Karel Havlíček - věčně současný rebel

29. 10. 2021 / Pavlína Antošová

čas čtení 7 minut
200. výročí narození Karla Havlíčka Borovského (31. 10. 1821-29. 7. 1856)

Skloubení novinářského řemesla a literární tvorby se u Karla Havlíčka Borovského ukázalo jako mimořádně šťastné. Komentátoři nejnovějšího dění jej připomínají dodnes, protože – výročí nevýročí – jeho slova potřebujeme stále. Havlíčkův přínos pro českou literaturu (a kéž by i pro české myšlení) polovinu 19. století daleko překročil. Tento vklad se opírá o některé stavební kameny – buď svého času naprosto průkopnické, nebo v autorově dílně zručně vybroušené.

Humor

Úvodní hledisko se zde samozřejmě objeví několikrát. Už čeští obrozenci první generace se dokázali zasmát falešným podobám národního probouzení (F. V. Hek), nebo třeba dvojznačným postavám v českých pověstech (Šebestián Hněvkovský). Hromadné vlastenecké úsilí i sami sebe však většinou brali velmi vážně. Na jedné straně z pochopitelných důvodů, na druhé straně se za několik desetiletí už před rokem 1848 té vážnosti navršilo příliš. K jejím příčinám patřilo i částečné plýtvání silami. Havlíčkovým současníkům proto velmi pomáhaly takové texty, jako například epigram „Pozdní rozum:"

Nekřesej do kaše,
křesej do troudu;
a o lásce k vlasti
nekaž velbloudu.

Autor se však také dokázal opakovaně zasmát sám sobě. Nejenže například Křest svatého Vladimíra ukrývá částečnou autoprojekci v postavě Peruna; bez patrné sebeironie nezůstaly ani Tyrolské elegie, jak o tom svědčí úvod IV. části:

Což je dělat? Že pak musím
hloupý zvyk ten mít,
že nemohu žandarmům s flintami
pranic odepřít!

Bezmoc, vztek, a pochopitelně i strach – dusivé pocity zatýkaného – se zde poskládaly do vyjádření, které přišlo takzvaným autoritám velmi nevhod, ale jehož hořký úsměv ještě i v následujících desetiletích příležitostně povzbuzoval.

Zdravá skepse

Jednou z nejvýraznějších (a – příznačně – nejhumornějších) podob Havlíčkova kritického myšlení je jeho antiklerikalismus. Havlíček jako pokračovatel osvícenství mohl v kritice některých náboženských rituálů zajít dál než Hus nebo Komenský. Své zkušenosti z několika měsíců v teologickém semináři zúročil zejména upozorňováním na místa, kde křesťanská věrouka odporuje buď každodennímu životu, nebo sama sobě. Ale nevynechal ani vnější atributy kýžené důstojnosti, jako v epigramu „Mystický výklad:"

Kalkulujíc velmi zdravě,
svatá církev mitry vymyslila:
Totiž, že má málo v hlavě,
na hlavu si mnoho postavila.

Nedostatek vlastní víry si přitom chvílemi uvědomoval jako jeden z životních  stínů. (O tom vypovídá nezvyklá zpovědní nota básně „Má hvězda," kde se tato – svého druhu – prázdnota vyrovnává citem jeho ženy). Opakovaně však zesměšňoval  institucionální víru v její nabubřelé podobě, která se původním ideálům během staletí nutně vzdálila.

Havlíčkovu výjimečnost v rámci několika generací dokládá jeho odmítnutí přepjatého národnostního sentimentu. Výmluvný důkaz samozřejmě přináší kritika Tylovy novely Poslední Čech. V hodnocení, které napsal čtyřiadvacetiletý novinář, se ke konci objevuje také výčet kladů (i poznámka, že jen kvůli nim text stojí za rozbor). A právě tato vyváženost opravňovala ještě téměř neznámého mladíka k důraznému upozornění: „Byl by již čas, aby nám to naše vlastenčení ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali, než o té lásce mluvili: neboť pro samé povzbuzování k vlastenectví zapomínáme na vzdělávání národu."

