: Bůh s námi!

Já - s klikou v ruce -: Na shledanou!

Druhý den jsem svá data předal vrátnému, ale nedostal jsem ani odpověď ani objednávku na překlad.

Epizoda XVII

1972

Přímo v srdci Evropy

Začalo to korekturami pro německy psané vydání československého propagandistického časopisu „V srdci Evropy“. Obdržel jsem příslušné korektury, opravil je a následně předal redakci. Ostatní se postarali o zbytek.

Jednoho dne mě požádali o pomoc s ujištěním, že by to také rádi zaplatili, ale jako normální korekturu rozloženou do několika dalších měsíců, aby si toho nikdo nevšiml. V den poslední kontroly čísla časopisu před datem vydání nebyl totiž nikdo v redakci. Důvodem byla nemoc a dovolená. Redakční tým by mi byl vděčný, kdybych mohl provést závěrečnou kontrolu čísla a dát souhlas k tisku.

Napadlo mě:

To je ale velká důvěra v "říšského Němce", který jinak ani nesměl dělat překlady pro ostatní, protože by přece mohl udělat rozhodující změny v textu propagandistického časopisu, velká důvěra státu jako ČSSR, v němž všechno kontrolovala kádrová oddělení.

Vyhověl jsem požadavku redakce, text jsem nezměnil, ale potěšila mě důvěra, kterou do mě vložili. Pro příští číslo jsem už "jen" prováděl korektury...


Epizoda XVIII

1972

Noční přátelská služba

Jednoho dne někdo nečekaně zazvonil u našich dveří kolem 20:00. Byla to redaktorka jednoho nakladatelství, pro kterého jsem pravidelně překládal knižní anotace, které sloužily k výměně s jedním východoberlínským nakladatelstvím. Obvykle velmi klidná žena vypadala nějak rozrušeně a řekla, že je to naléhavé a jen já jí mohu pomoci.

Pro jejich nakladatelství jsem nepracoval jen já jako neoficiální volný spolupracovník, ale také státem úředně zakázaní spisovatelé a překladatelé, jejichž honoráře se platily přes "neproblematické" třetí strany.

O tom samozřejmě neoficiálně věděl i šéf redaktorky. Ten jí v pozdním odpoledni přinesl desetistránkový projev, který, řekl jí, musí do brzkých ranních hodin přeložit do němčiny. Hrozba byla perfidní: šéf vyhrožoval, že ji a její chráněnce jinak vyrazí z práce.

Deset stran, to nebylo žádné přemýšlení. Bylo ale jasné, že překlad napíšu v noci na starém psacím stroji Continental.

Ráno se mi manželka podívala přes rameno a poněkud užasle se zeptala, zda je jedna z mých formulací v němčině správná. Odmlčel jsem se, vzhlédl a vysvětlil nedostatky vzniklé v reakci na vydírání z předchozího dne. Jinak bylo vlastně samozřejmé, že by v překladu se měly odstraňovat chyby jako v korekturách, ale v tomto případě jsem se rozhodl, že hloupost autora rozpoznatelná v originále bude rozpoznatelná i v překladu.

Překlad byl předán včas na začátku pracovní doby v redakci, poté, co redaktorka v noci řekla, že nezáleží na tom, jestli si její šéf ráno všimne, že překlad udělal západní Němec. Jediné, co mu zůstávalo, bylo vzít text a jet na místo, kde měl přednášet.

Epizoda XIX

srpen/září 1972

Dovolená v Jugoslávii

Odbory nabídly mé ženě výlet pro dva do Jugoslávie a ona řekla, že bych mohl jet s ní a že moje podezření je trochu přehnané. No tak, dobře...

Všechno to nějak začalo, když byla moje žena povolána na výslech do Bartolomějské. Někdo tam si vymyslel, že ten výlet je kvůli špionáži. Moje žena má dopravit do Jugoslávie tajné dokumenty z vědeckého ústavu, kde pracuje jako redaktorka, a předat mi je tam, aby je můj otec mohl použít ve své továrně v Hamburku. Ano, šlo o průmyslovou špionáž v celé své kráse! Mělo to však háček...

Dokumenty, k nimž měla manželka nepochybně přístup, nebyly tajné, ale byly určeny ke zveřejnění poté, co je přeložila a zkorigovala. Můj otec vlastnil malou truhlárnu v Hamburku a já jsem nemusel jezdit do Jugoslávie, abych odtamtud něco provezl, protože jsem bydlel v Praze.

Vše bylo objasněno, zůstalo jen obvinění manželky, že neinformovala o mém bydlišti a mé cestě s ní. Ale jak to tak bývá, na žádných žádostech požadovaných pro cestu nebyla žádná kolonka, která by se dotazovala na místo mého bydliště a na mé cestovní záměry.

Mohli jsme tedy jet společně, což pak způsobilo na letišti zmatek, protože tam snad ještě nikdy nebyl spolucestující české odborové turistické skupiny se západoněmeckým pasem.