I  toto souvětí se prokazatelně zakládá na důkladném poznání. Havlíček pojmenovává nejen dobovou (a už tenkrát opakovanou) stagnaci, ale také otevřenou možnost vývoje.

V pozdějším zklamání, které poznamenalo 50. léta 19. století, vynikající žurnalista o to soustavněji pracoval na šíři svého rozhledu. Tuto skutečnost jasně dokládá varování před antisemitismem. Přitom ještě Obrazy z Rus obsahují například zkratovitou poznámku s antisemitským nádechem, týkající se – překvapivě – intelektu. Dva roky po zmařeném revolučním úsilí v českých zemích se však Havlíček na stránkách čaopisu Slovan přimluvil za úplnou emancipaci Židů. Všímal si důvodů sousedského napětí a jedním dechem upozorňoval, že tyto příčiny tkví na obou stranách. Uvedl, že „nectnosti neleží snad v povaze kmene izraelského, (každý národ zajisté jest stejně ctnostný a nectnostný), nýbrž jen v okolnostech..." Tento postřeh navíc doložil krátkou připomínkou nepříznivého vývoje v malých východních zemích. A do skutečně útočného tónu na okamžik přešel jen tehdy, když zmínil sklon některých Čechů k alibismu. Úsilí dostat se ke kořenům etnického problému propojilo v citovaném článku minulost s budoucností. Nejpozději za dalších padesát let se naplno ukázalo, jak velkou měl slavný novinář pravdu.

V jeho znalosti mezinárodních souvislostí si zvláštní pozornost zalouží nastavené hranice rusofilství. Vedle Havlíčkova pobytu v Rusku je podpořila také jeho další literární činnost – překlady Gogola. Přestože Obrazy z Rus (postupně vydávané kolem poloviny 40. let) hledají a nacházejí hlavně mnohý důvod k sympatiím, rozptýlené kritické poznámky v některých těchto cestopisných kapitolách upozorňují na nešvary. Například na trvající odnárodnění ruské šlechty. A právě ruská zkušenost se Havlíčkovi stala bezprostředním (byť ne jediným) podnětem ke psaní epigramů. Nad úskalími samoděržaví se – obdobně jako prozaická zmínka o aristokratech – zamýšlí „Ruská konstitucí:"

Odjakživa dovoluje
ruský car velmožům
míti třebas tisíc duší,
jenom žádný rozum.

Ve svém souboru zážitků si Havlíček také letmo všímá třeba krajně podřízeného postavení ruských žen, nebo středověkého způsobu zacházení s vězni. Cenná pozorování jej přivedla k závěru, že ruská záštita (v té podobě, v jaké ji nastínila myšlenka slovanské vzájemnosti) by se pro české země správnou cestou rozhodně nestala.

Jazykové zjednodušení

Syntax Havlíčkových článků a cestopisných kapitol se dobovému úzu výslovně nevymyká. Postupnému rozvíjení myšlenky však napomáhají pečlivě dodržované větné předěly; v textech jeho současníků není takový přístup samozřejmostí. Upoutává také pestrá interpunkce, která k celkovému projasnění ještě více přispívá.

Jako vzor jazykové průzračnosti pak mohou posloužit Havlíčkovy velké básnické skladby. V nich se vliv epigramatické tvorby projevuje naplno – a blahodárně. Nadhled, úspornost a přímočaré vyjadřování (i s použitím rozpoznatelné ironie), úsečný a záměrně nehledaný satirický verš – to všechno svého času přispělo k rozšíření české čtenářské obce. A věčně současnému rebelovi – ale nikoli radikálovi – tyto postupy dodnes získávají další věrné příznivce.  
         
     
   

0
Vytisknout
4138

Diskuse

Obsah vydání | 4. 11. 2021