V Jugoslávii jsme bydleli ve stanovém táboře odděleném páskou, před kterou podle spolucestovatele číhali západoněmečtí kapitalisté, aby lákali české cestovatele ke špionáži. Členové skupiny byli proto požádáni, aby s těmito Němci nepřicházeli do styku a nemluvili s nimi, což mě zase trochu pobavilo.

Odpovídající varování bylo v prvních dnech vyhlášeno několikrát, o nebezpečí šlápnutí na ježovku jsme byli informováni i při koupání, ale až několik hodin před zpáteční cestou.

Epizoda XX

1972

Kdo má jaké razítko a kde?

Chtěl jsem na pár dní odcestovat do Hamburku a navštívit své rodiče. Je pochopitelné, že jsem kvůli tomu musel vyplnit žádost o návratu. Tentokrát mi však úřad v Bartolomějské oznámil, že cesta bude vyžadovat souhlas místního úřadu (Obvodního podniku bytového hospodářství, OPBH). Od něho bych měl dostat razítko potvrzující úřední souhlas s mým návratem.

Žádný problém, pomyslel jsem si a šel do příslušné kanceláře, ale tam o odpovídajícím razítku nic nevěděli. Tak jsem se vrátil na pasovou kancelář pro cizince a po opakovaných žádostech o razítko zpět na OPBH.

Věděl jsem, že tajemné razítko možná neexistuje, ale zeptal jsem se tam, kdo by ho měl, kdyby existovalo. Na jednoznačný dotaz jsem dostal stejně jednoznačnou odpověď, kterou však pro jistotu odpovědná úřednice popřela, když jsem se jí následně na existenci takového razítka a nutnost schválení cesty úřadem OPBH zeptal.

V pozadí, zřejmě „na půl ucha“, zaslechl pán středního věku malého vzrůstu, jak jsem se přiznal, že jsem žadatel a že zpochybňuji organizaci, ve které by požadované schvalovací razítko mělo existovat, ale zřejmě nikdy neexistovalo.

Nepředvídal jsem, že má nevinná otázka vyvolá napoleonský efekt, ale ten „malý muž“ mi hlasitě vysvětlil, že moje otázka je urážkou socialismu a „Velké říjnové socialistické revoluce“, a tím i SSSR.

Poněkud v depresi jsem se asi odplížil. Přede dveřmi jsem zašel do telefonní budky a oznámil manželce, že jsem udělal chybu, a že pokud večer nebudu doma, ať kontaktuje západoněmecké diplomatické zastoupení v Praze.

Večer jsem doma byl a druhý den mi v Bartolomějské řekli, že potvrzení z OPBH není potřeba.

Epizoda XXI

1972

Natáčíte dál beze mě

Jednoho dne mě manželka poněkud záhadně v telefonu požádala, abych si na večer nic neplánoval, aniž by uvedla důvod.

Ukázalo se, že se jí zeptal profesor germanistiky na Karlově univerzitě, jestli jsem ještě v Praze a zda bych měl zájem podílet se na televizním kurzu němčiny pro Čechy jako herec.

Souhlasila, aniž by se mě zeptala, a večer jsme šli do studia na zkušební natáčení. Druhý den ráno sledoval filmový režisér dr. Jiří Jahn záznamy na obrazovce a večer jsem měl první vystoupení.

Po nějaké době, když se natáčela druhá série, mě Jahn požádal o rozhovor. Bylo mu řečeno, že pokud chce režírovat další sérii německého kurzu, bude se se mnou jako západoněmeckým hercem muset rozloučit. Jiný důvod neuvedli.

Jahn mi nabídl, abych na natáčení kurzu dál pracoval jako asistent režie, což byla činnost, která pravděpodobně nepodléhala žádné politické kontrole, ale bohužel jsem to zrušil, protože jsem chtěl od března příštího roku studovat v Hamburku.

Epizoda XXII

1973

Na mou žádost mě matka přihlásila na letní semestr 1973 jako studenta ekonomie na univerzitě v Hamburku. Proto jsem ještě jednou v Praze zažádal o zpáteční vízum. Tentokrát jsem se v Bartolomějské setkal s jistým nepochopením. Když jsem řekl, že jako manžel Češky mám bydliště a živím se jako korektor a překladatel na volné noze, úřednice mi řekla, že si nemůžu vybírat, kde chci pracovat. Musím mít stálou práci, třeba na stavbě metra nebo v zemědělství, jinak mi bude povolení k pobytu odebráno.

Pro mě to bylo znamení nového začátku. Pro cestu do Hamburku jsem opět využil zpáteční vízum. Dne 1.4. jsem oficiálně zahájil studium od 2. do 9. dubna. Byl jsem v Hamburku 6. května. Oficiálně jsem ČSSR opustil.

Začala nová etapa života a s ní období cest z Hamburku přes Berlín a Drážďany do Prahy a zpět.


Pokračování příště

0
Vytisknout
5427

Diskuse

Obsah vydání | 4. 11. 2021